Jsou lidé, kteří na první pohled svou práci opravdu milují. Vstoupí kvůli ní třeba i do politiky, aby mohli víc tlačit na to, co jejich oboru pomůže. Politika je pro ně prostředkem k dobré věci, nikoli životním cílem a touhou. A právě takovým člověkem je Julius Špičák.
Kandidoval jste do Senátu, pak do sněmovny... Proč jste se vlastně rozhodl jít do politiky?
Je to jednoduché. Myslím si, že to dává určitou šanci realizovat ve svém oboru své – řekl bych – ambice. Jsou přiměřené, rozhodně se nechci stát politickým profesionálem… Ale dává to prostě šanci prosadit v oblasti medicíny, vědy a výzkumu určité představy. Větší šanci, než kdyby se člověk politicky neangažoval.
A daří se vám ty představy prosazovat?
Myslím, že speciálně v záležitosti, na kterou dohlížím – tedy efektivita výzkumu, distribuce a také finanční prostředky na něj – se mi to skutečně daří. Zároveň je pravda, že za čtyři roky se toho mnoho nestihne, čas hrozně rychle běží. Takže kandiduji i na další volební období.
Kdybyste dostal nabídku na opravdu významný politický post, který by ovšem znamenal významné omezení vaší práce, čemu byste dal přednost?
Takovou nabídku nedostanu… (směje se) Ale vím, že své práce se rozhodně vzdát nechci.
IKEM je nejenom v Česku vyhlášené pracoviště. Je konkrétně i gastroenterologie srovnatelná se světovou špičkou?
Záleží na tom, z jakého úhlu to budeme posuzovat. Jsem přesvědčen, že je srovnatelná, pokud jde o rozsah i kvalitu základní i specializované péče, kterou poskytujeme, což je vlastně to nejdůležitější. Určitě je srovnatelná počtem velmi specializovaných výkonů, například transplantací– je to překvapivé, protože rozpočet je v tom objemu daleko nižší než v okolních zemích jako třeba Rakousku nebo Německu. Bohužel tomu tak zcela není právě ve zmíněné oblasti vědy a výzkumu.
Je tady méně vědců, nebo méně prostředků na vědu?
Myslím, že tu chybí správná motivace. Teď to velmi zjednoduším přirovnáním ke sportu, konkrétně k fotbalu – už jsme zjistili, že špičková hra se nedá hrát pouze s domácími hráči. Například za Slavii už hraje víc cizinců než domácích hráčů. A ve vědě je to stejné. Takže pokud nezajistíme personální účast zahraničních odborníků na domácím vědeckém hřišti, úplně dopředu se nepohneme.
Jsou snad lepší? Nebo mají jiné pohledy na věc?
Je prokázáno, že nově příchozí z jiných zemí jsou více motivovaní. Domácí lidé tak motivovaní nejsou, a je to logické. Třeba v Americe je běžné, že v laboratoři není žádný rodilý Američan. Tuším, že třeba v pobočce Institutu Maxe Plancka je 75 procent cizinců a mezi vedoucími pracovníky je jich 38 procent. Touto cestou musíme jít do budoucna i my.
Proč je podle vás logické, že domácí lidé nemají takovou motivaci?
Lidé z jiných zemí nemají zázemí, nejsou tu žádní jejich „staří kamarádi“, nežijí společenským životem. Pracují. A tím, že jsou cizinci, musí o to víc dokazovat a dosáhnout úspěchu.
Když se vám blížila šedesátka, legenda z vašeho oboru, již zesnulý doktor Kotrlík, o vás mimo jiné prohlásil: „Rád cestuje do exotických lokalit, hraje volejbal a lyžuje. Má řadu přátel, i když někdy působí trochu nepřístupně. Vzpomínám profesora Wurbse, který hodnotil Špičáka vysoce pozitivně, ale konstatoval, že by se měl také někdy usmívat.“ Už jste se usmívat naučil?
Určitě ano, rád se pobavím. Ale zároveň jsem rád sám, jsem trochu introvert. Nicméně s komunikací zásadní problémy nemám. A doktor Kotrlík byl příklad extrémního extroverta, takže na to nahlížel svým úhlem pohledu.
To muselo být zajímavé, když se sešli introvert s extrovertem…
Byli jsme úplně odlišní, ale hodně jsme se respektovali a naše spolupráce byla nesmírně efektivní. Mimo jiné jsme dokázali jednu opravdu velkou věc – získali jsme pro Prahu evropský kongres, který měl dvakrát větší návštěvnost než ten předchozí, ale i následný v Kodani. Měl i obrovský ekonomický profit, byla to opravdu grandiózní záležitost a špičky oboru z celé Evropy ještě dlouho říkaly, že to byl nejlepší kongres, který pamatují. A to všechno hlavně velkou zásluhou doktora Kotrlíka. Strašně rád na něho vzpomínám.
