Před třinácti roky dovedl Jiří Paroubek tehdejší ČSSD k vítězství v parlamentních volbách. Nepodařilo se mu ale sestavit vládu a z čela strany odstoupil. V dalších letech se několikrát pokoušel o návrat do vrcholné politiky, kandidoval i na europoslance, ale neuspěl. Nyní chystá další comeback, který se má projevit už příští rok při volbách do Evropského parlamentu.
V únoru jste založil spolek Nespokojení. Co vás k tomu vedlo?
Vnímám jako svoji morální povinnost zasadit se o sjednocení levice, která po propadu sociální demokracie i komunistů v posledních sněmovních volbách není poprvé v polistopadové éře v dolní komoře zastoupena, ačkoliv přirozená poptávka po levicové politice mezi občany jistě je. Cílem není sjednotit levici na organizační úrovni, ostatně každá ze stran má svoji vlastní identitu, ale především sestavit společnou kandidátku pro příští volby do Evropského parlamentu. V této souvislosti již nějaký čas jednám se zástupci napříč všemi levicovými stranami – od Národních socialistů a Domova přes Českou suverenitu (dnešní ČSSD je zkratkou pro Českou suverenitu sociální demokracie) až po komunisty.
Ve vašem výčtu chybí Sociální demokracie (SOCDEM). Tu jste pro spolupráci neoslovil?
Pan Šmarda, s nímž jsem o této věci jednal také, mi sdělil, že sociální demokraté půjdou jinou cestou. Jiná cesta pod jeho vedením v podstatě znamená vyjádření podpory současné vládě v řadě aspektů, včetně války na Ukrajině nebo volby prezidenta Pavla. V tuto chvíli nelze odhadnout, na jaké voliče bude Sociální demokracie cílit, protože levicoví voliči jsou tradičně proti válce i zvyšování armádních výdajů. Sociální demokraté dnes sice vystupují proti koupi amerických stíhaček F-35, ale při schvalování dohody o obranné spolupráci se Spojenými státy mlčeli. Bohužel se mi proto nepodaří dovést sjednocení levice do konce, který bych si představoval. Na druhou stranu se zdá, že spojení mezi komunisty a dalšími menšími levicovými stranami je reálné a v krátké době budeme schopni najít shodu na programu a dohodnout se na složení kandidátky.
Bude na ní figurovat i vaše jméno?
V čele připravované kandidátky by měla být stávající europoslankyně a předsedkyně KSČM Kateřina Konečná. Dalšími kandidáty budou představitelé již zmíněných levicových stran, včetně ČSSD, jejíž předsedkyně Jana Volfová mě na mé přání nominovala na poslední 21. místo tak, abych kandidátku svou přítomností podpořil, ale pravděpodobnost mého zvolení byla zároveň malá.
Nelevicové strany jako hnutí ANO nebo SPD už nějaký čas oslovují levicové voliče. Není to pro tuto část politického spektra problém?
Problém to určitě je a je otázkou, jak voliče přesvědčíme, aby se k levicové politice opět přihlásili. Je pravdou, že v předchozích deseti letech si našli lidé, kteří dříve volili sociální demokraty nebo komunisty, nový politický domov. Pro mnoho z nich se jím stalo hnutí ANO, ačkoliv je stranou centristickou, nikoli levicovou, a za jejího nejlevicovějšího představitele lze pokládat Andreje Babiše. Většina ostatních funkcionářů je zaměřena a vystupuje pravicově. Ostatně hnutí ANO hlasovalo například pro přijetí již zmíněné dohody s USA, což je pro levicového voliče nepřijatelné. SPD Tomia Okamury je stranou radikálnější, než levicové strany bývají, ale v tom se musí voliči zorientovat. My chceme nabídnout levicovou programovou politiku, která bude politikou národního zájmu, a jako hlavní cíl bude sledovat zvyšování životní úrovně obyvatel.
Zvažoval jste v minulosti návrat do sociální demokracie?
Samozřejmě. Místními organizacemi jsem byl osloven po krajských volbách v roce 2016, které pro stranu nedopadly dobře – s výjimkou asi tří nebo čtyř krajů ztratila své pozice. Vedení v čele s panem Sobotkou se ale postaralo, abych se do sociální demokracie nevrátil. Později, necelé dva roky před posledními sněmovními volbami, jsme se s Janem Hamáčkem domluvili na externí spolupráci. Celá řada programových materiálů, námětů na politický postup – a to i marketingových opatření, když už jsem viděl, že strana padne pod pětiprocentní hranici –, co jsem předložil, ovšem zůstala nepoužita nebo byla použita jen polovičatě. Sociální demokracii – o tom jsem přesvědčený – jsem mohl pomoci, i pokud by mě nominovala v Ústeckém kraji, kde mám dlouhodobě velkou podporu. Jsem přesvědčený, že zde mohla získat šest namísto tří procent hlasů a oněch dvacet tisíc hlasů navíc jí mohlo zajistit postup do sněmovny. Politickou smrtí jsou si ale sociální demokraté vinni sami.
