Nechat se ovlivnit mediálním obrazem Jaroslava Faltýnka, šel bych možná na setkání s ním s bodyguardem a v boxerských rukavicích. Ve skutečnosti to byla hodinka pohodového povídání v kanceláři vyzdobené jeho obrazy. Inteligentní, pohotový, vtipný. V politickém soupeření ale určitě nepříjemný protivník.
Do politiky jste vstoupil hned po revoluci, dokonce jste tehdy zakládal Zemědělskou stranu. Později jste ale přešel do ČSSD a v roce 2012 do ANO...
Vývoj byl takový, že Zemědělská strana sfúzovala se Stranou Moravy a Slezska do Liberálně sociální unie. Ale v roce 1994 vlastně zanikla a já – už coby člen prostějovského zastupitelstva − vstoupil do ČSSD. V jejím rámci jsem byl městským i okresním předsedou, ale nikdy jsem neměl ambice živit se politikou. Preferoval jsem práci v Agrofertu. No, a vidíte, jak to dopadlo.
Proč jste vstoupil do ANO? Tolik vás oslovilo, nebo jste to dostal příkazem od šéfa Agrofertu Andreje Babiše?
Popravdě − opustit sociální demokracii nebylo vůbec lehké. Radil jsem se s kamarádem, bývalým primátorem Prostějova Mirkem Pišťákem, kterého si nesmírně vážím a který pro mě vždycky byl něco jako druhý otec. Byla to opravdu těžká chvilka, když jsem se vydával zase úplně od začátku na jinou cestu.
Co rozhodlo?
V té době jsem už pro pana Babiše dost dlouho pracoval. Věděl, že mám zkušenosti z komunální a krajské politiky, a tak mě požádal, abych mu pomohl. Asi to bude znít divně, ale snad rok jsem ho přesvědčoval, ať do politiky nechodí. Byl jsem přesvědčený, že tradiční česká politická scéna nestojí o úspěšného muže, který zaměstnává 33 tisíc lidí a má skvělé výsledky nejen v Česku, ale i v Evropě. Že budou dělat všechno pro to, aby ho z té politiky dostali. Což se vlastně permanentně děje.
Takže občas poznamenáte: „Vidíš, já jsem ti to říkal?“
Ano, mnohokrát (směje se). Až na to, že si vykáme.
Stojí a padá hnutí ANO s Andrejem Babišem?
Na to se těžko odpovídá. On ho vymyslel a zpočátku i financoval. Dneska už je situace samozřejmě jiná. Nicméně v tuto chvíli si neumím představit, že by nestál v čele.
Jaká je s ním spolupráce? Prý dokáže jednat i dost nevybíravě a pro slova leckdy nechodí daleko...
Za těch dvacet let s ním jsem zažil snad všechno (směje se). Teď nevím, jak to říct... Myslím, že komu šéf nenadává, je mrtvej. Já jsem do určité míry voják, takže jsem zvyklý plnit úkoly.
Ale že by mě někdy vysloveně vytočil, to ne. Mám vysoký práh citlivosti (směje se). A víte, co mě na něm vždycky štvalo nejvíc? Já řešil nějaký problém a on s tím řešením přišel vždycky dřív, má neskutečný tah na branku.
Od začátku naplno hlásáte, že chcete řídit stát jako firmu, což vám leckdo předhazuje.
My se jen snažili přenést do politiky zkušenosti z firem. Dostali jsme za to už mnohokrát mediálně po ústech, ale přesto tvrdíme, že bychom se při řízení státu měli chovat z hlediska ekonomiky stejně jako ve firmě. Šetřit, zbytečně se nezadlužovat. Stát a města si (stejně jako firma) berou úvěry na smysluplné investice do infrastruktury atd. Co se týká hospodaření státu, měli jsme vlastně historicky nejlepší čísla a dvakrát přebytkový rozpočet, z čehož soudím, že náš způsob funguje. To politické oponenty samozřejmě štve. ODS vždycky před volbami slibovala, že bude snižovat daně, ale za osm let své vlády dělala opak. Na to bohužel lidé zapomínají. My jsme jednoduše řekli: Nechceme zvyšovat daně a ty stávající chceme vybírat, protože se domníváme, že i v Česku by mělo být normální, že se daně platí.
Jste vystudovaný agronom. Pracoval jste v zemědělském družstvu, jste předsedou zemědělského výboru. Léta se mluví o soběstačnosti zemědělství. Je to ještě vůbec reálné?
