Senátor Lumír Kantor je významnou osobností české neonatologie a nositelem Řádu purpurového srdce IFMSA. Sedmadvacet let byl primářem novorozeneckého oddělení FN Olomouc a není divu, že náš rozhovor pokaždé s nadšením stočil k novorozeným dětem a jejich potřebám.
Jak se přihodilo, že jste se jako primář a dětský lékař pustil do politiky?
Politika proniká, ať chceme či nikoli, svým způsobem do životů nás všech. Každý z nás také musel v životě kolikrát přijmout nějakou výzvu a učinit rozhodnutí. Jako primář novorozeneckého oddělení i s JIP ve Fakultní nemocnici Olomouc, jsem za těch sedmadvacet let získal důvěru občanů v Olomouckém kraji. Kandidaturu do Senátu v roce 2016 jsem bral spíš jako výzvu a hru. Přece jen jsem měl zkušenosti z role předsedy České neonatologické společnosti České lékařské společnosti Jana Evangelisty Purkyně, která je garantem péče o novorozence v Česku.
Věřil jste, že uspějete, a to dokonce dvakrát?
Popravdě jsem zase až tak moc nevěřil, že uspěji. Lidé ale byli jiného názoru, já vyhrál a měl jsem upřímnou radost. Je pravda, že kdybych se senátorem nestal, asi bych se stejně ubíral jiným směrem. Po těch skoro třiceti letech ve funkci primáře jsem totiž získal pocit, že by moje oddělení mohlo začít stagnovat. Chtělo to novou krev a já si celá léta vychovával nástupce, kterým bych mohl oddělení s čistým svědomím svěřit. A bylo jich rovnou pět, komu jsem naprosto důvěřoval. Děkuji tímto všem kolegům, že se mnou vydrželi v době, kdy jsem byl stále primářem a také senátorem, neměli to se mnou lehké a velmi mi pomohli. Dneska mám radost, že novorozenecké oddělení skvěle funguje, moc mi na něm záleží.
U novorozenců se hodně mluví o developmental care, tedy vývojové péči. Co to znamená?
Ta péče je postavená na tom, že děje, které se odehrávají v mozku nezralého dítěte, jsou fantastické a převratné, nejdynamičtější v celém životě člověka. Otevírají se některé technologické možnosti, třeba funkční magnetická rezonance, která ukáže, jaké části mozku se zapojují a které naopak ne. Jak funguje bílá hmota mozková, jak šedá hmota mozková. To jsou velká tajemství. Když jsem byl mladší a díval na děti, které jsme měli na intenzivní péči, říkal jsem si v duchu, co se jim asi honí v hlavičce. Leží, koukají do stropu, mají otevřené oči – v té hlavě se přece musí něco odehrávat. Jsou to barvy, nebo zvuky? ptal jsem se sám sebe. Ukazuje se, že se tam opravdu dějí věci mimořádné, i když pořád ještě nevíme, co přesně. Začíná se o tom ale dost mluvit a to je dobře.
Novorozeným dětem zasvětil Lumír Kantor celý svůj profesní život
Pomohla vám funkce senátora ve vašem lékařském oboru nebo v něčem otevřela oči?
Rozhodně ano, jako senátor mám prostě takové možnosti pro tento obor něco udělat, které bych jako primář neměl. Hodně mi otevřelo oči, když jsem byl předsedou senátního Výboru pro zdravotnictví a sociální politiku. Zaskočilo mě, jak propastný rozdíl je mezi sociální a zdravotní politikou. Nevyznal jsem se v tom, na co platí zákony zdravotní a na co politické. Děsila mě téměř úplná absence provázání zdravotního a sociálního rozhraní, mám ale pocit, že se to poslední dobou hodně zlepšilo díky digitalizaci. K sociální politice jsem měl vždycky blízko díky spolupráci s lidmi pro ranou péči. Zajímavé pro mě bylo proniknout do systému dávek i do specifického jazyka, který je od toho zdravotního odlišný.
Nedávno se ke stávce odborů přidali i zdravotníci se svými požadavky. Proč se ale mluví o stávce mladých lékařů, když i ti starší mají stejné podmínky?
Myslím, že to je uměle vytvořený generační problém, podmínky jsou samozřejmě stejné pro všechny. Naopak myslím, že v této době to mají mladí lékaři jednodušší. Před dvaceti třiceti lety, když jsem začínal, byl systém daleko složitější. Pro tyhle stávky zdravotníků nemám osobně moc pochopení.
Z jakého důvodu? Souvisí to s posláním lékaře?
