Jan Zahradil, někdejší výrazná tvář ODS a nyní poradce ministra zahraničí a místopředsedy vlády za Motoristy Petra Macinky, se vždy vyjadřoval napřímo a nekompromisně. Ať už hájil barvy ODS, nebo nyní, když stojí na opačné straně. Nejinak tomu je i v rozhovoru, který nám poskytl.
Jak jste spokojen s výsledky zasedání české a slovenské vlády? Kde jsou z vašeho pohledu možnosti koordinace české a slovenské zahraniční politiky?
Hlavní je, že se opět obě vlády pravidelně scházejí. Konfrontační postoj bývalé české vlády Petra Fialy jsem nikdy nepochopil, naštěstí šlo jen o dočasné gesto. Nejde jen o to, jak blízcí jsme si historicky. Hlavně je tu řada aktuálních a konkrétních témat, na nichž se nepochybně shodneme. Namátkou: řešení migrace, Green Deal, zachování práva veta v Radě EU. I postoj nové české vlády k Ukrajině je střízlivější, a tedy bližší tomu, co zastává Slovensko. Takže: vracíme se k osvědčenému modelu, který tady fungoval od rozdělení federace v roce 1992 a zároveň naše spojení pomáhá koordinovat naše společné pozice v orgánech EU a také posilovat středoevropskou spolupráci.
Důležitým tématem se v podání slovenské strany staly Benešovy dekrety. Měli bychom podporovat Slovensko v jeho sporech s Maďarskem o jejich aplikaci a platnost?
Pro nás je to definitivně uzavřené a vypořádané téma. A právě proto se musíme vždy stavět proti jakýmkoliv snahám je znovu otevírat a oživovat, ať už přicházejí odkudkoliv. Z toho plyne, že musíme „držet basu“ se Slovenskem. To není nic proti Maďarsku. Ale jinak může být narušena důvěra v rámci V4 a mohou vznikat nové, třeba právní a majetkové problémy. Věřím, že i nová maďarská vláda si je toho vědoma. Ve volebních kampaních mohou leckdy i mezi sousedy zaznít kontroverzní věty, ale po volbách je třeba se vrátit do reality.
Je česká pozice ve vztahu k Německu z vašeho pohledu jiná? I vy sám jste se roky osobně podílel na „odpracování si“ tohoto tématu na česko-německých setkáních. Je to podle vás dnes tak, že Benešovy dekrety už nejsou ve vztazích Prahy a Berlína téma?
Ano, my jsme toto téma uzavřeli při vstupu Česka do EU a nebylo to lehké. Místy to byl docela boj, pan Posselt i jiní se nás pokoušeli tlačit do kouta, ale odolali jsme. I sudetoněmecká lobby nakonec pochopila, že je třeba změnit postoj. Sice to ještě není úplně tak, jak by to mělo být, na jejich sjezdech neustále slýcháme různé poznámky a výčitky, ale už to alespoň nejsou požadavky materiálního charakteru. Vždyť jde o osmdesát let staré události. Nechme je jednou provždy historikům.
A co sjezd krajanského sdružení v Brně? Je už čas k tak zásadnímu kroku ve vztazích mezi Čechy a sudetskými Němci?
Z toho mám obavy. Řeči o česko-německém „smíření“ nechápu. Dávno jsme smířeni. Z této okázalé akce se může lehce vyvinout kontroverzní provokace. Hrozí, že staré animozity oživnou, že zombie vylezou ze svých hrobů. Vina jde jednoznačně za českými organizátory. Jde o typickou akci frustrovaných intelektuálů, kteří chtějí ostatním vnutit svůj pocit morální nadřazenosti a neuvědomují si rizika s tím spojená. Stačí několik neuvážených výroků a oheň je na střeše. Pak to budeme horkotěžko hasit. Já sám se držím hodně zpátky, abych neřekl něco silnějšího. Ale ne všichni budou takto zdrženliví. Jen si představte slavnostní sudetoněmecký pochod centrem Brna. To, myslím, oživí hodně nepěkné vzpomínky a nadzdvihne žluč leckomu.
S jakými pocity sledujete stoupající popularitu Alternativy pro Německo (AfD), která nyní výrazně uspěla i v zemských volbách v západním Německu a vede některé průzkumy popularity. Byl by pro Česko a Německo a jeho vztahy problém kancléř nebo kancléřka z AfD? Může se to během deseti příštích let stát?
To je obecný fenomén v celé Evropě. Rostou národně orientované strany, které se stavějí proti migraci, proti dalšímu posilování institucí EU, proti další byrokratizaci, centralizaci a regulacím. A v poslední době také proti pokusům o kontrolu veřejného prostoru, proti měkkým formám cenzury i proti oficiální propagandě médií takzvaného hlavního proudu. Jde vlastně o evropskou verzi toho, co v USA představuje Donald Trump. A AfD je toho součástí. Kdyby tato témata uměly zpracovat tradiční politické strany, žádná AfD by nemusela vzniknout. Tyto strany však uvízly hluboko v bahně kompromisů z kompromisů. Stačí se podívat na kancléře Merze. Kdysi dominantní CDU, která mívala přes čtyřicet procent, za jeho vedení stagnuje někde okolo pětadvaceti. Takže ano, pokud se situace nezmění, AfD může dále růst a časem se stát vládní stranou. Já se toho nebojím. Mnohé jejich názory nám mohou být sympatické. Paní Weidel, současná předsedkyně AfD, není přece žádná extremistka. Nemyslím, že jde o stranu, která se chce konfrontovat se sousedy nebo s jinými mocnostmi. Ostatně i její postoj k válce na Ukrajině je spíš jakýsi „appeasement“. Ale je zapotřebí dlouhodobě studovat jejich programy a záměry a dobře se na ně připravit. I proto je důležitá intenzivní středoevropská spolupráce.