Domníváte se, že tato tradiční politická strana je mrtvá?
Když jsem odcházel z funkce předsedy, byl jsem přesvědčený, že její budoucnost je zajištěna. V čele tehdy stáli dva mladí ambiciózní lidé, kteří, alespoň v mých očekáváních, mohli stranu dále rozvíjet, pozvednout. To se bohužel nenaplnilo. S panem Sobotkou jako předsedou se z vedení strany stal spolek kývačů, a nakonec se kývači, kteří nebudou odporovat a vyjadřovat svůj názor, hledali i v jednotlivých krajích. Výsledkem byl postupný úpadek sociální demokracie až k sedmi procentům, který po panu Sobotkovi ještě „vylepšil“ Jan Hamáček. Strana dělá takové kroky, jako by se chtěla stát menší a ještě menší, až bude nejmenší na celém světě, vypůjčím-li si slova básníka. Sociální demokraté podle mého názoru dělají dlouhodobě chybnou politiku a dnes sami neví, na jaké voliče se vlastně chtějí zaměřovat.
Jak vnímáte přejmenování strany a registrování značky ČSSD Janou Volfovou?
Zahodit název, který stál u největších volebních úspěchů sociální demokracie, to může snad jen politický diletant. Šmardovo vedení se probudilo, až když po názvu sáhla a začala jej využívat Jana Volfová. Najednou SOCDEM mluví o krádeži. Když ale něco vědomě zahodím na ulici, je zcela namístě, že to někdo jiný zvedne, odnese si to domů a považuje za své. Nevím, kdo straně radí, ale název SOCDEM nebo infantilní plakáty s čertem, to není cesta, která by straně mohla pomoci. Kdybych byl ve volebním štábu, ať už jakékoliv strany, takové věci bych nikdy nepřipustil. Marketéři občas přicházejí s nesmyslnými návrhy, a v tom případě je potřeba vrátit je nohama na zem a dát jasně najevo, co už je přespříliš. Vypadá to, že sociální demokraté naslouchají radám zvenčí, dokonce i radám zahraničních přátel, a to není nikdy dobře. Domnívám se, že i odezva v médiích byla velmi nepříznivá.
Před volbami na Slovensku jste v otevřeném dopisu vyjádřil podporu Robertu Ficovi, který bývá nejen tamními médii označován za hrozbu demokracie...
Dopis jsem zveřejnil na webu spolku Nespokojení a několika dalších serverech. Chtěl jsem, aby pan Fico věděl, že i v Česku jsou síly, které si přejí jeho vítězství a fandí mu, ať už napravo – reprezentované Václavem Klausem –, nebo v nějakém zvláštním prostoru Jindřichem Rajchlem, a samozřejmě také levicí.
NESPOKOJENOST NESPOKOJENÝCH
S čím nejvíc jsou Nespokojení nespokojeni? „S celou politikou, se stavem státu, který vede k poklesu životní úrovně jeho obyvatel,“ říká Jiří Paroubek. „Ostatně už počátkem roku bylo možné anticipovat, že pokles bude hluboký. Na podkladě svých propočtů očekávám propad mezi dvaceti až pětadvaceti procenty. I kdyby to nakonec byla pouze polovina mého očekávání, situace je vážná. I proto název spolku Nespokojení.“
CV BOX
Jiří Paroubek (narodil se 21. srpna 1952 v Olomouci) je bývalý premiér a předseda ČSSD.
Vystudoval Obchodní fakultu na VŠE v Praze. V období 2005–2006 byl premiérem, 2006–2010 stál ve vedení ČSSD (členem byl od roku 1989).
V listopadu 2011 založil novou politickou stranu pod původním názvem Národní socialisté – levice 21. století (později LEV 21). V roce 2014 rezignoval na post jejího předsedy a o dva roky později z ní vystoupil.
V únoru 2023 oznámil založení spolku Nespokojení, který má dát základ novému levicovému hnutí.
Je potřetí ženatý a má dvě děti. Žije v Praze.
reklama
