Ivan Langer: Jsem homo politicus

O Ivanu Langerovi (ODS) se od chvíle, kdy odešel z politiky, vlastně nemluví. Když se blížilo povídání s ním, trochu jsem se bál, jestli nebude zatrpklý a nebude chtít o minulosti mluvit. Zbytečné obavy – je naprosto spokojený, mluví v pohodě o všem a v očích má pořád ty jiskry, kvůli nimž si nejste často jisti, zda si z vás právě nestřílí.

Nebylo vám ani třicet, když jste se dostal do sněmovny. Je velký rozdíl mezi Langerem třicátníkem a padesátníkem? 

Samozřejmě − a nejen v tom, že jsem měl podstatně více vlasů a neměl jsem vousy. Ten rozdíl tam musí být, protože jinak by člověk nebyl člověkem. A jestli by něco mělo být benefitem stárnutí, tak jsou to zkušenosti, které se nedají jen tak odpozorovat, přečíst nebo vyslechnout, ale musejí se prožít. Takže nepochybně zkušenost, širší rozhled, větší míra přemýšlení o tom, zda to, co dělám, dělám správně − to jsou asi ty základní odlišnosti mezi Ivanem Langerem v roce 1996 a 2018.

Zkušenost je nepřenosná. Narážíte na to u svých dětí? 

Jednoznačně. Myslím, že naši předkové, kteří formulovali takováto jednoduchá rčení, věděli velmi dobře, co říkají. Člověk k tomu musí přistupovat s pokorou, musí s tím počítat, dokonce musí svým dětem i přát, aby se někdy spálily. Aby je to co nejméně bolelo, ale přineslo to poučení a neopakování týchž chyb.

Když vaše děti začaly v pubertě řádit, poznával jste se v nich? 

V některých ohledech ano. Ale vzhledem k tomu, že nevylučuji, že by si mohly tenhle rozhovor přečíst, budu to tajit, abych si ponechal strategickou převahu při jejich výchově.

Tak tohle bylo ošklivě politické... 

Ano, uznávám, donutil jste mě zahnout za roh (směje se).

Je vidět, že politika ve vás stále zůstala. Ale působení v ní vám přineslo i dost problémů. Neštve vás, že se za vámi pořád táhne minulost a jen málokdo zná vaši přítomnost?

Co můžu dělat? Minulost člověk nezmění a v každém okamžiku svého života by si měl uvědomovat, že co jednou řekne, to už nikdy nevrátí zpátky, co udělá, nedá se změnit. Druhá věc je, jak je potom ta historie interpretována. Navíc z vnějšího pohledu je mnohdy vnímána úplně jinak. Bohužel často platí, že věci se předkládají tak, jak se jeví, a nikoli tak, jak se opravdu dějí. Zažil jsem velké množství různých pohádek, neuvěřitelných příběhů o tom, kdo jsem, co jsem udělal, s kým jsem propojen. Možná by to už vydalo na samostatnou knihu. Jen žánrem si nejsem jistý − asi by to bylo něco mezi hororem, thrillerem, sci-fi a fantasy. 

Tomu by odpovídaly i názvy kapitol, protože když se řekne Ivan Langer, hodně lidem naskočí pojmy jako Krakatice, Mrázek, Vidkun, Dočista... 

Ano, to jsou přesně ty nádherné příběhy.

Zároveň už málokdo ví, o co vlastně šlo a jak každý z těch příběhů dopadl. 

S tím ti, kteří takovéto hry rozehrávají a činí internet smetištěm všemožných fám, pomluv a nepravd, počítají. Proto to dělají. Vezmeme-li si popořadě to, co jste zmínil, jsou to přesně příběhy o tom, jak byly vymyšleny, nikoliv jak se skutečně odehrály. Případ Mrázek alias Krakatice je příběhem o mém údajném propojení s člověkem, kterého jsem nikdy v životě neviděl, na rozdíl od mnohých ještě stále aktivních politiků. Nikdy jsem s ním nemluvil a netušil jsem, že člověk, se kterým spolupracuji, si s ním o mně povídá. Výsledkem bylo, že po sedmi letech soudů jsem nakonec uspěl a Mladá fronta DNES se mi musela za to propojení s Mrázkem omluvit. Ale stav dnešní společnosti je bohužel takový, že jednou hozená špína se nedá vrátit zpátky, jednou vržené slovo se už nedá setřít a žádný rozsudek nedokáže přerušit pomluvu. Případ Vidkun je podobný. Monstrózní policejní akce, která má stejné lidi, stejné instituce a stejný modus operandi jako státní převrat v roce 2013 a opět je postavený na lžích, výmyslech a zneužití moci. Stejné kategorie je i kauza Dočista. Jako ministr vnitra jsem chtěl zefektivnit fungování rezortu a rozhodl jsem, že by nemělo mít kavárnu či cukrárnu a že služby, které poskytuje, by mohly být nakupovány zvenčí a nikoliv realizovány vlastními silami. Rozhodl jsem o jediné věci − prodeji prádelen. Nikoliv o pronájmu, nikoliv o provozování − to za mými zády udělali lidé, u nichž jsem nikdy nemohl být podezírán z propojení a nějakého úmyslu, a pan doktor Paclík určitě neměl zapotřebí obcházet zákony a vydělávat na praní uniforem policie a hasičů. Takže to bylo všechno úplně jinak, než jak dodnes vyprávějí lidové pověsti. 

