Postavení mužů a žen ve společnosti, ženská práva, rodinná politika – to jsou témata, která bývalou ministryni práce a sociálních věcí Michaelu Marksovou provázejí už roky. Publikuje články, vystupuje v médiích a věnuje se jim i v aktuálním profesním životě.
Česko si tento rok více než dříve připomnělo Mezinárodní den žen. Má tento svátek přes devalvaci v době komunismu nadále svůj význam?
Rozhodně má! Tento svátek vznikl na přelomu 19. a 20. století jako den boje za rovná práva žen – tehdy šlo zejména o stejné pracovní podmínky a výdělky s muži, o právo volit a studovat na univerzitách. V roce 1975 pak OSN uznala MDŽ a datum 8. března jako oficiální svátek. Dnes se v mnoha zemích po celém světě připomíná nejrůznějšími akcemi, které upozorňují na oblasti, v nichž postavení žen stále ještě není rovnocenné s muži. Například problematika násilí na ženách, takzvaný gender pay gap či nedostatečné podmínky pro pracující matky s dětmi. Je to také příležitost připomenout si historii boje žen za emancipaci.
Jak si stojí Česko v právech žen v evropském srovnání? Jsme v nich stále spíše tím Východem Evropské unie?
Co se týče rovného postavení žen a mužů v nejrůznějších oblastech, myslím, že neplatí vždy dělení na Východ a Západ. Nicméně Česko je jednou z nejhorších zemí Evropy. Ukazuje to Index genderové rovnosti EU. Z členských zemí je za námi už jen Maďarsko a Rumunsko. To, že dostatečně nevyužíváme potenciál žen, zejména na trhu práce, kritizuje i ekonomický poradní orgán vlády NERV. Naše ekonomika kvůli tomu přichází o velké peníze.
Nedávno jsem se vrátil z Japonska, kde řeší velmi vážnou demografickou krizi. Také proto, že velká část mladých Japonek neplánuje mít děti. O čem to podle vás vypovídá?
Pokud je mi známo, v Japonsku, stejně jako například v Jižní Koreji, stále převládá velmi tradiční rozdělení rolí. Pokud je žena svobodná, může pracovat a být nezávislá. Jakmile se vdá, o nezávislost přijde – jsou tam špatné podmínky pro slaďování rodinného a profesního života. Ze statistik evropských zemí víme, že tam, kde podmínky nejsou, ženy nerodí. A já se jim nedivím. Dnešní ženy prostě chtějí obojí, práci i rodinu.
S velvyslancem České republiky na Slovensku Rudolfem Jindrákem.
Francie nedávno zavedla ústavní právo na umělé přerušení těhotenství. Je to v době, kdy tohoto zákroku ve vyspělých západních zemích rychle ubývá, skutečně tak zásadní?
Podle mého názoru ano. Že umělých přerušení těhotenství ubývá, je skvělá zpráva – a platí to i pro Česko, kde je mimochodem nejvíce interrupcí u žen, které čekají třetí dítě. Ale právo na potrat je neustále čas od času napadáno konzervativními silami, které ho ženám chtějí sebrat. Takže oceňuji, že si ho ve Francii pojistili.
Měli jsme tu německou kancléřku, máme šéfku Evropské komise i Evropského parlamentu. Znamená to, že vliv žen ve vysoké politice se zvyšuje?
Určitě zvyšuje, ale jak kde. U nás velmi pomalu. V onom výše zmiňovaném Indexu, který se skládá z několika kategorií, se Česko v kategorii „moc“ umístilo úplně poslední. Máme osmnáct ministrů, z toho jsou jen dvě ministryně. Přepočítáno na procenta – muži jich tvoří 88. A ve sněmovně, i když tam teď máme myslím rekordně vysoký počet žen včetně pozice předsedkyně, je pořád mužů 74 procent.
Po svém působení v roli ministryně jste pracovala pro organizaci WOMEN FOR WOMEN, kterou založili manželé Tykačovi. V prosinci loňského roku jste se stala ředitelkou nově vzniklého think tanku SOLVO institut, také založeného paní Ivanou Tykač. Jaké jsou vaše cíle?
