Rozhovory

Martin Smolek: Příliš času na oddech není

Publikováno: 20. 4. 2021
Autor: Karel Černý
Foto: Foto archiv Martina Smolka
logo Sdílet článek

Jsou lidé, kterým pandemie coronaviru práci ubrala, či dokonce vzala, a jsou lidé, kterým ji naopak pořádně přidala. A právě jedním z nich je náměstek ministerstva zahraničí Martin Smolek. Chodí za MZV na krizový štáb, loni řešil repatriace Čechů, nyní vše spojené s cestami, pendlery, očkovacími pasy, potenciálními převozy pacientů do zahraničí, kontrolami na hranicích...

Vzhledem k výše uvedenému předpokládám, že zažíváte hodně hektické období…

S nadsázkou říkám, že klidné období po skončení repatriací na jaře minulého roku trvalo zhruba dvě hodiny. Vzápětí přišel úkol, kterým byla pověřena většina ministerstev zahraničních věcí v Evropě, a sice koordinovat postupné rozvolňování za účelem zajistit cestování. Navíc jsem členem Ústředního krizového štábu, kde se řeší celá řada otázek souvisejících se zahraničím, počínaje zahraniční pomocí a konče dodávkou vakcín z jiných zemí. Ústřední krizový štáb zasedá třikrát týdně, vedle toho se pravidelně každý týden setkáváme online s kolegy z ministerstev vnitra a zdravotnictví k otázkám spojeným s cestováním do zahraničí a ze zahraničí, s asociacemi cestovních kanceláří, probíhají již zmiňovaná jednání s dalšími státy k nejrůznějším problémům vztahujícím se k pandemii a tak dále. Samozřejmě souběžně s tím se řeší standardní právní a konzulární agenda. Takže příliš času na oddech skutečně není.

Jak složité bylo dostat loni na jaře domů Čechy uvízlé v zahraničí?

Repatriace občanů na jaře minulého roku byla nepochybně největší logistickou akcí v dějinách ministerstva zahraničních věcí. S událostí takového rozsahu nikdo z nás samozřejmě neměl žádné zkušenosti. Museli jsme jednat rychle, neustále improvizovat, měnit plány. Vybavuji si, že jsem v tu dobu měl kolem 150 telefonických hovorů denně. Řada z nás pracovala prakticky nonstop, ráno jsme řešili repatriaci ze vzdálených destinací na východní polokouli, večer pak na západní. Všechno komplikoval fakt, že stejnou situaci řešily všechny evropské země, takže se nedalo spoléhat na běžné mechanismy krizové spolupráce mezi členskými státy Evropské unie. Každý stát se přirozeně snažil pomoci v první řadě vlastním občanům. Navíc členské státy začaly uzavírat hranice mezi sebou navzájem. Přeprava českých občanů ze vzdálených destinací prostřednictvím repatriačního letu jiné než sousední země tak nepřicházela prakticky v úvahu, jelikož se velmi ztížil prostý průjezd přes území států pozemní cestou. Přesto se nám podařilo přepravit repatriačními lety organizovanými ministerstvem několik stovek občanů zejména právě okolních států a stejně tak umístit několik stovek českých občanů na repatriační lety jiných států.

Jak častá a složitá jsou vyjednávání s jinými zeměmi ohledně pohybu osob přes hranice?

Intenzita vyjednávání se odvíjí od aktuální pandemické situace. Například v létě minulého roku jsme vedli jednání s celou řadou oblíbených turistických destinací s cílem umožnit českým občanům alespoň zčásti letní dovolenou v zahraničí. Denně jsme takto jednali s několika státy, s některými opakovaně, bylo potřeba doladit mnoho detailů. Nyní, v průběhu třetí vlny šíření nákazy, se soustředíme na zajištění pohybu přes hranice s okolními státy, zejména pro přeshraniční pracovníky a studenty.

Mění koronavirová pandemie obecně vztahy mezi zeměmi?

