Rozhovory

Jaroslav Kubera: Nemám rád extrémy

Publikováno: 4. 8. 2019
Autor: Karel Černý
Foto: Kancelář Senátu Parlamentu České republiky
logo Sdílet článek

Co podle vás nejvíc postrádá česká politická scéna? A čeho by se naopak měla zbavit?

Postrádá... Spíše bych řekl, čím překypuje. Největší problém je počet politických stran, kterých je čím dál více. V Poslanecké sněmovně jich je 9, v Senátu 6. Možná to k demokracii patří, pluralita názorů, ale problém pak nastává v praxi. Věcná shoda se hledá těžko a klesá také předvídatelnost toho, co váš politický partner udělá, nebo neudělá. A tady se možná dostávám k tomu, co české politické scéně chybí, jak jste se ptal − schopnost a ochota dodržovat dohody, kontinuita v politických názorech, předvídatelnost. Prostě tradiční politická strana s jasnou ideologií a programovým zázemím vás nemůže zaskočit otočením o 180 stupňů. Proto já nejsem z těch, kteří mají nějakou radost z toho, že sociální demokracie je na tom tak, jak na tom je. Já bych jí moc přál, aby se dala dohromady, protože jsem zastánce politické soutěže politických stran, protože tak to stojí i v ústavě. Já si pořád pokládám otázku, co je to hnutí? Skupina osob usilující o něco? O nějaký zájem? O výstavbu nového stadionu? O co nejvíce elektromobilů ve městech? Pak podle toho vypadají koalice, najednou nestačí dva náměstci, potřebujeme jich pět, aby se někdo necítil ukřivděný. Lidi možná mají ze začátku radost, že mají zastánce v zastupitelstvu pro něco, o čem si myslí, že je dobré, ale neuvědomují si, že takto to možná může někde jakžtakž fungovat na kraji nebo v obci, ve městě, ale ne na celostátní úrovni. Dlouhodobým výsledkem je zvyšující se náklad na veřejné rozpočty, nestabilita, neukotvenost. Pojďme zvýšit kvorum pro vstup do Parlamentu tak, aby zůstala zastoupená společnost v celé své šíři. Ale nemusí tam být přece devět subjektů. Musíme se přestat štěpit, měli bychom se začít zase spojovat. Bohužel naše národní povaha nám v tom příliš nepomáhá. České politické elity v sobě nemají pokoru a respekt, každý chce být předsedou strany. Takže když se mu ve straně znelíbí, tak založí odnož nebo jinou stranu, aby mohl být předsedou té strany. Takže pokud se ptáte, co naopak ještě naší české politické scéně chybí, tak schopnost sebereflexe a nadhled. A pak nám samozřejmě stále chybí trochu té „politické kultury“, kterou jsme si nestihli vybudovat kvůli totalitě, mnoho politiků si u nás dovolí mnohem více než v zahraničí. Stačí se podívat, co vede k pádům politiků a předčasným volbám u našich sousedů a jak se vládne u nás...

Jste znám svými jednoznačnými názory, což na místní politické scéně nebývá zvykem. Máte na to od lidí spíš pozitivní, nebo negativní ohlasy? Poznávají vás lidé na ulici a chtějí s vámi mluvit?

Určitě pozitivní, lidi mě často na ulici zastavují a já s nimi rád mluvím. Naučila mě to komunální politika, mluvit s lidmi, zabývat se jejich dotazy, řešit je a přemýšlet o nich. Většina lidí, tak jak se na to dívám bezmála skoro 30 let v politice a 25 let ve vedení města Teplice, od politika prostě nechce slyšet, že uvidíme, že věcí se budeme zabývat a že se pokusíme najít shodu v koalici, ale nic neslibujeme, protože ti druzí si o tom myslí něco jiného... Občané, kteří každý den stojí před řešením svých problémů, chodí do práce, aby uživili svoje rodiny, opravdu nestojí o uhýbavé odpovědi, ze kterých jim není jasné, co bude. Pak si udělají o politice závěr takový, že politiky lidi nezajímají a že jim jde jen o vlastní funkce a zájmy. Občané chtějí od svých zástupců, které si zvolili ve volbách, jasnou odpověď a řešení svých problémů. Samozřejmě, že možná polovina nebo možná většina problémů nemá jednoduché a rychlé řešení. Hodně věcí je o přístupu státní správy a o toleranci spoluobčanů. Bohužel poslední dobou hodně problémů způsobuje sám zákonodárce svými neustálými změnami zákonů. Ale o tom všem musíte s lidmi mluvit, musíte jim to vysvětlovat a snažit se je pochopit a pomoci jim.

