Je to již více jak deset let, kdy byla založena obecně prospěšná společnost WOMEN FOR WOMEN. U její kolébky stáli manželé Ivana a Pavel Tykačovi. A právě s Ivanou jsme si o této společnosti povídali. Mimochodem, víte, jak zní Ivanino životní motto? Když jsi jediný, kdo může pomoci, musíš pomoci!
Měla jste vždycky tendenci pomáhat slabším?
Ano, ale k pomoci druhým jsem se dostala složitější cestou. Jsem v podstatě introvert předělaný na extroverta. Bála jsem se kohokoliv oslovovat a byla jsem spíš uzavřený pozorovatel než aktivista. Inspirací mi byla moje maminka, která aktivistka byla a dodnes svým způsobem je. Navíc je křesťanka, takže přesto, že v životě jako pracující matka moc času neměla, tak pomáhala lidem kolem sebe, a protože je navíc dobrá katolička, tak pomáhala v kostele. Když bylo potřeba opravit střechu na kostele, vše dojednala a samozřejmě přispěla i finančně. Polovinu prázdnin trávila vařením na dětských táborech. I můj otec, jinak vcelku přísný, změkl, když šlo o děti. Jsem typ člověka řešitele, takže v okamžiku, kdy se přišly kamarádky vypovídat, já jsem jejich problémy začala řešit. V okamžiku, kdy jsme s manželem řešili, jak bychom přispěli společnosti, okamžitě nás napadly rodiny samoživitelek a samoživitelů. Právě samoživitelé si s sebou nesli společenské stigma spojené s rozvodem, a v důsledku toho ještě před deseti lety byli opomíjenou, možná až neviditelnou skupinou. Nikdo se jimi nezabýval ve smyslu, aby řekl: „V naší společnosti žije skupina lidí, kteří vychovávají část naší budoucí populace, budoucích daňových poplatníků, a je důležité je podpořit.” Byli jsme přesvědčeni, že stojí za to tyto rodiny podporovat. Potkávám mnoho schopných žen – říkám žen, protože 95 % našich klientů jsou ženy, které se ne vlastní vinou dostaly do situace, ze které je složité se vymanit. Když je žena matkou, manželkou a k tomu zastává x dalších rolí, které z její pozice vyplývají, má velmi omezený prostor plnit ještě roli profesní či být prostě jen sama za sebe. A v okamžiku, kdy partner této situaci nerozumí a nepomůže ženě identifikovat problém, tak se žena ztrácí. Musí mít sociální zázemí, jako je rodina, kamarádky, přátelé, kteří jí v dané situaci pomohou. A když rodina nefunguje a žena je finančně závislá, stává se sociálně izolovanou, protože si myslí, že jí nic jiného nezbývá. Někdy si to ani neuvědomuje, a může mít klidně třeba doktorát z mikrobiologie, ale v rámci zachování rodiny zůstává v patologickém vztahu. Nikdy totiž nemůžeme s jistotou odhadnout, jak se změní náš partner a zda nám jeho změna bude vyhovovat, a proto tvrdím, že do melounů a mužů nevidíte.
To znám naopak, v souvislosti se ženami…
Já to vztahuji na muže. (směje se) Pozor, mám muže ráda. Ale také vidím, že pojímají své úlohy a svět jinak. Ne nadarmo se říká, že ženy jsou z Marsu a muži z Venuše. Jedna moje kamarádka říká: Je to prostě úplně jiný zvíře.
Změnily se během let fungování WOMEN FOR WOMEN, o.p.s. vaše představy a priority?
Musely. Čím více se danou problematikou člověk zabývá, tím více vidí problémů, souvislostí a možností, jak svůj původní záměr vylepšit, posunout dál. Je to tak všude, v byznysu i v životě. Původním záměrem bylo pomoci ženám v těžké životní situaci. Základem řešení jejich problému je získání nového domova, takže jsme jim nabízeli dotované bydlení a k tomu navazující služby jako právní podporu, finanční poradenství a samozřejmě služby psychologů a mentorů a sociální skupinu ostatních žen. Pokud byly dlouhodobě izolované jen v rodině, leckdy třeba ani nevěděly, jak zaplatit složenky, kde zažádat o dávky, jaké nástroje mají k vymáhání alimentů. Bylo nutné, aby se adaptovaly na nové prostředí a aby byly pracovně uplatnitelné. Je sice hezké, že náš stát garantuje čtyřletou rodičovskou dovolenou, ale v současné překotné době se za čtyři roky svět tak změní, že se vracíte do úplně jiného prostředí, počínaje technologiemi a konče situací v dané firmě. Naším cílem bylo a je znovuzapojení samoživitelek do běžného tržního prostředí.
Asi nejvíc je známý váš projekt Obědy pro děti...
Tento projekt funguje už deset let. Shlédla jsem tehdy v televizi příběh o paní, která nebyla schopna platit svým třem dětem školní obědy. Šokovalo mě, že je něco takového v dnešním moderním světě možné, protože oběd přece stojí pětadvacet korun. Počet dětí zapojených do projektu rok od roku roste. Jen v loňském roce se počet zapojených žáků zvýšil o třicet procent na 13 tisíc a myslím, že letos toto číslo poskočí o dalších patnáct procent. V těchto dnech tedy začátkem února se díky našemu projektu stravuje přes 14 tisíc dětí. Tento projekt ale není jen o tom, aby se děti ve škole v poledne najedly.
