Politika

Lubomír Metnar: Spojení „povinná solidarita“ zní zvláštně

Publikováno: 12. 9. 2023
Autor: Šárka Jansová
Foto: archiv Lubomíra Metnara
logo Sdílet článek

Bývalý ministr obrany a vnitra Lubomír Metnar mě přijal v kanceláři sněmovního výboru pro obranu, jehož je předsedou. I když jsme hovořili o závažných tématech, jako je třeba válka, neztrácel glanc a nadhled.

Čím se výbor pro obranu nejvíc zabývá?
Je to kontrolní orgán a má rozsáhlou agendu. Zabývá se otázkami souvisejícími s armádou, resortem obrany a státními podniky, které pod něj spadají, zpravodajskými službami a bezpečností státu obecně. Výbor také projednává příslušné kapitoly návrhu zákona o státním rozpočtu a státního závěrečného účtu, a to jak kapitolu ministerstva obrany, tak Národního bezpečnostního úřadu.

Předpokládám, že v současnosti asi nejvíce řešíte záležitosti týkající se války na Ukrajině…
Ano, válkou na Ukrajině se od jejího vypuknutí zabýváme pravidelně a s vysokou intenzitou, a to v oblasti vojenské i humanitární. Rád bych zdůraznil, že Česko pomáhá v maximální možné míře. V různých modelech jsme v přepočtu na HDP a jednoho obyvatele de facto na prvních místech.

Válka trvá už přes rok a mnozí lidé se obávají rozšíření konfliktu i možné jaderné hrozby. Je vůbec možné ukončit ji bez ústupků na obou stranách?
Nikdo nechce třetí světovou válku, nikdo nechce válku v Evropě a už vůbec nikdo nechce nějakou jadernou apokalypsu – to by byl konec lidstva. Jaderný konflikt nemá naprosto žádný smysl. Je pravda, že z geopolitického hlediska je svět rozdělený a bojuje se v něm o nadvládu a moc. Jaderná zbraň by tu moc nezajistila nikomu. A ano, máte pravdu, že co se týká Ukrajiny, nějaký vývoj k lepšímu, který by mohl nastat, bude vyžadovat ústupky z obou stran. Je potřeba si sednout k jednacímu stolu, což je ale záležitost velmocí. V současné situaci k tomu ovšem čas ještě nedozrál.

Jak postupuje modernizace české armády?
Jsem rád, že se nám ji s kolegy na resortu obrany podařilo nastartovat již za mého působení a nyní armáda přebírá postupně novou, mnohdy strategickou vojenskou techniku. Modernizace armády je jedním z hlavních úkolů výboru pro obranu. V médiích se stále řeší projekty, my na výboru chceme znát od resortu obrany přesné informace a zároveň jejich plány. Zajímá nás, jak je bude financovat a soutěžit a kdy se armáda konkrétní techniky dočká. Naším zájmem je, aby armádní tendry zůstaly transparentní a aby byly finanční prostředky utraceny efektivně a účelně. To je nekonečný příběh. Pak je tady mnoho legislativních věcí a periodických informací, které řešíme, jako třeba informace o přeletech, průjezdech a cvičeních armád. Velmi důležité je přijetí zákona, kterým vláda garantuje vydávat dvě procenta HDP na obranu. K tomu se Česko zavázalo v roce 2014.

Armáda byla dlouhodobě podfinancovaná, a přitom se osvědčila i v civilním sektoru, třeba v době covidu nebo při živelních pohromách...
Máte pravdu, naše armáda zaslouží velký obdiv a hlavně poděkování – v době covidu, ale třeba i při tornádu na Moravě odvedla vynikající práci. Stát na ni ale s financemi opravdu zapomínal. A nejsme jediní, podobně tomu je třeba i v Německu. Jsem rád, že pod vedením hnutí ANO se nám s kolegy podařilo trend jejího financování otočit. Pod naším vedením začal rozpočet kontinuálně růst, tím se začaly dařit i strategické modernizační projekty, díky nimž jsme výrazně snížili závislost na ruské, mnohdy i postsovětské technice. Na změnách se už pracuje, ale ze dne na den to nepůjde, bude to otázka několika volebních období. Nesmíme zapomenout na osvědčenou pravdu – když není bezpečnost, není stabilita, není prosperita.

Je Česko v bezpečí?
Česká republika je podle vyjádření zpravodajských služeb bezpečná země. Nic jí momentálně nehrozí. Musíme ale pracovat na zlepšení obrany. Udržet mír je otázka celé Evropy. Ale jak už jsem říkal – nikdo nechce válku v Evropě, stejně tak nechce NATO do války s Ruskem.

Jak hodnotíte počínání současné ministryně obrany Jany Černochové?
Bohužel poslední – velmi medializovaný – vývoj přináší určité pochybnosti. Některé důležité body jsme řešili i na výboru. Zajímalo nás třeba, co se událo mezi paní ministryní a náčelníkem generálního štábu Karlem Řehkou, který chtěl údajně rezignovat. Bohužel to paní ministryně občanům nevysvětlila a každý dotaz vnímala jako útok na svoji osobu. Myslím, že největší problém je v komunikaci. Vždyť my se i na výboru dozvídali o české pomoci Ukrajině ze západních médií! Vrchol byl, když spadla raketa na polské území, blízko hranice s Ukrajinou, a vojáci, se kterými jsem hovořil, říkali: „Vrchnost už chtěla sedlat koně, aniž by byla známá fakta." V té době navíc probíhalo zasedání bezpečnostní rady Polska a paní ministryně se vyjadřovala na sociálních sítích, aniž by z něho měla informace. To by se na tak vysokém postu v diplomacii stávat rozhodně nemělo. Snažím se být velmi nad věcí, ale je to kolikrát složité. Abych nebyl nespravedlivý – některé věci paní Černochová dělá dobře, dotáhla třeba zákon o výdajích na obranu ve výši dvou procent HDP, které máme dávat v rámci NATO. Důležité je i zapojení domácího průmyslu na výrobu BVP, které musí být dodrženo tak, jak resort obrany avizoval, tedy ve výši minimálně 40 procent z ceny akvizice.

