Svoji vojenskou kariéru zahájil Jaromír Zůna v roce 1984 jako velitel čety. V polovině prosince 2025 byl jmenován ministrem obrany a je také místopředsedou vlády. Ujmout se tohoto postu pro něho bylo snazší zejména proto, že prostředí armády podrobně zná z minulých let, kdy působil ve vedení Generálního štábu.
Jak jste se na ministerstvu obrany, v budově pod Hradčany, sžil s funkcí a podřízenými?
Bylo to, jako bych odtamtud včera odešel. Prostě jsem vplul do procesu a začal konat. Tři dny po nástupu do funkce jsem již svolával kolegium ministra obrany a schvaloval miliardové zakázky. První dokument, který jsem si nechal předložit, bylo nařízení k organizačním a mobilizačním změnám. Tím jsem měl okamžitou informaci o strukturálním pohybu v resortu. Když jsem zasedl na první poradu s vedením ministerstva, nebyl tam ani jeden člověk, kterého bych z minulosti neznal. V zásadě to byli všechno lidé, kteří byli ustanoveni do funkcí ještě za ministra Luboše Metnara. A takto bych mohl pokračovat. Tohle není u nastupujících ministrů obrany obvyklé. Přirozeně se nepovažuji za politickou naplaveninu do funkce, ale za člověka z oboru, a proto má řada věcí takovou hybnost.
To ale vyvolávalo i různé rozporuplné diskuse, že?
Ano, ale ty mě zajímají až od momentu, kdy bych v nich zachytil silnější myšlenku, koncepci, případně teoretické řešení. Silnější, než jsou ta, kterými disponuji. Hned první týden jsem vyložil několik základních pojmů směřování resortu, a ať si o tom mohl myslet kdokoliv cokoliv, všechny dopadly. Od svého působení při armádě USA v roce 2001 se zabývám výstavbou armády a ve svých databázích mám za ta léta soustředěno okolo čtyřiceti tisíc položek. Pracoval jsem na nich nejenom já, ale řada velmi talentovaných kolegů, se kterými jsem měl možnost spolupracovat. Nyní je postupně spouštím a jen tak z nich neustoupím. Myslím, že je v zájmu naší země naplňovat cíl přijatý v roce 2002. Tedy budovat profesionální, moderní, technologicky vyspělou a kvalitně řízenou armádu, ve které slouží kompetentní a motivovaní lidé. Přece z tohoto cíle při své kvalifikaci neustoupím z důvodu mělké diskuse o procentech.
Vystudoval jste mezinárodní vztahy a evropská studia. Jak vnímáte současné vztahy ve světě?
Absolvoval jsem v průběhu kariéry řadu prestižních škol doma i v zahraničí a měl štěstí i na výjimečné učitele z řad mezinárodně známých politologů a státníků. Měl jsem ale dojem, že sumě informací, praxe a znalostí, které jsem nabyl, chybí uspořádání a teoretické ukotvení. Proto jsem se rozhodl pro mezinárodní studia. Pokud jde o současný charakter mezinárodních vztahů, tak se vyvíjejí zhruba tak, jak se dlouhodobě předpokládalo. Pro názornost se přenesme o více než dvě dekády zpět a položme na stůl nějaké příklady. Již na samém počátku 90. let jsme na odborných shromážděních v armádě byli seznamováni se scénáři, ve kterých se hovořilo o tom, že jsme sice překonali období studené války, ale vstupujeme tím do éry permanentního sledu bezpečnostních krizí, které se Evropě nevyhnou. Při výjezdu na Havaj v roce 2002 jsem získal poznatek, že největší obavou zemí v pacifické oblasti je, že do regionu bude přenesena struktura aliancí z dob studené války. V době mých studií v USA v roce 2005 nám profesor Richard Armitage, bývalý náměstek ministra zahraničních věcí USA, vysvětloval, že navzdory analytickým kapacitám, jimiž Spojené státy disponují, nevidí ve svých analýzách dále než do roku 2025. USA budou dle jejich názoru stále velmocí, ale již jen jednou z několika a svět bude mít jiné uspořádání. Několik jednoduchých příkladů, ale dnes v takovém světě žijeme.
A jak vidíte současné události vy osobně?
Tak, jak jsem to již mnohokrát ve svých pracích nebo přednáškách popsal. Zkušenost z komplexních krizí velkého rozsahu uplynulého čtvrtstoletí vedla k poznání, že žádný stát nebo skupina států, byť s mandátem mezinárodní organizace, nemá v současné etapě vývoje lidské civilizace schopnost vnutit národu (kultuře) cizí vůli silou. Rovněž se nepotvrzují dřívější představy proponentů globalizace, že volba člověka v krizových situacích je primárně determinována zvažováním přínosů a ztrát na mikroekonomické úrovni. Na tom selhaly všechny novodobé vojenské intervence. Naopak se dnes můžeme klonit k názoru, že základní hodnoty vštípené kulturně a historicky jsou silnější než importované ideje. Poznáváme, že kultura ve spojení se státem tvoří stále silný tandem, a to obzvláště na rozhraní jednotlivých civilizačních okruhů. Jde o jeden z hlavních vstupů, se kterými pracuje strategická logika a jimiž se vymezuje geopolitická orientace státu. Nezní to sice moc optimisticky, ale měli bychom s tím pracovat jako s realitou. Před patnácti lety jsem si udělal pár poznámek v průběhu své přípravy na strategický stupeň řízení a velení a stále s nimi pracuji. Především se ukazuje, že skupina principů, na kterých jsou naše kultury založeny, nemusí být přijata jako základ solidarity a společné činnosti v globálním kontextu. Nemusí být také dosaženo shody nad žádnou skupinou principů jako základu solidarity a společné činnosti v multikulturním kontextu. Ale především že budoucí výzvy mohou být pro někoho silnější než hodnoty, na jejichž základě byl svět sjednocován po ukončení II. světové války a formován v období studené války. Pokud si vybavíme vývoj ve světě, a především v Evropě v uplynulých patnácti letech, byly tyto úvahy dost přesné a v tomto kontextu je třeba vnímat i konflikt na Ukrajině a v západní Asii.