O čem ještě?
Nemít hlad je samozřejmě fajn, ale ještě víc potřebné a příjemné pro dítě je nebýt vyloučen z kolektivu. Oběd je každodenní společenská aktivita, v rámci níž dochází k utužování přátelství. Povídání, pošťuchování a zážitek z jídla je nedílnou dětskou zábavou. Jsem přesvědčena, že oběd a zážitky kolem něj by měl být součástí školní docházky pro všechny děti bez rozdílu. Pokud dítě nepřijde na oběd, stane se časem sociálně vyloučeným. Při obědě je nutné se umět společensky chovat, což by mělo být součástí vzdělávání. Dozví se, proč je lepší oběd ve školní jídelně než sušenky z automatu. Takže je to i o tom, co je zdravé, vhodné, že není dobré se jen nacpat knedlíky. Děti se díky obědu mohou naučit mnohé o sobě, o fungování jejich organismu, o vyvážené stravě, o přípravě jídla, o ekonomice přípravy jídla. Jsem příznivcem synergií a jsem přesvědčena, že školní oběd je nástrojem k dosažení návyků, které ve svém důsledku budou mít příznivý vliv na dítě a následně ubude pacientů. Tím se samozřejmě odlehčí zdravotnictví a následně i daňovým poplatníkům, protože v budoucnu snížíme výdaje na zdravotnictví. Když dětem vštípíme zdravý a hospodárný styl stravování, sníží se míra civilizačních nemocí jako například obezita, která zejména po dvou letech covidu u dětí prudce narostla.
Zmínila jste ministerstvo, tedy stát. Může dělat víc, než dělá? Mohl by to zvládnout sám, bez soukromých iniciativ?
Myslím, že ano. Ženy by od státu měly mít takovou podporu, aby se mohly svobodně a samy za sebe rozhodnout, zda zůstat s dětmi doma, nebo se zařadit do pracovního procesu. Takže školky, služby, zkrácené úvazky i otcovská dovolená jsou pro vztahy v rodině přínosné. Můj muž trávil s našimi dcerami hodně času hned od jejich narození. Jeho doménou je badminton. Trénoval všechny své děti, momentálně i tu nejmenší, devítiletou. Díky sdílení s tatínkem umí naše nejmladší dcera spoustu dalších věcí, které bych jí já nemohla předat.
Máte ale i další programy...
Dalšími našimi současnými projekty jsou Servis rodiny a Bydlení pro děti. Ten dnes poskytuje i kauce na bydlení, protože jsme zjistili, že nejsme schopni obsloužit všechny potřebné po celé republice. V Česku je opravdu hodně lidí, kteří jsou sice schopni platit běžný měsíční nájem, ale nejsou schopni z příjmů ušetřit na kauci. Začali jsme proto kauce nejdříve poskytovat, dnes je bezúročně zapůjčujeme. Prověříme klientku či klienta, kteří se do projektu Kauce na bydlení přihlásí, a pokud zjistíme, že jsou schopni měsíčně hradit nájem, můžeme jim pomoci.
Předpokládám, že se váš tým často setkává s bolestnými lidskými příběhy, to musí být náročné na psychiku…
Je to tak, vnímám to dost intenzivně. Kolegyně z oddělení Obědů pro děti mají často radost, protože dostávají nádherné zpětné vazby. Na rozdíl od kolegyň, které pomáhají s projektem Bydlení pro děti. Ty potřebují často podpořit v rámci supervize. Interně jsme se dříve snažily, aby si koordinátorky občas prohodily role, ale s rostoucím počtem klientů to není možné. Mám ohromnou radost z celého týmu, z jeho kompatibility, ze vzájemné podpory a optimistické nálady, která u nás vládne.
Pojďme teď k vám. Máte šest dětí ve věkovém rozpětí, které je už v podstatě generační.
S mužem dohromady jich máme osm. Pokud mluvíme jen o mých dětech, tak jejich věkové rozpětí je čtyřiadvacet let. Myslím, že moje děti měly fajn dětství. Vychovávala jsem je asi liberálněji, než vychovávali moje rodiče mě. Moje děti budou samozřejmě tvrdit, že jsem přísná. Tím liberálněji míním naučit je vidět svět z mnoha úhlů. Připouštět si jeho názorovou pestrost, ale i omezenost ve smyslu „Moje svoboda končí tam, kde druhého začíná“ nebo „Nečiň jiným to, co nechceš, aby činili tobě“.
Při tom velkém věkovém rozpětí – jsou hodně odlišné?
Ano. Jsem například překvapená, jak moje nejmladší, devítiletá dcera umí bryskně ovládat technologie. Když něco v této oblasti potřebuju, ona mi to ukáže. Nebo nedávno jsme jeli z kina a muž se jí ptal, která firma film produkovala. Samozřejmě znala jméno firmy a vyjmenovala jich ještě devět dalších! Věděla i to, že Pixar založil Steve Jobs. Byli jsme v úžasu.