SOLVO znamená v latině mj „odemykat“. V Institutu SOLVO chceme odemykat potenciál, a to ve třech oblastech: u žen, jejichž potenciál je v naší společnosti využíván nedostatečně, u dětí, kde maximální rozvinutí jejich potenciálu znamená to nejlepší pro budoucnost celé země, a u umělé inteligence a nových technologií, protože ty nás a děti ovlivňují čím dál víc, a to jak pozitivně, tak negativně. Zadali jsme tři výzkumy, které vypracovaly agentury SCaC a Ipsos. V jednom hovořily ženy v rámci skupinových diskusí, jak se jim žije v naší společnosti, jak se cítí. Ve druhém odpovídali ženy i muži na řadu otázek, které se týkaly postavení žen i mužů ve společnosti. A ve třetím – a ten je velmi unikátní – odpovídaly na otázky děti a jejich rodiče. Ze všech nám vyšla spousta zajímavých zjištění a dat. Kvůli místu vyberu jen pár, co mě nejvíc překvapily:
- 56 procent lidí – mužů i žen – si myslí, že by muž měl spíše pracovat než se starat o děti. Já ale kromě porodu a kojení nevidím nic, co by otcové nemohli zvládnout. Když budou o svoje děti pečovat odmalička, vytvoří si s nimi hezký vztah. Zatím tomu tak u nás zjevně není, protože:
- Děti ve věku 6–18 let umístily svoje otce až na čtvrté místo v oblíbenosti, za maminku, prarodiče a kamarády. To je hrozně smutné!
- Ukazují se také rozdíly mezi dívkami a chlapci v představách o budoucnosti. Dívky se častěji než chlapci chtějí vdávat a mít děti, zároveň ale výrazně více dívek chce jít studovat na vysokou školu a do zahraničí. Už dnes studuje na vysokých školách víc dívek než chlapců. Jenže ženy pak jdou na dlouhou rodičovskou a profese jim uteče, takže tady plýtvá naše společnost potenciálem i finančními prostředky naprosto nehorázně. Ale – a to je další smutné zjištění:
- Více než polovina naší populace považuje za neobvyklé, když se matka po půl roce po porodu vrátí do práce a na rodičovské zůstane otec. A také většina nesouhlasí s tím, aby se rodičovská o rok zkrátila. Takhle ale potenciál žen nevyužijeme, tohle musíme v myšlení lidí změnit. V zahraničí je krátká rodičovská přece naprosto normální. Proto chceme dělat osvětu, působit na širokou veřejnost – na ženy, aby nezapomínaly věnovat se i samy sobě, své kariéře, ale i na muže a otce, aby pochopili, že
děti i domácnost se týkají také jich a že když chtějí mít s dětmi dobrý vztah, musejí ho aktivně budovat. Organizujeme konference a diskuse s odborníky a odbornicemi, lidmi z veřejné správy a politiky, protože oni mohou měnit legislativu. Chceme být také aktivní v oblasti vzdělávání, protože školy hrají obrovskou roli v životě našich dětí a je nezbytné, aby se v ní cítily dobře a zároveň aby vzdělávací systém byl přizpůsobený dnešní měnící se době.
Byla jste významnou političkou ČSSD. Do Evropských voleb jde SOCDEM s velmi kvalitní kandidátkou. Proč nejste na nějaké vyšší pozici?
Upřímně řečeno, už jsem z politiky poněkud unavená. Takže jsem jen souhlasila s tím, že s kolegy kandidátku doplníme na posledních pozicích, abychom tím SOCDEM podpořili. Držím nám palce!
Autor je evropským editorem Deníku
CV BOX
Michaela Marksová (narodila se 20. března 1969 v Praze) je bývalou ministryní práce
a sociálních věcí.
Vystudovala Přírodovědeckou fakultu Univerzity Karlovy v Praze, obor biologie a matematika.
V polovině 90. let byla několik let redaktorkou časopisu Cosmopolitan. V letech 1997 až 2004 byla ředitelkou pro styk s veřejností v o. p. s. Gender Studies. Poté dva roky působila ve funkci ředitelky odboru rodinné politiky na ministerstvu práce a sociálních věcí a v letech 2009–2010 vedla odbor rovných příležitostí na ministerstvu školství, mládeže a tělovýchovy.
Od roku 1997 je členkou ČSSD (nyní SOCDEM), od roku 2015 byla tři roky její místopředsedkyní. Ministryní práce a sociálních věcí byla jmenována v lednu 2014 a byla jí do prosince 2017. Od roku 2020 byla rok politickou náměstkyní ministra zahraničí.
Poté pracovala pro organizaci WOMEN FOR WOMEN a od prosince je ředitelkou nově vzniklého institutu SOLVO.
Je vdaná, má dvě dcery. Hovoří anglicky, německy a rusky. Nejvíc relaxuje prací na zahrádce či s květinami doma a na balkoně, četbou a sledováním filmů. A také setkáváním s přáteli a poznáváním nových lidí.