Jste už 25 let profesionálním politikem, v Senátu jste 19. rokem. Je hodně politiků, kteří po mnohem kratší době jako by začali žít v jiném světě a unikal jim ten reálný život „dole“. Vás to evidentně nepostihlo. Jak se tomu dá ubránit?

Vždycky jsem věděl, že nesmím ztratit nadhled a musím si pořád opakovat, proč jsem začal dělat to, co dělám. Ne proto, abych se stal funkcionářem strany, ministrem, předsedou nebo premiérem, ale abych se snažil zjednodušit a zpříjemnit život občanům této země. Když narazím a nedaří se mi to, a to se děje poslední dobou docela často, považuji za důležité aspoň o tom pořád dokola mluvit, připomínat absurdity této doby. Jako třeba − že chceme zakázat prodej malých smetan v umělohmotném balení, nutíme živnostníky sbírat data o něčem, k čemu se státní správa umí sama dostat, zpřísňujeme povinnosti pro držitele střelných zbraní v době teroristických útoků, hovoříme o zvyšování spotřební daně na tabák a líh a pak zase snižujeme daňovou zátěž některým podnikatelům kvůli zavedení EET, zakazujeme kouřit v restauracích, protože kouření škodí zdraví, bráníme cyklistům a vodákům dát si pivo, protože když jim povolíme jedno, dají si dvě a pak způsobí určitě nějakou nehodu... Když lidi vidí, co se řeší v Parlamentu, musí si někdy klepat na čelo. 

Často se mluví o nekvalitních zákonech. Chodí k vám do Senátu ze sněmovny opravdu tak špatné? Nebo je to jen přehánění?

Určitě to není přehánění. První problém je samozřejmě ta panika, co se na nás valí z EU, protože když něco netransponujeme, zítra proti nám EU zahájí tzv. impeachment. Druhý problém jsou státní úředníci, kteří mají pocit, že když nevymyslí alespoň jednou za měsíc jeden zákon, stane se něco fatálního, že zítra třeba přestanou jezdit tramvaje nebo metro. Samozřejmě většinou se vůbec nic nestane. No a třetím stimulem je vláda, co v euforii vítězství z voleb připravila „super“ programové prohlášení, které usilovně prosazuje a je ochotna jít při tom „přes mrtvoly“, protože to přece slíbila svým voličům. V rámci těch slibů se však do zákona dostanou tak nějak ještě další věci, které vlastně nikdo nechtěl, ani je nikdo nikomu neslíbil. A proto jsem napsal, že naše zákony připomínají pohádky Boženy Němcové. A teď to připomněla i soudkyně Pelikánová, která napsala, že stav české legislativy je děsivý. Já tomu říkám houština, ve které se už nevyzná vůbec nikdo. Je zajímavé, že před volbami všichni mluví o tom, že budou bojovat proti byrokracii, proti omezování svobody. Pak se do Parlamentu dostanou a dělají pravý opak.

Před pár dny média informovala o případu, kdy byl v Británii vykázán ze třídy žák, který trval na tom, že existují pouze dvě pohlaví. Podle učitele (ale i oficiálních předpisů) není tento názor dostatečně inkluzivní. Jak vnímáte tyto trendy?

