Česko-britské vztahy byly pro naši zem vždy nesmírně důležité, ale tady nemám prostor se jim věnovat jinak než jen úhlem pohledu na mou vlastní česko-anglickou rodinu.
Můj otec Pavel Kavan se narodil do prostějovsko--jihlavské židovské rodiny. Po nástupu Hitlera se jeho otec Hugo Kohn přejmenoval na Kavana, což však rodinu nezachránilo. Má babička Olivie zahynula v Osvětimi a z ostatních přežil jen strýc Karel, který z koncentráku utekl do Sovětského svazu (a pak bojoval ve Svobodově armádě) a otec, který z Prahy 15. března 1939 utekl díky pomoci odbojové skupiny „V boj“ do Polska. Po pádu Francie, kde bojoval v rámci československých jednotek, se dostal do Anglie, kde se mimo jiné spolu se čtyřmi dalšími studenty-vojáky v dělostřeleckém pluku zasadil o vyhlášení 17. listopadu Mezinárodním dnem studentstva. To nadšeně podpořil prezident Eduard Beneš.
Boje ve Francii
Otec byl zvolen předsedou zahraničního výboru Ústředního svazu čsl. studentstva v exilu, místopředsedou Ústředí čs. mládeže, místopředsedou Mezinárodní studentské rady a do dalších funkcí, díky nimž vedl besedy s britskými občany po celém ostrově a snažil se při nich získat podporu pro svou okupovanou vlast a s ostatními vyzýval k urychlení spojenecké invaze do Francie. Na besedách upoutal pozornost anglické učitelky, do níž se zamiloval. 30. srpna 1944 se otec s československou samostatnou brigádou přeplavil do Francie, kde se účastnil obléhání Dunkerku. V následných bojích byl zraněn a převelen na léčbu zpět do Anglie, kde se oženil, a pak se zase vrátil do války. Koncem války obdržel medaili Za statečnost.
Jednání s někdejším prezidentem Edvardem Benešem. Jan Kavan (v brýlích) sedí proti němu.
Z ambasády do vězení
Po válce ho chtěl ministr Jan Masaryk nejdříve umístit na ambasádu do Bělehradu, ale pak si uvědomil výhodnost otcových britských kontaktů a poslal ho na velvyslanectví v Londýně. Proto jsem se narodil právě v tomto městě a mám tak nejen české, ale i britské občanství. V listopadu 1950 byl ovšem otec z pozice charge d’affaires odvolán zpět do Prahy a vzápětí uvězněn a obviněn z velezrady. Byl pak souzen se třemi dalšími členy (včetně Richarda Slánského a Eduarda Goldstückera) takzvaného protistátního centra vedeného Rudolfem Slánským a odsouzen k pětadvaceti letům vězení. Obvinění bylo postaveno především na jeho kontaktech s britským marxistickým labouristou Konnim Zilliacusem, který se v podání českých a sovětských vyšetřovatelů stal imperialistickým agentem. Koncem roku 1955 se Zilliacus úspěšně snažil o usmíření mezi Chruščovem a Titem a v Moskvě oznámil, že se vrátí do Londýna přes Prahu, kde se chce sejít se svými přáteli. V Jáchymově proto narychlo propustili mého otce (v tutéž dobu i Edu Goldstückera), a tak jsem jej poprvé od jeho zatčení uviděl. Má anglická matka jako „imperialistická manželka velezrádce“ měla velké problémy najít zaměstnání, ale statečně pomohla mně i mému bratrovi tu těžkou dobu přežít. V té době za námi přijela i má anglická babička, která mi vyprávěla, jak se styděla za předválečného premiéra Chamberlaina a za jeho mnichovské odmítnutí pomoci „vzdálené zemi, o níž nic nevíme“.