Vláda Andreje Babiše měla za sebou na konci března prvních sto dnů. Jaký je největší úspěch české zahraniční politiky v tomto startovním období?
Co jsme řekli, to děláme. Přestali jsme mentorovat ostatní, přestali jsme jim kázat, přestali jsme si hrát na „morální majáky“. Jedeme pragmatickou linii – dobré vztahy se sousedy, dobré vztahy s klíčovými mocnostmi, ekonomická diplomacie a otevírání trhů. Je podivuhodné, jakou zuřivost budí tato střízlivá, pragmatická politika v řadách bývalé vlády, nynější opozice. Je to proto, že jejich zahraniční politika byla jen jakýmsi praktickým cvičením v aplikované morálce, soustředila se na gesta, pózy a slogany. MZV bylo za pana Lipavského doslova bankomatem pro různé „nevládní“ organizace a jejich programy, které měly se zahraniční politikou pramálo společného. S tím je ale konec. Teď se dělá opravdová zahraniční politika, hodná toho jména.
Budou se podle vás vyhrocené vztahy ministra zahraničí Petra Macinky a prezidenta Petra Pavla postupně uklidňovat, nebo jde o problém, který nás bude provázet celé další čtyři roky?
Není to problém mezi prezidentem a jedním ministrem, je to problém vztahu prezidenta a celé vlády. Za minulého kabinetu si prezident zvykl na bezproblémovou koexistenci, nyní se jeho názory a vládní politika v mnohém liší. Ovšem vláda v tomto tahá za delší konec provazu, stačí se podívat do Ústavy. Prezident to, zdá se, ještě zcela nepochopil. Sám sebe vmanévroval do pozice jakéhosi neformálního opozičního lídra, což není těžké, vzhledem k nedostatku osobností v řadách opozice. Kolem prezidenta se omotali nejrůznější aktivisté, nevládky, celebrity. Pokud se bude chovat dál jako opoziční politik, bude k němu vláda i takto přistupovat. Dokonce mám pocit, že v prezidentovi se z bezradnosti probudil jeho celoživotní armádní instinkt, že považuje vládu za jakousi sobě podřízenou vojenskou jednotku, které bude vydávat rozkazy. To je ovšem jen další jeho omyl. Snad to, dříve či později, pochopí. Ještě žádný prezident v dlouhodobém konfliktu s vládou nevyhrál.
Autor je evropským editorem Deníku
Čína
V posledních měsících se zdá, že se uklidňují vztahy mezi pevninskou Čínou a Tchaj-wanem. Je to nadějný trend a co by mohlo být základem pro to, aby tyto vztahy přešly do klidné fáze? „Zdá se, že minimálně část politické reprezentace Tchaj-wanu pochopila, že časy se mění, že na americkou podporu už se nelze bezvýhradně spoléhat a že je třeba si otevřít znovu komunikační kanály na pevninskou Čínu,“ tvrdí Jan Zahradil. „Svědčí o tom i návštěva paní Čcheng, šéfky tchajwanské opoziční strany Kuomintang, v Číně. Setkala se i s prezidentem Si. Tato politička jednoznačně zavrhla úvahy o tchajwanské nezávislosti, přihlásila se k takzvanému konsensu z roku 1992 a prohlásila, že nedopustí, aby se z Tchaj-wanu stala další Ukrajina. Bohužel, naivita dosavadní české politiky ohledně Tchaj-wanu, reprezentovaná zejména jmény Vystrčil a Pekarová, v tomto světle doslova bije do očí. Ti se totiž jednostranně orientovali jen na tchajwanskou vládní ‚prezidentskou‘ stranu DPP, která naopak koketovala s myšlenkou nezávislosti. Vztah s Čínou je třeba dostat do normálu, v souladu s politikou jedné Číny, vztah s Tchaj-wanem udržovat na pragmatické úrovni, bez zbytečně okázalých politických tanečků.“
CV BOX
Jan Zahradil (narodil se 20. března 1963 v Praze) je exposlanec Evropského parlamentu, bývalý předseda Strany evropských konzervativců a reformistů a někdejší místopředseda ODS.
Vystudoval Gymnázium Jana Keplera a VŠCHT v Praze, pak působil jako výzkumný pracovník ve vodohospodářství.
V roce 1990 se stal členem Občanského fóra, o rok později pak ODS. V roce 1992 byl zvolen poslancem tehdejšího Federálního shromáždění (od roku 1998 člen Poslanecké sněmovny). Roku 2002 po odchodu Václava Klause neúspěšně kandidoval na předsedu ODS, byl ale místopředsedou i 1. místopředsedou strany. V březnu 2025 oznámil, že po 33 letech ODS opouští, a zahájil těsnou spolupráci se stranou Motoristé.
Ve sněmovně byl do roku 2004, kdy se stal poslancem Evropského parlamentu, kterým byl do voleb 2024. V roce 2009 spoluzaložil v europarlamentu frakci Evropští konzervativci a reformisté (ECR) a stal se jejím místopředsedou. V březnu 2011 pak usedl do křesla předsedy, a to jako první Čech, který tento post získal. Byl jím do dubna 2020, poté se stal opět místopředsedou. V EP byl také mimo jiné místopředsedou Výboru pro mezinárodní obchod.
Je ženatý, má dvě děti. Je velkým fanouškem hudby, především rocku.
reklama