To už ale na internetu většinou člověk nenajde. 

Ano, internet je opravdu smetiště. Kdo se tam vyzvrací, nechá po sobě stopu, a když potom googlujete, všechny ty odpadkové koše se vysypou na jednu hromadu. Ale nic s tím neuděláte, takže se musím smířit s tím, že se tam píše především o výše zmíněných věcech a výrazně slaběji zaznívá, že za mého ministrování se prosadily zásadní věci, s nimiž dnes a denně lidé žijí a zjednodušují jim životy. Třeba že před nějakými deseti lety jsme museli při žádosti o výpis z rejstříku trestů potupně vystát frontu na Pankráci, kdežto dnes je CzechPoint všudypřítomný a je jedním z nejúspěšnějších projektů eGovernmentu v České republice.

Pravdou je, že CzechPoint a pak datové schránky jsou asi jediné, co se tady v případě větších projektů v oblasti eGovernmentu udělalo. Proč potom všechno tak strašně usnulo, a ujel nám vlak? 

K těm dvěma projektům, které jste jmenoval, bych přidal ještě jeden, který není na první pohled viditelný, ale pro fungování eGovernmentu je strašně důležitý, a proto si ho politici už hodně let berou do úst, když říkají: „Mají obíhat data, ne občan.“ Je to systém základních registrů veřejné správy, které umožňují, že úřady mohou mezi sebou sdílet informace a mají pro to i potřebnou infrastrukturu. A od té doby se skutečně neodehrálo nic, neboť v životě i v politice je vždy snazší bořit než tvořit. Budiž mi alespoň malou útěchou, že tým, který zpracoval tyto projekty, byl natolik dobrý, že přežil několik vlád, a i když se někteří politici snažili ho rozbít, nakonec pochopili, že je tak dobře postavený, užitečný a efektivní, že se jim to nevyplatí. Tím spíš, když nemají žádné náhradní řešení. A od té doby se žádný obdobný projekt takového rozsahu v oblasti eGovernmentu skutečně neobjevil, pokud nechcete počítat pro druhé tisíciletí neskutečný projekt v podobě tří miliard a tří set milionů papírových účtenek, které byly udány v rámci úžasného eGovernmentového projektu zvaného EET (elektronická evidence tržeb). Tři miliardy tři sta milionů papírových účtenek − to je eGovernment dneška v Česku.

Vy vysoké politice jste byl čtrnáct let. Může se po tak dlouhé době stát, že politik ztratí kontakt s realitou?

Velmi snadno, pokud si na to nedá pozor. Svět je plastický a pestrobarevný, ale jsem přesvědčen, že přestože člověk jistě dělá chyby, mně se kontakt s realitou udržet dařilo a že jsem byl schopen – a to mluvím z praktické zkušenosti a prožitku – jeden den sedět v Oválné pracovně Bílého domu, druhý den v Bruselu na poradě ministrů vnitra EU a už večer být doma v Česku na hasičském bále a dát si tam pár piv s dobrovolnými hasiči. Kontakt s reálným životem je strašně důležitý, protože mnozí lidé tím, že dostanou funkci, nabudou pocit, že získali i moudrost a inteligenci a že už s tím vystačí do konce života. Což je jeden z nejkrutějších omylů.

Přemýšlíte o návratu do politiky? 

Jsem homo politicus a jsou chvíle, kdy mě mrzí, že nemůžu věci měnit podle systémů hodnot, které mám, podle svých zkušeností, podle toho, jak jsem přesvědčen, že by se měly dělat. Ale to, co se teď nazývá politikou, je pro mě amorfní, neuchopitelná hmota, ve které rozhoduje počet prodaných koblih a billboardů s usměvavými tvářemi kvazipolitiků v bílých košilích. Vytratila se podstata, vytrácí se ideologie, relativizuje se minulost a zejména se ztratila schopnost držet dané slovo, podanou ruku a podepsanou smlouvu. Přesto, že politika v mých časech byla velmi tvrdá a člověk zažil úskoky i podrazy, byla podstatně korektnější a přehlednější, než je tomu teď.

Takže by vás i lákala, ale ne tato?

Je to úplně jiný svět. Jsem rád, že jsem měl možnost prožít v politice část produktivního věku, ale zároveň jsem vděčný za to, že ještě v produktivním věku mám možnost vyzkoušet život na svém vlastním brandu, svou vlastní značku a na svou vlastní odpovědnost. Mám v této části žití ještě tolik práce, že bych ji nerad opouštěl − a vlastně ani opustit nechci. 

Co třeba za dvacet let zkusit volby do senátu? 

To mi bude nějakých sedmdesát… A myslím, že mě budou bavit úplně jiné věci.