Přijde mi to absurdní a hloupé. Podle mě mladý student asi také nepodlehl „genderovému šílenství“, které teď vrcholí kampaní „mítujaček“. Bohužel někteří v zápalu obdobných neomarxistických hnutí zapomínají na svobodu slova a projevu. Připomíná mi to studování za komunismu, kdy nejednou projev vlastního názoru skončil vyhazovem ze školy, ne-li něčím horším. Už jsem to někde říkal, ale vadí mi to tzv. „svaté nadšení“ pro něco, co nedává smysl, a ještě více mi vadí právě to, že v této zemi začíná být problém s respektováním práva na svobodu slova a projevu. Zatímco před lety byl označován za politicky nekorektního málokdo, dnes je politicky nekorektní kdekdo. Už je to asi dávno, co jsme přišli o svobodu slova, a uplynula dlouhá doba, co jsme zase toto právo získali zpět. Někteří mladí aktivisté si bohužel tuto dobu buď nepamatují, nebo mají krátkou paměť, ale měli by si znovu poslechnout písničku Marty Kubišová „Motlitba pro Martu“. 

Má podle vás současná EU šanci na přežití? Nebo se bude muset dost změnit? Je lepší Unie, nebo by na tom byla Evropa lépe, kdyby byla řada zcela samostatných států?

Jak jsem říkal, nemám rád extrémy, takže nejsem nadšený z brexitu a ani si nemyslím, že by rozpad EU přinesl nám všem něco dobrého. Bohužel Brusel moc nenaslouchá členským státům a projevuje se i v Evropském parlamentu to, co trápí českou politickou scénu. Štěpení. Roste počet různých politických subjektů, převážně „eurohnutí“, tradičně neukotvených. Některé subjekty mají radikální názory, jiné zase vznikly jako protipól tradičních stran, a tak logicky těžko hledají společnou řeč s ostatními. To podporuje debatu o problémech, které dělí svět na dvě půlky, které mají vůči sobě nepřekonatelný odpor. EU se musí vnitřně reformovat, to je dnes již jasné. Členové Evropské komise by ale při svých reformních snahách měli naslouchat hlasům jednotlivých členských států a také s parlamentními lídry hledat cesty, jak zlepšit obraz EU v očích veřejnosti. Evropa by však měla zbrzdit při normotvorbě, přestat zaplevelovat evropské právní řády nesmyslnými administrativními a daňovými zátěžemi a také zbrzdit co do podpory elektromobility a jinými dotacemi. Zakazujeme lidem jezdit jejich starým autem s vysokými emisemi a místo toho je nutíme kupovat si nová auta, při jejichž výrobě se do ovzduší dostane mnohem větší množství emisí než jízdou ve staré škodovce. Kam až může zajít takový boom elektromobilů? Kdo bude jezdit elektromobilem z normálních lidí, když se jejich cena šplhá do milionů? To budeme těmto lidem půjčovat stovky tisíc na nová auta? Někdy se mi zdá, že EU má opravdu na rozhazování. Opak je bohužel pravdou...

Máte obrovské zkušenosti z komunální i z té „vysoké“ politiky. Když jsou v „komunálu“ uzavřené koalice, promítá se hodně do jejich spolupráce to, co mezi sebou mají strany ve sněmovně?

To je podle mě různé a záleží na konkrétních představitelích stran v zastupitelstvu. Problémy, myslím, způsobuje hlavně ANO, protože ti jsou zasaženi celostátní politikou nejvíce. Často jako nováčci v obcích a městech po celé republice zažijí velké déjà vu, protože zjistí, že vlastně mají programové shody v daném místě s politickým subjektem, o který by si před volbami neopřeli ani kolo. V rámci povolebních vyjednávání pak podle mě ve většině rozumných zastupitelstech dojde k odtržení od celostátních rozmíšek a subjekty najdou společnou řeč podle toho, jaké mají priority v regionu. Čím více se regionální funkcionáři nechávají unášet celostátními problémy, tím hůře to ve městě nebo obci vypadá. Musíte umět problémy vnímat „zespoda“ a nesmíte se nechat odtrhnout, jinak vám občané dají červenou kartu. Na komunální úrovni často řešíte úplně jiné problémy a zjistíte, že pokud nechcete způsobit nestabilitu a rozvrat ve městě nebo nemáte absolutní většinu, abyste realizovali jen to, co chce vaše strana bez dohody s ostatními, víte, že se prostě musíte domluvit. 

Bývá v Senátu často také tak vyhrocená situace, jaké bývá k vidění na plénech Sněmovny?