Jana Černochová také podepsala smlouvu o obranné spolupráci s USA. Co to přesně znamená?
Smlouva upravuje pravidla pro budoucnost v případě, že by v Česku došlo ke zhoršení bezpečnostní situace a potřebovali bychom pomoc jiné spojenecké armády, v tomto případě konkrétně USA. Určuje, za jakých podmínek by tady američtí vojáci působili. Tuto smlouvu má s USA podepsanou většina členů NATO. Na druhou stranu je pravda, že z mého pohledu je, co se týká mezinárodního práva, nevyvážená. Takže jsem ji podpořil s těžkým srdcem.

Některé země EU se shodly na povinné solidaritě v případě migrační krize…
Už spojení „povinná solidarita“ zní zvláštně. Když jsem v roce 2017 nastoupil jako ministr vnitra, jezdili jsme do zahraničí jednat. S tehdejším německým ministrem vnitra Thomasem de Maizièrem a dalšími jsme bojovali proti kvótám na uprchlíky. A povinná solidarita je jen jiné vyjádření pro kvóty. Nejvíc se proti kvótám zasazoval Andrej Babiš. Stačí si vybavit, co se dělo v roce 2015 a 2016 s nelegální migrací do Evropy, kdy nikdo pořádně nevěděl, jací lidé sem přišli. Je jasné, že těmto lidem je třeba pomáhat hlavně v jejich zemi, ne je přesídlovat do západní Evropy, kde jsou úplně jiné tradice, životní podmínky, zákony, a očekávat, že se nám přizpůsobí. Nyní se opět otevírá skříň povinných kvót, a vůbec se mi to nelíbí. Je to postavené na hlavu, posíláme mise do zahraničí, abychom je tam ochránili od terorismu, ale potom sem „potenciální“ teroristy pouštíme a pak se proti nim bráníme.

Jak vůbec vnímáte počínání pětikoalice? Není jasné, že hlavním tématem voleb byl odpor k ANO a k Andreji Babišovi?
Parlamentní matematika je nekompromisní, vládní stoosmička válcuje opozici. Alena Schillerová nebo Karel Havlíček podávají kvalitní a reálné návrhy, které by pomohly lidem i ekonomice, jak na běžícím pásu jsou ale vždy smeteny ze stolu. Lidé jsou nespokojení, u nás v Moravskoslezském kraji jsou vyloženě naštvaní a zklamaní, a i od voličů koalice neslyším o vládě nic dobrého. Lidé se snaží vyjádřit názor na demonstracích nebo na sociálních sítích, ale vláda se tváří, že se jí to vůbec netýká. Demokracie je přece o pluralitě názorů, o diskusi, ale kdo má jiný názor než koalice, je hned zavržen, dehonestován a nálepkován. Docela by mě zajímalo, kdy se přestanou navážet do našeho předsedy. Za vším je Babiš, není dne, aby ho nezmínili a neútočili na něj. Začíná to působit jako nějaká fóbie.

Dalším tématem, které hýbe společností, je Green Deal. Co na něj říkáte?
Elektromobilita vypadá zajímavě, ale přijde mi, že ten cyklus nemají jeho zastánci uzavřený. Nabízí se několik otázek, na které, zdá se, neexistuje odpověď. Kde budou brát tolik elektřiny? Jak bude posílena distribuce ve městech? Jak se bude nakládat s použitými bateriemi? Kolik se kvůli tomu bude muset vytěžit surovin? Jezdím domů čtyři stovky kilometrů, často se zapnutou klimatizací nebo topením. Pro mě osobně by bylo elektroauto problém.

CV BOX
Lubomír Metnar (narodil se 6. října 1967 v Olomouci) je bývalý ministr obrany a současný poslanec za hnutí ANO 2011.
Po maturitě vystudoval Vyšší policejní školu MV ČR a následně v letech 1994–1998 specializaci ekonomika, obchod a služby na Ostravské univerzitě.
Od roku 1998 působil tři roky u policie, poté byl čtyři roky bezpečnostním ředitelem v podniku Vítkovice, a.s., současně působil jako náměstek ministra vnitra.
Jeho politická činnost začala roku 2017 v hnutí Bezpečnost, odpovědnost, solidarita, které však po pár měsících opustil a v prosinci 2017 se stal ministrem obrany za hnutí ANO. Tím byl až do podzimních voleb v roce 2021, v nichž bylo ANO poraženo, zůstal však poslancem.
Má dvě děti a tříletého vnuka.

Na vrtulníková základně Náměšť nad Oslavou s bývalým předsedou Senátu Jaroslavem Kuberou

Přijetí generálního ředitele Mnohonárodních sil a pozorovatelů (MFO) Stephena Beecrofta

Se zástupcem vrchního velitele spojeneckých sil NATO v Evropě Timem Radfordem

Mohlo by vás zajímat

Více článků