Deset let po referendu o brexitu se Británie ocitla ve zvláštním meziprostoru. Nepohnula se a ani úplně nezměnila názor. Udělala něco mnohem britštějšího – za celou tu věc se tiše stydí. Brexit byl prezentován jako projev národního sebevědomí. Znovu převzít kontrolu, omezit byrokracii, uzavřít lepší dohody. Udělat Británii agilnější, globálnější, více samu sebou. Místo toho se nálada blíží kolektivnímu povzdechnutí. Ne zuřivost, ne revoluce, ani vášnivá kampaň, spíše unavené uznání, že velkolepý slib nepřežil kontakt s realitou.
Současné průzkumy jasně ukazují, že mnoho Britů si myslí, že brexit byl chyba. Někteří dokonce naznačují, že kdyby se dnes konalo referendum, Spojené království by hlasovalo pro znovuvstoupení. To ale neznamená, že se na to Británie chystá. Ani zdaleka ne. Veřejnost se sice emocionálně změnila, ale politický systém prakticky vůbec. Británie může brexitu litovat a možná si přeje užší vztahy s Evropou. Opětovné členství je ale úplně jiná věc.
Evropa ano, ale…
Největší změnou od roku 2016 není to, že by se Británie stala divoce proevropskou. Jde o to, že brexit ztratil auru nevyhnutelnosti. Politici roky zacházeli s výsledkem referenda jako s posvátným textem. I když se brexit stal komplikovaným, nákladným a nepopulárním, oficiální linie zůstávala taková, že země promluvila a téma je uzavřeno. To dávalo určitý smysl nějakou dobu po hlasování, nyní ale už o dost menší. Uplynulo deset let, mezi voliče vstoupily mladší ročníky, firmy se potýkaly s třenicemi na hranicích, papírováním a ztracenými příležitostmi. Hudebníci, studenti, exportéři, malé firmy a lidé s evropskými rodinnými vazbami, ti všichni zjistili, že „suverenita“ může být podivně abstraktní útěchou ve chvíli, kdy komplikuje praktický život. Proto se „bregret“ stal tak viditelným. Zdaleka ne každý, kdo hlasoval pro odchod, změnil názor. Ale původní důvěra oslabila. Představa, že se brexit rychle ujme, nevyšla. Lítost však není totéž co jasná národní žádost o opětovné připojení. Mnoho lidí si přeje méně bariér, snazší cestování, plynulejší obchod, lepší spolupráci a možná i více příležitostí pro mladé. Co ale nutně nechtějí, je další referendová kampaň nebo další desetiletí ústavního psychodramatu. Jinými slovy – Británie chce Evropu zpět ve svém životě. Není si ovšem jistá, zda chce znovu plnohodnotný vztah.
Předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyen s britským premiérem Keirem Starmerem v říjnu 2024.
Proč je návrat obtížný
Problém pro ty, kteří se přiklánějí k „bregretu“, je jednoduchý – v tuto chvíli nevede k návratu žádná významná politická cesta. Ano, labouristé pod vedením Keira Starmera už zahájili opatrný reset vztahů s Unií a vláda usiluje o užší spolupráci v oblasti obchodu, bezpečnosti, potravinových standardů, obrany, mobility mládeže a praktických opatření, která by život po brexitu učinila méně těžkopádným. Labouristé však také vytyčili jasné červené linie. Žádný návrat k jednotnému trhu, k celní unii, k volnému pohybu. Žádný návrat do EU. To může proevropské voliče frustrovat, ale politicky to není těžké pochopit. Strana chce napravit, co se napravit dá, vyhnout se symbolice a nikdy neříkat sousloví „znovu se připojit“, pokud k tomu nebude absolutně donucena. Konzervativci nejsou v pozici, aby vedli proevropské oživení. Brexit je stále příliš svázán s jejich nedávnou identitou. Reformní Spojené království mezitím politiku ztěžuje. Jeho přitažlivost částečně závisí na myšlence, že brexit sám o sobě není problémem, ale že byl zrazen, změkčen nebo nebyl nikdy řádně proveden. To dává labouristům a konzervativcům další důvod, proč se vyhýbat otevřeným rozhovorům o opětovném vstupu. Liberální demokraté a Zelení se cítí pohodlněji, když mluví o Evropě, ale nemohou znovupřistoupit sami. Maximálně mohou na labouristy tlačit a argumentovat, že užší sladění by nemělo být považováno za zradu. Současná politická proklamace tedy není „brexit funguje“. Je to spíše: „Brexit nefunguje moc dobře, ale prosím, nenuťte nás znovu mluvit o členství.“
Otevřená náruč Unie?
Existuje ještě jeden bod, na který Británie často zapomíná – opětovné připojení by nebylo jen na ní. Evropská unie se od roku 2016 změnila. Vypořádala se s brexitem, covidem, válkou na Ukrajině, energetickými šoky, migračními tlaky, populistickými vládami a ekonomickým napětím. Z Bruselu může Británie vypadat méně jako ztracený milenec, ale spíše jako obtížný bývalý partner, který neustále žádá o zvláštní zacházení. Pokud by Spojené království někdy požádalo o znovupřistoupení, téměř jistě by se nedala vrátit stará dohoda. Úlevy, výjimky, status polooddělené země, pocit, že Británie by mohla být v místnosti a zároveň předstírat, že ve skutečnosti stojí venku – to vše by bylo těžké opět vytvořit. Opětovný vstup by pravděpodobně znamenal přijetí podmínek, o kterých mnoho britských voličů neuvažovalo. Jednotný trh znamená volný pohyb a plné členství by vyvolalo otázky ohledně rozpočtových příspěvků, práva EU, Evropského soudního dvora a dlouhodobého místa Británie v evropském projektu. Znovupřistoupení není nemožné. Ale je to složitější než pouhé stisknutí tlačítka „zrušit“. Staré členství je pryč a jakékoli nové by bylo vyjednáváním jiné Británie s jinou EU.
Pravděpodobnější cesta
Realistickou cestou není dramatické referendum příští rok. Je to pomalá, nudná a praktická reintegrace. To znamená dohody o potravinových standardech, které omezí hraniční kontroly, užší spolupráci v oblasti obrany a bezpečnosti, snazší opatření pro hudebníky a tvůrčí pracovníky na turné. Programy mobility mládeže, studentské výměny, odborné kvalifikace, výzkumnou spolupráci a možná i hlubší celní dohody. To sice není tak emocionálně uspokojivé jako kampaň s modro-zlatými vlajkami, ale pravděpodobně tím směrem se Británie ubírá. Průzkumy naznačují silnější podporu pro užší vztahy s EU než pro plné znovupřipojení. To říká něco důležitého – mnoho Britů ví, že brexit je škodlivý, ale raději by škody napravili kousek po kousku, než aby celou zemi znovu vrhli do dalšího existenčního boje. Existuje fráze, kterou politici milují: „Aby brexit fungoval.“ Vždycky to znělo asi tak podezřele jako snažit se rozběhnout toustovač poté, co jste ho upustili do vany. Ale jemnější verze této myšlenky může být tím, kam se příštích několik let země vydá. Ne aby brexit fungoval ve smyslu starého sloganu. Spíše aby byl méně hloupý.
Autor je britský lektor angličtiny v Praze
reklama