Jste specializací gastroenterolog. Mají Češi hodně problémů s trávicím traktem, kterým by sami mohli preventivně zabránit? Třeba změnou životního stylu?
Nejsme na tom rozhodně nejlépe. Když to zjednoduším – ano, v životosprávě Češi nejsou zrovna úplně první klasa.
Jednou jste řekl, že v Česku je jedna z nejvyšších incidencí výskytu všech nádorových chorob. Proč tomu podle vás je?
Je to právě kvalitou života, kterou jsme zmínili. Životospráva tu prostě není optimální. V kombinaci obezity, alkoholu a kouření jsme na světě mezi prvními. Ano, je pravda, že se i u nás v dlouholetém horizontu výrazně zvýšila délka života a doháníme jiné země, ale pořád je to ještě málo.
Váš otec je významný pediatr a alergolog, manželka je také lékařka. Medicíně se věnuje i jedna z vašich dcer, druhá pedagogice. Bratr je seismolog a vulkanolog a ředitel Geofyzikálního ústavu AV ČR. To skoro vypadá, že „nevědec“ by ve vaší rodině neměl šanci...
Myslím, že zcela jistě ano… Vesměs se snažím netvořit nějaké bubliny, takže by to bylo určitě v pohodě. Mně je obecně fajn s lidmi, takže bych s tím neměl žádný problém.
Když se doma sejdete u jednoho stolu, není to jako vědecká konference?
Určitě ne. Čas od času se scházíme v širší rodině a je to úplně normální společnost. Navíc musím říci, že mám té excelentní profesionální práce tolik, že si v mimopracovním životě rád odpočinu, a to i komunikací s lidmi zcela jiných profesí. Je to inspirující.
Když rád cestujete do exotických lokalit, zhatila vám covidová pandemie nějaké plány?
Zatím úplně všechny! Je to i tím, že nejsem typický turista. Vystoupit z letadla třeba v Rangúnu nebo v Laosu, vzít si batůžek, mávnout na první taxík a děj se vůle boží – tenhle pocit opravdu miluju. A to mi covid vzal.
Takhle opravdu běžně putujete?
Ano, a perfektně to funguje. Protože třeba ten taxikář má zájem, je motivovaný, tak vám všechno sjedná, je to pro něj velký byznys. Tedy když nemáte extra smůlu, že byste padnul na nějakého lumpa. Ale to se mi ještě nestalo.
Takže ty země asi také poznáte úplně jinak než běžný turista...
Přesně tak. A navíc, když jste sám, nutí vás to bavit se s místními lidmi, které tak poznáte úplně jinak.
Jaké končiny máte v plánu navštívit, až to půjde?
Uvažuju o Střední Americe – teď se třeba hodně jezdí do Kostariky. Také jsem byl se sousedem v Ekvádoru, bylo to úžasné. Takže pokud se neotevře Dálný východ, budu směřovat někam ke Karibiku.
Prof. MUDr. Julius Špičák, CSc. (narodil se (10. června 1952 v Praze) je gastroenterolog, přednosta Kliniky hepatogastroenterologie Transplantcentra Institutu klinické a experimentální medicíny (IKEM) v Praze. Od října 2017 je za hnutí ANO 2011 poslancem.
Vystudoval Fakultu všeobecného lékařství UK. Atestaci z gastroenterologie získal v roce 1992, je absolventem nemála studijních pobytů v zahraničí, v IKEM působí od roku 1995. Věnuje se především digestivní endoskopii, pankreatologii a transplantacím jater. Je členem několika odborných společností, držitelem mnoha ocenění, autorem řady odborných publikací.
V roce 2017 byl za hnutí ANO 2011 zvolen poslancem ve Středočeském kraji, kde nyní svůj mandát obhajuje.
Je ženatý, manželka Marie je lékařka. Mají dvě dcery – Tereza (43) je učitelka, Kateřina (38) žije ve Španělsku a je lékařkou. Medicínu měli za svou profesi i oba rodiče Julia Špičáka.
Stále se udržuje v kondici, například dvakrát týdně hraje beach volejbal.
Očkování
Julius Špičák dal vícekrát jasně najevo, že je příznivcem očkování proti covidu-19. Dokonce i zmínil, že je možné, že jednou bude prostě povinné. Zvedl by tedy při hlasování ruku pro tuto povinnost? „Jsem zastáncem očkování, a s tou povinností... To se otevře až podle toho, jak se bude vyvíjet pandemie,“ upřesňuje. „Celou záležitost prostě neřídíme my. Neřídí ji ani lékaři, ani politici, řídí ji pandemie. Takže v tuto chvíli to určitě není na pořadu dne, ale uvidíme, ten vývoj je nepředvídatelný.“
reklama