Jak ve které komoditě. Česko bohužel není soběstačné ve výrobě všech základních potravin. Chyba vznikla jako důsledek špatné dotační politiky v momentě, kdy jsme vstoupili do EU a zavedl se systém plošné podpory platby na hektar bez ohledu na to, jestli někdo má, nebo nemá živočišnou výrobu. To třeba Maďarsko si svoji potravinovou soběstačnost zejména v oblasti živočišné výroby udrželo, chránilo si svoje výrobce. My jsme se otevřeli a dopadlo to tak, jak to dopadlo − zejména v produkci vepřového a drůbežího masa. Myslím, že strategická záležitost každého státu je, aby byl schopen v případě nějaké krize vyrobit to, co potřebuje.
Pro svoje lidi.
Ano. A to bohužel nefunguje. Liberálové říkají – oč jde, dovezeme to zvenku. Jenže otázka je za kolik, když nastane zmíněná krize, Třeba, nedej pánbůh, zvířecí epidemie. Posledních pět let se právě snažíme tento problém řešit, aby zemědělci byli motivováni zvlášť v živočišné výrobě.
Dovedete si představit, že byste se ještě vrátil někam do družstva jako agronom?
Dovedu. I když bych se musel hodně učit, protože vývoj za ty desítky let je samozřejmě obrovský. A někdy si i říkám, že by mi možná bylo lépe na tom poli...
Říkáte si to hodně často?
Tak to zas ne. Ale přiznávám, že v tomto volebním období je situace pro mě složitější než v minulém. Tehdy byla nová koalice složena ze tří subjektů, a když jsme ve sněmovně něco řešili, dohodli jsme se a přehlasovali ostatní. To je normální demokratický proces. Dneska máme menšinovou vládu, i když s podporou KSČM, takže musím pro vládní zákony hledat zastání i jinde. Proto se soustřeďuji na to, aby vládě procházely zákony ve sněmovně a fungoval zemědělský výbor, ostatní věci šly stranou. V minulém volebním období jsem pomáhal zachránit situaci v Praze, kde hrozil pád koalice, ale třeba na tohle bych už dnes kapacitu neměl.
Když jste zmínil Prahu, docela dlouho tu už žijete. Cítíte se jako Pražák?
Určitě ne. Nevím sice, co bude, ale zatím si nepředstavuju, že bych tu chtěl strávit důchod. Záleží to samozřejmě i na partnerce, která je ze Slovenska, a v Praze žije deset let. Ale já miluju město, kde jsem se narodil.
Třeba se někdy vrátíte zpátky na prostějovskou radnici.
Neplánuju to, ale nic není vyloučeno.
Partnerka věděla, do čeho s vámi jde?
Ona se o politiku absolutně nezajímá. Pracuje v zahraniční společnosti, je hodně v cizině, a když jsme se poznali, nevěděla, kdo jsem. A když to zjistila, už bylo pozdě (směje se).
Vyhovuje vám Praha aspoň větší anonymitou?
Společnost je rozdělená a nálada vyhrocená. Když jsem byl před Vánocemi v Olomouci nakupovat, přišel ke mně starší pán a řekl: „Dobrý den, držíme vám s manželkou palce. Pozdravujte pana Babiše, ať se nevzdává! Já jsem olomoucký malíř a vím, že taky malujete. Viděl jsem nějaké vaše obrázky a chtěl bych si je s vámi vyměnit.“ To mě strašně potěšilo. Ale jindy jdu v Praze na večeři do restaurace a ve dveřích potkám jiného pána, ten se na mě podívá a řekne: „A mám zkaženej večer.“ Takže ta „pražská anonymita“ zas tak moc neplatí.
Všiml jsem si, že jak u vás v kanceláři, tak i u asistentek visí jenom vaše obrazy. To je povinné?
Mimochodem − nedávno mi kamarád poslal fotku z kanceláře ředitele jedné banky v Olomouci. Visí tam moje dílko někdy z roku 2000.
Máte na malování čas i dnes, ve vrcholné politice?
Nemám, a už mi začalo chybět. Ale protože zmíněná enkaustika je poměrně zdlouhavá technika, říkám si, že zkusím aspoň akryl. Akrylové barvy jsou ředěné vodou a rychle schnou. Dávám vedle sebe různé odstíny, jako bych tam dával pocity, a je to pro mě obrovská relaxace. Když tu byl asi před rokem ředitel národní galerie řešit nějaké věci kolem financování, přišel v doprovodu člověka, kterého jsem tehdy neznal. Byl to galerista pan Třeštík. Jak jsme tak povídali, najednou říká: „Co to tady máte za mazanice?“ Já na to: „To je nějaký mazal z Hané.“
Neurazilo vás to?