Jaké? Jak si představujete důchod?

Budu někde u moře coby dědek s dlouhým bílým vousem, v dlouhé bílé lněné košili, budu kouřit tlustý doutník, pít výborné víno, občas malovat obrazy, psát knihy nebo básně.

Krásná představa. Píšu si, že za dvacet let máme udělat další povídání. 

Ano, dejte si to do diáře. Rád vás pozvu do své bambusové chýše na pláži mořské.

CV

Ivan Langer (narodil se 1. ledna 1967 v Olomouci) je bývalý poslanec a exministr vnitra. V současné době je partnerem advokátní kanceláře Pečený, Fučík, Langer a předsedou správní rady soukromé vysoké školy CEVRO Institut.

Absolvoval Lékařskou fakultu Univerzity Palackého v Olomouci a měl už domluvený nástup na interní oddělení v nemocnici ve Šternberku. Jenže přišel listopad 1989 a plány se změnily. Ivan v posledním ročníku medicíny začal studovat 1. ročník práv na fakultě v Olomouci a dostudoval je na Právnické fakultě UK v Praze.

V roce 1991 vstoupil do ODS, o tři roky později byl zvolen zastupitelem města Olomouc a v roce 1996 pak poslancem Poslanecké sněmovny PČR, kterým byl až do roku 2010. V letech 2006 až 2009 byl ministrem informatiky a ministrem vnitra. Ve volbách v roce 2010 ho voliči „vykroužkovali“ a ve vysoké politice skončil. Nadále zůstává řadovým členem ODS.

Byl spojován s mnoha výraznými kauzami. Čelil i podezření z napojení na organizovaný zločin v kauze Krakatice týkající se později zavražděného Františka Mrázka. Dalšími kauzami byla např. zakázka na praní policejních a hasičských uniforem pro firmu Dočista či operace Vidkun, kde šlo o vyšetřování policistů. Nikdy však nebyl obviněn či odsouzen.

Stál u zrodu zákonů vedoucích k elektronizaci státní správy − eGovernmentu, zasadil se mj. o projekt CzechPoint a o datové schránky. Stejně tak i o reformu policie − za jeho působení získala heslo „Pomáhat a chránit.”

Je ženatý, s manželkou Markétou má tři děti − Petru (17), Patrika (13) a Jakuba (6).

Knihy

Ivan Langer vydal už tři knihy. Po „Průvodci muže těhotenstvím“ napsaným při očekávání dcery Petry, vyšly v letech 2016 a 2017 tituly „V síti“ a „V síti 2“. Sám je charakterizuje jako koláže z facebookových statusů a myšlenek, ale i jako mozaiku obrazů a prožitků, z nichž se skládá život. K oběma také sám kreslil ilustrace. Právě vydává třetí knihu, která je zaměřena stejně, ale zároveň je hodně odlišná. „Hraju si mnohem víc jak s obsahem, tak i s formou,“ říká. „Tedy nejen s textem jako takovým, ale i s jeho tvarem, kdy se hlásím ke Guillaume Apollinairovi a jeho kaligramům. Vymyslel jsem nový pojem ,sochobásně‘. Jsem zvědavý, jak na to mí přátelé zareagují. Ale miluji češtinu, miluji slova, miluji hraní si se slovíčky při vymýšlení různých novotvarů a tvoření textu do tvarů. Doufám, že se mi podařilo najít optimální kombinaci v tom smyslu, že to bude nejen hezky vypadat, ale že také obsah zaujme a přinutí čtenáře k zamyšlení se nad tím, kdo jsme, kde jsme a kam máme jít.“

CEVRO

Ivan Langer pracuje jako právník, ale podílel se i na založení soukromé vysoké školy CEVRO Institut a je předsedou její správní rady. Původně byl CEVRO Institut založen jako think tank pro ODS. Jak nastal přerod v soukromou vysokou školu? „Na počátku byla myšlenka profesionalizace politiky, protože do ní vstupují lidé z různých profesí a sama o sobě je profesí, kterou se musíte naučit. Tak jsme vytvořili systém vzdělávání straníků v oblasti politologie, práva, ekonomie, komunikace... No a potom se tato myšlenka rozrostla v touhu nedávat jen doma vytištěné diplomy, ale dávat diplomy s kulatým razítkem, a od toho byl už jen krůček k založení soukromé vysoké školy. Ta je ale prosta politiky jako takové, dodržuje samozřejmě vysokoškolský zákon, nicméně je to jedna z mála soukromých vysokých škol, která se hlásí k nějakému hodnotovému systému. My se hlásíme ke svobodě, vládě práva a k tržní ekonomice. Škola se vyvíjí a musí se vyvíjet tak, jak se vyvíjí společnost, takže z maličké školičky, která nabízela vzdělání v oblasti politologie a veřejné správy, jsme se rozrostli a těch programů je už celá řada − politologie, mezinárodní vztahy, veřejná správa, soukromé právo, ekonomie, bezpečnostní studia atd. No a potom na to navazující postgraduální programy.“