Rozhovory

Jan Bosco Graubner: Svědomí se musí dobře formovat

Publikováno: 22. 9. 2022
Autor: Lucie Burianová
Foto: Foto archiv Jana Graubner
logo Sdílet článek

V polovině května letošního roku byl Jan Bosco Graubner jmenován pražským arcibiskupem a vystřídal tak Dominika Duku, který post zastával od dubna 2010. Jak toto jmenování změnilo Janu Graubnerovi život? A jak je to vůbec s vírou v současné společnosti? I o tom jsme si s Janem Graubnerem povídali.

Začátkem července jste byl uveden do úřadu pražského arcibiskupa. Jak nyní vypadá váš běžný den? Liší se od běžného dne arcibiskupa olomouckého?

Myslím, že na poctivé srovnávání je ještě brzy. Je čas dovolených a mnoho lidí není v úřadě. To se jistě brzy změní. Podobně jako v Olomouci mám spoustu schůzek, ale ty pražské jsou zatím zaměřeny především na moje poznávání úřadu i lidí, na fungování struktury. Hodně obcházím jednotlivá pracoviště a studuji dokumenty. Navíc přicházejí pozvání z různých ambasád, kde se zatím nechávám zastupovat panem kardinálem.

V rozhovorech z poslední doby jste zmiňoval, že se budete soustředit zejména na život církve zdola. Co konkrétně to znamená?

Církev nejsou jen biskupové a kněží, ale především všichni pokřtění. Duchovní jsou povoláni ke službě církevnímu společenství. Všichni jsou však povoláni k životu podle evangelia, což je krásné, ale někdy náročné. Proto se to musíme učit a navzájem si pomáhat. Mám například zkušenost se společenstvím rodin, které spolu kamarádí a pomáhají si třeba výměnou duchovních zkušeností. To dělala církev od apoštolských dob. V době individualismu je to těžší, ale o to potřebnější. Kristus řekl, že tam, kde jsou dva nebo tři v jeho jménu, je on sám uprostřed nich. Není to jediný způsob opravdové duchovní zkušenosti s Bohem, ale je důležitý. Vzpomínám například na jednu babičku – nešťastnou, že se ve škole, do které chtěla poslat vnouče, nevyučuje náboženství. Když se dověděla, že k otevření kroužku je třeba alespoň sedmi dětí, obešla známé a s výukou se začalo. Tomu říkám zdravá aktivita zdola.

Když jsme u náboženství a vzdělání, myslíte si, že by náboženství mělo být – stejně jako třeba společenské vědy – součástí všeobecného vzdělání?

Zcela určitě. Často mluvíme o evropské kultuře a hodnotách. Pokud nebudeme vědět, z čeho vyrostly, je tu nebezpečí, že je sami zničíme, když z neznalosti odstraníme jejich kořeny. Bez těch totiž můžeme mít problém s tak základními věcmi, jako je úcta k člověku či k pravdě.

Vaším biskupským mottem je „Quod dixerit vobis facite“ aneb „Co Vám řekne, učiňte“. Spojuji si jej mj. s nasloucháním Bohu. Jak se člověk stane vůči Bohu vnímavým?

Rozhodující je slyšet své svědomí, o němž se říká, že je to Boží hlas v srdci, a neplést si ho s pokušením, které nejčastěji láká k lenosti nebo ke zneužití svobody. Svědomí se však musí dobře formovat, aby neotupělo či nebylo přecitlivělé. Proto křesťan naslouchá Božímu slovu z Bible.

Vysvětluje vaše motto i rozhodnutí ujmout se úřadu pražského arcibiskupa, kterým jste vyhověl papeži Františkovi?

Máte pravdu. Ani po 32 letech, kdy jsem si toto heslo zvolil, nemohu říct, že bych to vždycky uměl. Na druhou stranu – když se o to tak dlouho nějak snažím, nemohu pak v náročné chvíli jednat jinak. Ba mohu potvrdit, že zvyk říkat Bohu ano úžasně pomáhá.