Jak je na tom naše armáda nyní?
Naše armáda zaznamenala v posledních dvaceti pěti letech realizace projektu profesionalizace velmi významný pokrok. Jde o armádu moderní, která disponuje kompetentním personálem. Zaznamenává jedno z nejvyšších temp modernizace ve srovnání s jinými armádami členských států NATO. V řadě oblastí patříme nebo vstupujeme do exkluzivního klubu armád, které disponují nejpokročilejšími technologiemi. Pouze pro názornost – pasivní sledovací systémy, radarová technika, elektronický boj, spojovací systémy, protichemické vojsko, satelitní komunikace a související schopnosti, letoun 5. generace, prostředky protivzdušné obrany Spyder a řada dalších.
Co je pro vás nyní v armádě prioritou?
Jsou to lidé. Proto jsme tak šlápli do pedálů v oblasti řízení lidských zdrojů. Okno příležitosti pro intenzivní doplňování armády personálem je do roku 2030. V následujících letech již budeme čelit demografickému útlumu. Již v tuto chvíli máme splněn náš náborový cíl na rok 2026 na 88 procent. Jak jsem již řekl, výstavba armády je mým oborem. S prolomením rekordů v rekrutaci jsem v letošním roce sice počítal, ale tempo je skutečně úctyhodné. Vytvoříme maximální podmínky k tomu, abychom zájem občanů o službu v armádě, ať již v řadách profesionálů, aktivní zálohy, nebo formou dobrovolného výcviku v zálohách, uspokojili. Současně usilujeme o zvýšení kvality služby a života našich vojáků. Zvyšujeme platy, pracujeme na nových benefitech, zahájíme modernizaci a výstavbu bytového fondu. Samozřejmě bude nutné v budoucnu učinit i systémová opatření v oblasti doplňování a přípravy personálu ve vzdělávacích a výcvikových institucích, abychom byli schopni naše dlouhodobé koncepční záměry do roku 2040 naplnit.
Rok 2026 a armáda
Často se v souvislosti s armádou hovoří o financích. Jak je to s nimi pro letošní rok? „V roce 2026 bude realizováno 251 sledovaných akvizic a dalších téměř 1100 ostatních akvizičních případů, celkem za téměř 60 miliard korun,“ uvádí Jaromír Zůna. „Rozpočet pro letošní rok je nadále silně proinvestiční. V roce 2025 bylo závěrečné čerpání 155 miliard korun. Pro rok 2026 má obrana k dispozici, včetně nespotřebovaných výdajů minulých let, 158 miliard. Od roku 2014 se výdaje na obranu zvýšily o 400 procent a jde o jedno z nejvyšších temp růstu obranných výdajů v Alianci. Pokud si tento trend udržíme, armáda se výrazně posune směrem k našim dlouhodobým cílům. A pokud budou tyto výdaje směřovány výhradně na obranu, nebude ani třeba zásadním způsobem navyšovat výdaje na obranu nad dvě procenta HDP. Naše ekonomika roste a tím se zvyšuje i dvouprocentní zákonná úroveň těchto výdajů.“
CV BOX
Jaromír Zůna (narodil se 26. listopadu 1960 v Přílepech) je ministr obrany a vicepremiér vlády.
Vystudoval Vysokou vojenskou školu pozemního vojska ve Vyškově, Mezinárodní vztahy a evropská studia na Metropolitní univerzitě v Praze a pokračoval doktorským studiem na Univerzitě obrany v Brně. Absolvoval také americké Joint Forces Staff College, National War College, National Defense University, Command and General Staff College či U. S. Army Infantry School.
Od roku 1984 působil jedenáct let u vojska ve Vyškově, poté nastoupil na Generální štáb AČR. Na konci 90. let 20. století byl zástupcem velitele 6. mechanizovaného praporu IFOR/SFOR v Bosně a Hercegovině, v roce 2013 se stal zástupcem velitele ve Výcvikovém středisku společných sil. V letech 2019–2022 byl Prvním zástupcem náčelníka Generálního štábu. Pak do roku 2024 působil jako přidělenec obrany ČR v Čínské lidové republice, Mongolsku a Korejské lidově demokratické republice. Ministrem obrany je od poloviny prosince 2025.
Je ženatý, se svou ženou Hanou má syny Jaromíra a Ondřeje. Hovoří plynně anglicky, arabsky, rusky a francouzsky.
reklama