Ano. Vybavuji si rok 2011, kdy lékaři stávkovali pod heslem „Děkujeme, odcházíme“ za reformu systému a vyšší platy. Tehdy šlo o dobrovolné hromadné podání výpovědí. Já ani moje zástupkyně jsme se té stávky nezúčastnili kvůli dětem, které jsme měli na starosti. Hrozilo totiž, že nebude mít kdo po porodu o děti v nemocnici pečovat. To mi jako primáři přišlo šílené a vzalo mě to u srdce. I když jsem požadavky lékařů chápal, není přece možné brát si jako rukojmí kojence a jejich matky a hazardovat s jejich životy. Dokonce existovaly plány, že se děti budou převážet do nemocnic na Slovensko. Nakonec se to uklidnilo, ale nebylo to pro mě nic příjemného. Když jsem nedávno četl či slyšel, že lékaři hrozí, že nebude mít kdo pacienty v prosinci ošetřit, že jim budou odkládat operace, znovu mě to vzalo u srdce. Žádní pacienti nesmějí být rukojmí a je jedno, kolik jim je let.
Opravdu chodí tolik mladých nadějných lékařů do zahraničí, jak se tvrdí?
Do ciziny odchází ve skutečnosti pár lékařů, žádný velký odchod se nekoná. Problém je ale v tom, že velká část zdravotnických zařízení je soukromá, ministerstvo zdravotnictví má v rukách jen několik fakultních nemocnic. A soukromé nemocnice se nemusejí řídit pravidly jako ty státní. Z mého pohledu je zdravotnictví jediný obor, který měl zůstat v rukách státu. S tím souvisí oněch sporných 416 hodin přesčasů za rok. Lékaři totiž pracují kromě hlavního úvazku i na dohody o pracovní činnosti v jiných nemocnicích, což se jim do toho sporného přesčasu nepočítá. Nikdo tedy vlastně netuší, kolik hodin za rok odpracují, a jejich přetěžování tak bude pokračovat...
Při jednání senátní delegece v Rakousku
Pojďme na chvíli do Senátu. Co nyní nejvíc řešíte?
Byl to konsolidační balíček, měli jsme také zasedání nad zákonem o zdravotních službách. V lednu nás čeká schvalování Istanbulské úmluvy.
Podpoříte ji?
Podpořím! Pracuji totiž také jako soudní znalec a vím, že je potřeba násilí na ženách a vůbec násilí obecně korigovat.
Co jako lékař z novorozeneckého oddělení říkáte tomu, že Česko dostalo doporučení zrušit babyboxy? Právě vaše nemocnice byla první z fakultních nemocnic, která babybox zřídila...
To je pravda. Když jsme ho v roce 2005 otevírali, měl jsem radost, že zachráníme lidské životy. Což se mnohokrát podařilo. Jsou samozřejmě záležitosti kolem těchto boxů, které jsou ještě potřeba lépe vyřešit. Chápu ale výhrady, že dítě má právo poznat i svého otce a tímto činem tomu matka v podstatě zabrání. S tím se zatím ale nedá nic dělat, lidský život má velkou cenu a čas ukázal, že ty babyboxy jsou bohužel potřebné. I když stát má i jiné možnosti, jak situaci těchto maminek a dětí řešit. Není ani pravda, že by klesl počet novorozeneckých vražd, to je stále na stejné úrovni. Pravdou naopak je, že dítě, které do babyboxu matka odloží, tak zřejmě dostává šanci na lepší život u náhradních rodičů.
Vy sám jste otcem čtyř dětí. Jak jste si užíval otcovství, když byly děti malé?
Moje děti se narodily v určitých intervalech, takže se hodně dlouho nestalo, že bych při koupání neměl na okrajích vany nějaké hračky. (směje se) Děti byly a jsou motorem mého života, který mě popohání ve všem dopředu. Vždycky jsem se snažil být dobrým tátou a věřím, že jím jsem. Ale to by vám spíš řekly moje děti. Jsem vděčný nejen za ně, ale i za moji skvělou manželku, která mi vytváří tolik potřebné zázemí pro moji práci.
Lumír Kantor je mj. i zástupcem Světové skautské parlamentní unie
CV BOX
Lumír Kantor (narodil se 31. března 1962 v Olomouci) je senátor, zvolený jako nestraník za KDU-ČSL. Je také významným dětským lékařem, soudním znalcem a vysokoškolským pedagogem.
V letech 1977–1980 absolvoval Odborné učiliště MEZ Mohelnice jako elektromechanik točivých strojů, později vystudoval Střední průmyslovou školu elektrotechnickou. V roce 1984 ale začal studovat Lékařskou fakultu Univerzity Palackého v Olomouci, obor všeobecné lékařství, o šest let později ji s vyznamenáním ukončil. V dalších letech si udělal atestace z pediatrie a neonatologie.
Poté na různých postech pracoval v dětském lékařství a roku 1997 se stal primářem Novorozeneckého oddělení s JIP Fakultní nemocnice v Olomouci, kterým byl až do roku 2023. Stále zde ale pracuje jako lékař. Je také mj. soudním znalcem v odvětví zdravotnictví, obor pediatrie, specializace neonatologie. V roce 2016 byl zvolen senátorem, kterým je dodnes.
Má za sebou řadu publikací, stáží a projektů, je činný v několika nadacích. Je také registrovaným členem organizace Junák – český skaut, a to od roku 1968 a po zákazu skautských organizací i od jejich obnovení v roce 1989.
Žije v Olomouci, je ženatý, má čtyři děti.
reklama