Do určité míry pandemie vztahy mezi státy nepochybně změnila a ještě změní, ale to podle mne spíše souvisí s post-covidovou proměnou společnosti jako celku, nikoli specificky se zahraničními vztahy jako takovými.

Hrají při jednáních roli i emoce, nebo jsou naprosto věcná? Byla složitá rokování například kolem pendlerů?

Určité emoce se v jednáních objevily zejména s nástupem druhé vlny na podzim minulého roku. Situace se začala v různých státech v Evropě vyvíjet značně nerovnoměrně a lidé také pochopili, že pandemie zdaleka neskončila, jak jsme všichni v letních měsících doufali. Takových emočně vypjatých chvil ale bylo minimálně. Naprostá většina jednání se vede zcela věcně, s pochopením složitosti situace a základního důvodu, proč se všechna restriktivní opatření přijímají. Ochrana veřejného zdraví má tedy ve všech našich jednáních jednoznačnou prioritu. Co se týká pendlerů, nejsložitější rokování se vedou s Německem. Souvisí to s jeho spolkovým uspořádáním, potažmo rozdělením kompetencí mezi federální úroveň a jednotlivé spolkové země. Na druhou stranu, právě s Německem vedeme již několik měsíců velmi konstruktivní dialog. Potkáváme se online prakticky každý týden jak se spolkovými ministerstvy, tak zároveň se zástupci Bavorska a Saska. Tímto způsobem se nám podařilo vyřešit řadu praktických problémů, které při omezení volného pohybu mezi našimi zeměmi vznikají.

Jste zastáncem tzv. očkovacího pasu a omezení pohybu do jiných států osobám, které by ho neměly? Třeba i za cenu toho, že bude možná ještě dlouho trvat, než bude v Česku opravdu velká proočkovanost…

Předně je potřeba zdůraznit, že takzvaný očkovací či covidový pas, nebo podle aktuálního návrhu na unijní úrovni Digital Green Certificate, je pouze dočasné řešení. Stále platí volný pohyb osob jako jedna ze základních svobod EU. Návrh na covidový pas má za cíl dát jasnější pravidla pro omezení přijatá za účelem ochrany veřejného zdraví, a tím přispět k postupné obnově volného pohybu osob, jak jsme ho znali z doby před pandemií. Takové řešení dává smysl. Na druhou stranu by se covidový pas neměl stát v žádném ohledu nástrojem diskriminace. Proto také současný návrh Evropské komise počítá s tím, že vedle očkování se bude vydávat obdobné osvědčení také pro testy a protilátky po prodělaném onemocnění, aby existovaly alternativy pro osoby, které se zatím nemohly nechat očkovat nebo se očkovat nechtějí.


CV BOX

JUDr. Martin Smolek, Ph.D., LL.M. (narodil se 26. února 1976 v Českých Budějovicích) je náměstkem na ministerstvu zahraničních věcí pro řízení sekce právní a konzulární.

Je absolventem Právnické fakulty UK v Praze, v letech 2001 až 2004 ještě absolvoval postgraduální studium v oboru veřejné právo 2, zároveň studoval na Humboldtově univerzitě v Berlíně komunitární právo, mezinárodní právo a právo životního prostředí a Diplomatickou akademii ministerstva zahraničí.

Po stáži při Evropské komisi v roce 2000 pracoval dva roky na ministerstvu životního prostředí v oddělení aproximace práva. Od roku 2002 je na ministerstvu zahraničí, od roku 2008 je vládním zmocněncem pro zastupování ČR před Soudním dvorem EU.

Je ženatý, má dcery Barboru (13) a Magdalénu (8) a syna Jakuba (5). Baví ho běh, jízda na koni a horská turistika.

Hovoří anglicky, německy, francouzsky a polsky.

reklama

https://www.olifka.cz https://www.olifka.cz https://www.olifka.cz

Mohlo by vás zajímat

Více článků