Poslední návštěva Masaryka
Tátovo levicové přesvědčení nezměnilo ani vězení. Změnil však názor na smrt Jana Masaryka, s nímž v Londýně spolupracoval a velmi si ho vážil. V návštěvní knize MZV je můj otec uveden jako poslední návštěva Jana Masaryka před jeho pádem z okna koupelny v bytě v Černínském paláci. Den před jeho smrtí, tedy 9. března 1948, za ním můj otec přijel z Londýna a odevzdal mu dopisy jeho nejbližších anglických přátel, kteří mu v nich vytýkali podporu Gottwaldovy vlády. Mluvili spolu tehdy asi půl hodiny a později mi otec vyprávěl, že Masaryk trpěl nespavostí a velkými depresemi. Dopisy jeho blízkých anglických přátel zřejmě tu depresi jen prohloubily. Vzhledem k rodinné anamnéze táta poměrně snadno uvěřil tezi o sebevraždě. To mu potvrdil i bývalý Masarykův tajemník Antonín Sum. Po zkušenostech z vězení si tím však táta přestal být tak jistý. Před válkou byl otec levicovým národním socialistou, ale hned v roce 1945 vstoupil do KSČ. V ní měl ale i po propuštění z vězení časté problémy, neboť názorově patřil k lidem (opět spolu s Eduardem Goldstückerem), kteří byli později nazýváni reformními komunisty. Jejich vítězství v roce 1968 se však nedožil, neboť kvůli špatnému zacházení ve vězení zemřel ve svých šestačtyřiceti letech, osm let před lednem, kdy Antonína Novotného vystřídal v nejvyšší stranické funkci Alexander Dubček.
Hovoří někdejší ministr školství Zdeněk Nejedlý, za ním vpravo Jan Masaryk, vedle něho Pavel Kavan a bývalý místopředseda vlády Petr Zenkl.
Stále atraktivní Londýn
Matka i s dvěma syny emigrovala do Anglie po invazi v srpnu 1968. Tam mi více než deset let obětavě pomáhala s exilovým vydavatelstvím Palach Press a překládala všechny dokumenty Charty 77, prohlášení VONSu a články disidentů. Bohužel zjistila, že si z Prahy přivezla rakovinu, a zemřela osm let před listopadem 1989. Bratr se stal profesorem na britské univerzitě, a tak jenom já jsem se jako první takzvaný re-emigrant vrátil už 25. listopadu 1989 domů a byl jsem zvolen do prvního svobodného parlamentu. Pokračoval jsem tedy ve šlépějích svého otce. Mé spojení s Británií bylo, je a zůstane pevné. Má nejstarší dcera žije v britském Leedsu a trpí důsledky neuváženého brexitu. Dnes stále doufá, stejně jako již většina Britů, že se časem prosadí jakýsi kompromis. Prostřední dcera žije v Praze, ale vdala se za Angličana. No a nejmladší dcera se nedávno přestěhovala do Anglie, kde předtím vystudovala v Oxfordu, naštěstí ještě před Brexitem, neboť nyní by si zdražené školné už nemohla dovolit. Londýn zůstává pro mnoho Čechů atraktivní destinací, a to jak pro turisty, tak i pro lidi hledající zajímavou práci. Navzdory všem problémům a krizím je to stále fungující právní stát s tradicí respektu ke svobodě.
Pavel Kavan coby voják československé armády
O AUTOROVI
Jan Kavan (narodil se 17. října 1946 v Londýně) je bývalý ministr zahraničí a místopředseda vlády.
V 60. letech byl Kavan jako posluchač Univerzity Karlovy jedním z čelných představitelů studentského hnutí. V roce 1969 emigroval do Velké Británie. Vystudoval mezinárodní vztahy na London School of Economics and Political Science a poté historii a politiku na univerzitách v Readingu a v Oxfordu.
V listopadu 1989 se vrátil do Československa a začal aktivně působit v Občanském fóru. Ve volbách roku 1990 zasedl do Sněmovny lidu. Ve Federálním shromáždění setrval do voleb roku 1992.
V roce 1993 vstoupil do ČSSD a o tři roky později byl zvolen senátorem. V letech 1998–2002 zastával úřad ministra zahraničí a zároveň v letech 1999–2002 i místopředsedy vlády. Poté byl rok předsedou Valného shromáždění OSN. V letech 2002–2006 byl poslancem.
Je rozvedený, má čtyři děti.
reklama
Copyright © 2024, The BUSINESS SOIRÉE