To víte, že ano. V Senátu bývá také ostrá debata. Ale v Senátu se bezprostředně neodráží atmosféra ve vládě ani jiné kauzy pana premiéra, který jich má poslední dobou až dost, takže chce se mi říct slovy pana premiéra: „My více makáme, nekecáme.“ Senátoři se více zabývají věcnou stránkou jednotlivých zákonů a nyní hodně zákonů také Poslanecké sněmovně vracíme. A to ať už kvůli chybám, které opravujeme, ale také proto, že s některými zákony nesouhlasíme a považujeme je nadbytečné nebo dokonce šikanózní nejen pro podnikatele, ale také občany. Nenapadá mě teď jen kouření, ale třeba také zákon o místních poplatcích, církevní restituce, registr smluv, zákon o znalcích nebo zákon, kterým se zřizuje nová agentura pro sport. Senátoři se často dokážou oprostit od vlastních stran a jsou pak samostatnější v rozhodování. Role Senátu je nejen v tomto ohledu, ale v mnohém dalším nezastupitelná, a to neříkám jen jako jeho předseda a dlouholetý člen, ale jako občan této země, který si přeje, aby existovala protiváha Poslanecké sněmovně a prezidentovi.

Je vám 72 let a překypujete aktivitou. Máte to v genech, nebo existuje nějaký Kuberův tajný recept na svěžest?

To vám děkuji, ale já si věk vůbec nepřipouštím. Tajný recept na svěžest? To bude tím sluncem, které miluji, nabíjí mě energií. Snažím se taky udržovat trochu fyzicky fit − prací na zahrádce nebo tenisem. 

Jaroslav Kubera a 1. místopředseda Senátu Jiří Růžička při pokládání kytic k soše T. G. Masaryka u příležitosti letošního 169. výročí jeho narození.

CV

Jaroslav Kubera (narodil se 16. února 1947 v Lounech) je od listopadu 2018 předseda Senátu Parlamentu České republiky. Předtím stál v letech 1994 až 2018 nepřetržitě v čele Teplic.

Studoval matematiku na Masarykově univerzitě v Brně a zahraniční obchod na VŠE v Praze, avšak vysokoškolské studium nedokončil. V letech 1967–1969 pracoval v podniku Sklo Union Teplice, v letech 1969–1990 v Elektrosvitu Teplice. Od roku 1990 byl čtyři roky tajemníkem Městského úřadu v Teplicích, od roku 1994 pak starostou a primátorem Teplic.

Do Senátu byl zvolen v roce 2000. Postupně v něm byl předsedou Ústavně právního výboru, předsedou Mandátového a imunitního výboru, předsedou Senátorského klubu ODS, místopředsedou Senátu a od loňska je jeho předsedou. Od roku 2016 je také zastupitelem Ústeckého kraje.

Je ženatý a má dvě dcery, jednoho vnuka a jednu vnučku.

Svoboda

Jestli je někdo v Česku skutečně výrazným zastáncem svobody, je to právě Jaroslav Kubera. Myslí si ale na sto procent, že je správné heslo „moje svoboda končí tam, kde začíná svoboda druhého“? Nebo je i podle něho někdy správné v rámci jakési „vyšší“ svobody omezit svobodu „nižší“? „Podle mého názoru jsou tyto svobody postaveny naroveň a jejich limity jsou velmi křehké,“ soudí. „Některým aktivistům by podle mě hlavně prospěla větší míra tolerance k názorům jiných. Myslím, že většina zastánců různých takových hnutí odlišné názory respektují a nikoho nenutí k přijímání jejich ideologie, bohužel slyšet jsou jen ty „hysterické elity“, co jim chybí tolerance a pokora. Zmiňuji se o tom, protože mě hysterie a extrémy vadí a myslím, že ve společnosti plodí nesnášenlivost ke všem menšinám, což mně osobně je cizí, protože jsem velmi tolerantní. Jsem v podstatě liberál, byť někteří by se mnou nesouhlasili.

reklama

https://www.smeny.cz https://www.smeny.cz https://www.smeny.cz

Mohlo by vás zajímat

Více článků