Posláním církve je oslava Boha, hlásání evangelia a služba lásky, obsahem víry živý vztah. Čím lze vysvětlit rozpady rodin či neschopnost lidí navazovat a udržovat vztahy? Může církev pomoci?

Hlavní příčinu vidím v přílišném soustředění se na sebe sama. Dokonce i nejeden věřící považuje Boha jen za služebníka svého štěstí. Zatímco ten, kdo opravdu přijme Ježíše za svého spasitele, přenese akcent ze svého já na boží Ty. Otevře se a vyjde ze svého vězení. V lidské rovině může pomoci výchova v početnější rodině, kde se děti musí s druhými dělit nejen o věci hmotné, ale třeba i o přízeň a pozornost rodičů. Důležitá je výchova ke službě a dobrovolnictví. Kdo žije pro druhé, ten neopustí manžela či manželku s pohrdlivou otázkou: Co z něho mám? I tady může pomoci prožívání evangelia. Jestli se někdo pravdivě modlí „Odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům“, odpustí každý den i svému manželovi či manželce. To úžasně usnadňuje vztah.

Je na každém z nás, zda si k Bohu najde, či nenajde cestu. Poněkud předbíhám, ale jak se v tomto kontextu díváte na ty, kteří do kostela zamíří jednou za rok na „půlnoční“?

Rozhodně bych nestrkal všechny do jedné krabičky. Víra je věc velmi niterná a Bohu díky nemáme žádný „věrometr“. Na jednu stranu nemůžeme snižovat laťku s výmluvou, že někdo dělá méně, tak jako žádný opravdu milující nehledá důvody k tomu, aby miloval méně, ale na druhou stranu se radujeme z každého, který se cítí osloven a nějak odpovídá. Pro některé je návštěva tradiční „půlnoční“ semínkem, z něhož časem vyroste strom víry. Vzpomínám na rozhovor s jednou paní doktorkou, která mi řekla, že ona na bohoslužby nechodí, protože ji to nikdo nenaučil, ale často chodí do kostela třeba na hodinu, když je tam ticho. 

Nikde prý nenajde při svém vysilujícím povolání tolik vnitřního pokoje a síly jako v kostele. Už nějak tuší, že je to Boží blízkostí.

Jan Bosco Graubner (narodil se 29. srpna 1948 v Brně) je 37. arcibiskup pražský a 25. primas český a předseda České biskupské konference.

Vystudoval střední všeobecně vzdělávací školu a teologii na olomoucké univerzitě. Na kněze byl vysvěcen v červnu 1973, do roku 1982 byl kaplanem ve Zlíně a ve Valašských Kloboukách, poté působil jako farář ve Vizovicích a excurrendo administrátor v Horní Lhotě a v Provodově.

V březnu 1990 byl jmenován titulárním biskupem tagarijským a pomocným biskupem olomouckým, počátkem dubna byl vysvěcen arcibiskupem Vaňákem a biskupy Otčenáškem a Cikrlem.

V letech 1992–2022 byl 14. arcibiskupem olomouckým a metropolitou moravským, počínaje rokem 2000 byl deset let předsedou České biskupské konference. V jejím čele je opět od roku 2020. Je také členem správní rady Univerzity Palackého v Olomouci.

V roce 2002 mu byl udělen Evropský prsten Dr. Aloise Mocka a jako zakladatel projektu Tříkrálová sbírka převzal roku 2008 cenu Anděl za nejvýznamnější charitativní počin.

#Tehdejší prezident Václav Klaus  mu téhož roku propůjčil Řád T. G. Masaryka II. třídy za zásluhy o rozvoj demokracie, humanity a lidská práva.

reklama

https://www.qatarairways.com/en-cz/homepage.html https://www.qatarairways.com/en-cz/homepage.html https://www.qatarairways.com/en-cz/homepage.html

Mohlo by vás zajímat

Více článků