Osobnosti

Jan Šrámek a únor 1948

Publikováno: 16. 3. 2024
Autor: Jaroslav Šebek
Foto: Wikimedia Commons
logo Sdílet článek

K únorovým událostem v roce 1948, které znamenaly nastolení hegemonní komunistické moci, je nutné předeslat, že první velké měření sil mezi komunisty a jejich názorovými protivníky se odehrálo na podzim roku 1947 na Slovensku, kde komunističtí činitelé pod vedením Gustáva Husáka dosáhli manipulativními postupy, jimiž účelově diskreditovali politiky Demokratické strany, změny politické struktury v rámci Sboru povereníků a zásadního mocenského oslabení ideových oponentů.

O pár měsíců později se i lidovci v čele s významným předválečným politikem Janem Šrámkem, společně s dalšími nekomunisty ve vládě, ocitli ve stejné pozici a velká část nekomunistické elity chtěla čelit komunistické ofenzívě kolektivním podáním demise. Šrámek však jako zkušený politik věděl, že je snadné z vlády vystoupit, ale velmi těžké se do ní zpátky vrátit. K jeho hlavním sloganům, kterými se dlouho řídil i v době vypjatých krizí, patřilo „politika je umění možného“, a proto byl celý svůj život zastáncem konsensu a dohody. Obával se také toho, že se k demisi nepřipojí reprezentanti sociální demokracie, a současně i toho, že prezident nevydrží tlak komunistů a Klementu Gottwaldovi ustoupí, což se také nakonec i stalo. Navzdory pochybnostem se však k odchodu z kabinetu připojil. Objevují se však i svědectví, že v rezignaci na vládní posty Šrámek viděl možnost, jak se postavit proti rostoucí mocenské zvůli komunistů.

Únorová krize
Na Šrámka však již tehdy doléhalo stáří, což vedlo i k tomu, že v některých případech špatně vyhodnocoval situaci a v roce 1946 například tvrdě zakročil vůči oblíbené političce Heleně Koželuhové, která byla velkou kritičkou komunistické rozpínavosti. Stejně jako velká část nekomunistických politiků si zároveň nedokázal představit nasazení a mobilizaci prostředků, včetně hrozby ozbrojeného násilí, a lidí, jak to učinil Gottwald a jeho lidé v únorových dnech. Pod dojmem vývoje celé krize a nakonec i přijetí ministerské demise prezidentem Edvardem Benešem se rozhodl stranu fakticky rozpustit. Výzva však zůstala nevyslyšena a moc převzalo křídlo ochotné ke spolupráci s komunisty. Nejvíce se v tomto směru angažoval kněz Josef Plojhar, ale formální hlavou prokomunistické skupiny se stal Alois Petr, dlouholetý odborový vůdce.

Neúspěšný útěk
Šrámek se pokusil o ilegální odchod ze země, a pokud by se mu to podařilo, bylo by pravděpodobné, že by se mohl stát jednou z vůdčích exilových osobností. Jeho útěk byl však prozrazen a Šrámek byl 21. března 1948 zatčen na letišti v Rakovníku, společně se svým blízkým spolupracovníkem Františkem Hálou. Následně byli oba internováni na různých místech a Šrámek po osmi letech v izolaci v dubnu 1956 zemřel, dokonce pod cizím jménem. Byl silně ovlivněn cyrilometodějskou tradicí, proto si také přál být pohřben v památném místě jejich tradice, na Velehradě. To však komunistický režim odmítl splnit a nechal ho uložit do hrobu jeho matky ve Velkém Týnci. Teprve v říjnu 1991 byly jeho ostatky převezeny a slavnostně pochovány na velehradském hřbitově.

KDO BYL JAN ŠRÁMEK
Jan Šrámek (narodil se 11. srpna 1870 v Grygově) byl římskokatolický kněz a politik, zakladatel Československé strany lidové. V letech 1940–1945 byl předsedou londýnské exilové vlády.
Vystudoval bohosloveckou fakultu v Olomouci, v roce 1899 založil Moravsko-slezskou křesťansko-sociální stranu na Moravě. Ve volbách roku 1907 byl zvolen poslancem Říšské rady, od roku 1906 zasedal také v Moravském zemském sněmu.
Od září 1921 až do mnichovské krize v září 1938 působil s výjimkou druhé vlády Jana Černého jako ministr ve všech československých vládách. Po roce 1938 emigroval a v roce 1940 se stal předsedou exilové vlády v Londýně. V roce 1945 se stal náměstkem předsedy vlády.
V březnu 1948 se pokusil uprchnout z Československa, byl však zadržen a uvězněn. Zemřel v roce 1956 v pražské nemocnici na Bulovce. Po roce 1989 byly jeho ostatky přesunuty na Velehrad. V roce 1991 mu udělil prezident Václav Havel in memoriam Řád Tomáše Garrigua Masaryka.

Mohlo by vás zajímat

Více článků