Ale vůbec ne, bylo to v lehkém tónu. Asi po měsíci se dotyčný ozval s nápadem udělat v Praze nějakou akci. Souhlasil jsem za předpokladu, že bude spojená s charitou. Posledních 20 let dávám obrázky do dražeb ve prospěch prostějovské školy pro postižené děti, kterou vede Marie Turková. Kdybyste viděl ta děcka, jak zpívají a tančí... Z té akce byly peníze na opravu fasády, což, doteď nevím proč, vyvolalo negativní mediální vlnu. Ale i ta mě motivovala malovat dál. Mám ateliér v Prostějově, kde skoro nejsem, ale když ano, maluju pořád. A sem tam dám někomu obrázek k narozeninám.
Dáváte na plátno i negativní emoce?
Samozřejmě se tam projevuje momentální nálada. Hlavně v barvách. Mám i depresivní obrázky, ale většina z nich je pozitivních. Protože já jsem pozitivní člověk a pamatuju si jenom ty dobré věci.
CV
Jaroslav Faltýnek (narodil se 28. dubna 1962 v Prostějově) je manažer a politik, 1. místopředseda hnutí ANO 2011, poslanec PS PČR, předseda Poslaneckého klubu ANO 2011 a předseda zemědělského výboru. Byl také zastupitelem Olomouckého kraje a dlouholetým zastupitelem Prostějova.
Vystudoval Agronomickou fakultu Vysoké školy zemědělské v Brně. Po studiu nastoupil v roce 1984 jako agronom do ZD Lešany, poté byl ředitelem Agrární komory Prostějov a od roku 1995 ředitelem divize Obchodních Sladoven Prostějov. Byl také místopředsedou představenstva prostějovské společnosti Tchecomalt Group. Od roku 2001 působil ve společnosti Agrofert.
Do politiky vstoupil v roce 1990, kdy byl zakládajícím členem Zemědělské strany. Na její kandidátce byl v roce 1990 zvolen do prostějovského zastupitelstva. V něm byl nepřetržitě až do října 2018, když kvůli velkému pracovnímu přetížení na tento post rezignoval.
Po zániku Zemědělské strany vstoupil v roce 1995 do ČSSD. Za ni byl o pět let později zvolen do zastupitelstva Olomouckého kraje. V roce 2012 přešel z ČSSD do hnutí ANO 2011. O rok později byl jako lídr hnutí zvolen za Olomoucký kraj do sněmovny, ve volbách v roce 2017 mandát obhájil na Vysočině. Stal se místopředsedou hnutí ANO a předsedou jeho poslaneckého klubu. V únoru 2015 byl zvolen 1. místopředsedou ANO, letos 17. února tento post ve vnitrostranických volbách obhájil.
Rád maluje, hraje na kytaru, pěstuje bonsaje. Je rozvedený a má dva syny.
Církevní restituce
Jaroslav Faltýnek od samého začátku debat o vracení majetku církvím rozporoval způsob, jakým bylo provedeno. „Nejenom já, ale i mnozí další poslanci, nezpochybňují vydání majetku církvi, co bylo ukradeno, musí být vráceno, ale zpochybňují výpočet té náhrady,“ říká. „V roce 2008 byly nějaké reálné ceny pozemků. Jak zemědělské půdy, tak lesní půdy. A když se podíváte na výpočet, tak u zemědělské půdy byla v roce 2008 reálná průměrná tržní cena v celém Česku kolem sta tisíc korun za hektar. Dnes, po deseti letech, kdy šly nahoru ceny úplně všeho, je reálná průměrná cena, a já to teď nadsadím a střelím od pasu, třeba dvě stě tisíc korun za hektar. Ale výpočet celkové náhrady byl proveden na základě ceny čtyři sta čtyřicet tisíc korun za hektar! U lesní půdy to bylo takto nadsazené také. Ale vzhledem k tomu, že smlouvy jsou uzavřeny, a protože žijeme v právním státě, nelze je vrátit zpátky. Jedinou možností, a na tom se shodla většina poslanců, jak část těchto peněz, které jdou z kapes daňových poplatníků, vrátit, je právě zdanění, které sněmovna odhlasovala. Daň z příjmů je normální věc − a měla by se platit. Je to velmi jednoduché.“
reklama