Co ji zajímá, to si automaticky vyhledá, což má asi už v útlém věku vliv na vyjadřování, uvažování…
Přesně tak. Velice se bála, když začala válka na Ukrajině, protože si o celém konfliktu vyhledala veškeré informace. Chodila a říkala: „Já toho Putina chci vyhodit, jak to mám udělat?“ Na druhou stranu například strašně ráda vaří, takže používá online svět k vyhledávání nejrůznějších receptů a postupů. Takže ano, současné malé děti jsou jiné. Navíc na ně působí tíha složitosti světa a bojím se, že jsou méně psychicky odolné. U svých starších dětí jsem nikdy nezažila, aby měly v devíti nebo deseti letech problém s tím, že druhý den má být ve škole písemka. Ty mladší berou všechno velmi seriózně. Když ty větší nemusely do školy, to bylo slávy! Od těch menších (a už to začalo u té dnes jedenadvacetileté) slyším: „Ale já do školy musím, je to moje zodpovědnost. Něco by mi uteklo a musela bych to dohánět.“ Už v malém věku se u nich projevuje ten současný tlak na výkon, rychlost.
Přežít coby matka šest pubert, jak to jde bez prášků a psychiatra?
Buď si to nepamatuju, nebo prošly hladce. (směje se) Ano, musí si osahat všechny ty dospělácké věci, vyzkoušet je. A když večer zmizí bez dovolení za kamarády, není to nic hrozného, hlavně aby se jim nic nestalo. Ale i to se mění, myslím, že menší počet excesů je dán životem online díky technologiím. Děti žijí ve virtuálním prostředí. Mohou chodit po barech se svými kamarády, aniž by opustily svůj pokoj. Obzvlášť během covidu to bylo očividné. Často jsem slyšela: „Nemůžu nic dělat, protože jsem online s kámošema a hrajeme hru.“ Mimochodem, některé hry jsou super, hraju je s nimi. S dcerou například hrajeme Roblox a Vaříme. Kupujeme restaurace, v nich vaříme, obsluhujeme zákazníky, podle toho dostáváme benefity. Někdy to tak prožívám, že mi dcera říká: „Mami, je to jen hra!“ (směje se)
Na závěr ještě k práci. Plánujete nějaký další projekt?
Prohlašovala jsem, že ne, že chceme jít především do hloubky současných projektů. Jenže čím více do hloubky jdeme, tím nacházíme více věcí, které by se daly ještě vylepšit. Takže letos chceme program Bydlení pro děti nabízet dětským domovům. Protože obsahuje právě první krok odněkud někam, a děti, které odcházejí z dětských domovů, také dělají první krok, do jiného světa, který neznají.
CV BOX
Filantropka a podnikatelka Ivana Tykač patří mezi desítku nejvlivnějších žen Česka.
Vystudovala Vysokou školu ekonomickou v Praze, hovoří čtyřmi světovými jazyky – anglicky, francouzsky, německy a rusky. Řadí se mezi nejvýraznější tváře realitního byznysu v České republice. Kolem realit se pohybuje již od počátku devadesátých let. Má vlastní developerskou firmu, která se zabývá rekonstrukcí historických památek, developmentem malých luxusních bytových domů a pronájmy nemovitostí.
Od roku 2012 se intenzivně věnuje charitě. Je ředitelkou a spoluzakladatelkou obecně prospěšné společnosti WOMEN FOR WOMEN, která pomáhá osamělým rodičům s dětmi, dětem i kompletním rodinám v nouzi. Díky jejímu mimořádně úspěšnému projektu Obědy pro děti se každý rok podaří zaplatit školní obědy tisícovkám znevýhodněných dětí.
Během celosvětové pandemie koronaviru založila projekt IT pro děti, díky němuž významně pomohla stovkám českých školáků, kteří se z důvodu nedostatečného vybavení nemohli zapojit do online vyučování.
Vychovává 6 dětí, s manželem Pavlem žijí střídavě v Česku a Švýcarsku.
SERVIS RODINY
Tento program funguje pátým rokem a je určen pro rozvádějící se rodiče. „Když už se rodiče rozcházejí, chceme, aby pochopili, že sice skončil jejich partnerský vztah, ale vztah rodičovský a povinnost dovést své děti do dospělosti jim zůstaly,“ charakterizuje ho Ivana Tykač. „Je to především o edukaci rodičů. Aby právě oni měli jasný plán, jak budou po rozchodu fungovat. Takový plán pomůže do budoucna nejen jim, ale především dětem. A protože jsem také rozvedená, dnes si plně uvědomuji, jak důležité je právě pro děti rozejít se s partnerem tak, aby děti vnímaly, že se nemusí mezi rodiči rozhodovat a že jim oba zůstali.“
Ivana s dětmi, které se podílely na projektu knihy „Já volím děti, koho volíte vy?“
reklama
Copyright © 2024, The BUSINESS SOIRÉE
