Ivan Korčok je zkušený politický harcovník, v této oblasti se pohybuje už třiatřicet let. Jeho primárním oborem je diplomacie, byl velvyslancem v několika zemích (včetně USA) a vykonával i post ministra zahraničí. Po prohraných prezidentských volbách se přidal k hnutí Progresivní Slovensko a už připravuje půdu pro příští parlamentní volby.
Slovenský prezident Peter Pellegrini má za sebou první projev o stavu Slovenska. Potlesk při něm zazníval především z opozičních lavic. Čemu byste při projevu svého finálového soupeře ve volbách hlavy státu zatleskal vy?
Myslím si, že už aj prezident vidí, že to, čo robí súčasná vláda v zahraničnej politike, poškodzuje záujmy Slovenska a predovšetkým jeho obyvateľov. Myslím si však, že vo svojej pozícii by mohol urobiť viac pre nápravu našich susedských vzťahov. Za rok svojho mandátu nenavštívil Kyjev; ďalej netreba zabúdať, že keď občania v tisícoch po celom Slovensku protestovali za európske Slovensko, prezident sa pridal na stranu vlády a podporil reči Roberta Fica o prevrate.
Po mnoha letech v diplomacii, kde jste dosáhl všeho, čeho může diplomat dosáhnout, a loňské nezávislé kandidatuře na prezidenta jste se rozhodl přejít do stranické politiky. Proč jste se, když jste byl ministrem zahraničí za Svobodu a Solidaritu, rozhodl pro Progresivní Slovensko? Hrál tam klíčovou roli „výtlak“ této dnes nejsilnější strany na Slovensku? A jakou máte v Progresivním Slovensku vlastně roli?
Aj po voľbách som cestoval po Slovensku a stretával sa s ľuďmi. Z rozhovorov som cítil apatiu a stratenú nádej, akoby sme sa mali zmieriť s tým, že úpadok je náš osud. Ja sa s tým nechcem zmieriť. Preto som sa rozhodol naďalej pôsobiť v slovenskej politike a prispieť k tomu, aby po najbližších parlamentných voľbách vznikla vláda, ktorá bude riešiť najdôležitejší problém našej krajiny – jej úpadok a zaostávanie. Moje rozhodnutie súvisí aj s ohlasom občanov na moju prezidentskú kandidatúru. Ich podporu cítim aj dnes, vážim si ju a chcem ju naplniť vo svojom politickom pôsobení. Prijal som pozvanie od predsedu Progresívneho Slovenska Michala Šimečku stať sa súčasťou hnutia, s ktorým zastávam rovnaké základné hodnoty, ktorých obrana je dnes ešte dôležitejšia. Okrem spoločných hodnôt máme aj spoločný cieľ – modernú európsku krajinu, do ktorej sa ľudia budú vracať, nie z nej utekať. Stal som sa súčasťou hnutia, ktoré dáva priestor širokému spektru názorov – od liberálnych cez stredové až po konzervatívne. Vnímam to ako príležitosť dokázať, že rôzne prúdy a názory prinesú silnú programovú ponuku, ktorá získa podporu občanov. V PS sa venujem programovým otázkam a strategickému smerovaniu strany k parlamentným voľbám. Neoddeliteľnou súčasťou toho je môj osobný a intenzívny kontakt s občanmi po celom Slovensku. Zároveň budem mať na starosti zahraničnú politiku, kde sa intenzívne venujem tieňovej diplomacii. Robím všetko preto, aby som našim partnerom vysvetlil, že Slovensko nie je Robert Fico a že na Slovensku existuje proeurópska alternatíva.
Pojďme zpět na vaše domovské hřiště, tedy do diplomacie. Co podle vás vedlo Roberta Fica k cestě do Moskvy na oslavy konce války? Máte nějaké vysvětlení, proč to vlastně premiér udělal a co tím chtěl získat?
Myslím si, že pri Robertovi Ficovi je to autentické – on sa naozaj cíti lepšie v Moskve než v Prahe, Varšave či v Berlíne. Vidím tu tiež veľmi nebezpečný fenomén: zahraničná politika sa stala nástrojom domáceho politického súboja. Robert Fico sa snaží prihovárať voličom, ktorým takéto postoje imponujú, a hazarduje pritom s reputáciou Slovenska v zahraničí. Slovenský premiér je dnes – spolu s Viktorom Orbánom – izolovaný na okraji EÚ. Preto sa snaží budiť dojem rešpektovaného lídra, keď sa stretáva s ruským či bieloruským prezidentom.
Představitelé Ficovy vlády hned po „povinné“ první návštěvě Prahy jezdí do Budapešti a pochvalují si mimořádně dobrá jednání. Co dnes spojuje Bratislavu a Budapešť? Není to z hlediska orientace současné Ficovy vládní slovenské politiky návrat před rok 1918?
Viktorovi Orbánovi v tomto smere úplne rozumiem. V osobe Roberta Fica a v slovenskej vláde našiel spojencov a teraz môže tvrdiť, že nie je vo svojich postojoch osamotený. Nerozumiem však slovenskému premiérovi, že sa stal úplne podriadeným Budapešti. V záujme ilúzie výborných vzťahov medzi Bratislavou a Budapešťou sa ignorujú bilaterálne problémy, ktoré tam nepochybne sú. Toto je nebezpečné – a tak, ako to býva s neriešenými problémami, dobehnú nás v budúcnosti.
Jak by se měly státy jako Slovensko a Česko stavět k administrativě amerického prezidenta Donalda Trumpa, která někdy především vůči Evropské unii vystupuje vysloveně nepřátelsky? Kde je červená čára, kdy USA přestávají být spojencem a stávají se protivníkem?
Pýtate sa veľmi dobre. Najlepšou odpoveďou je silná a akcieschopná EÚ, ktorá bude vo svete rešpektovaným hráčom. Na to by mala myslieť každá členská krajina. Nemyslím si, že ide o červené čiary a že by sa USA mali stať protivníkom. Spojené štáty sú naším partnerom a je v slovenskom i európskom záujme, aby sme spolupracovali. Myslím si dokonca, že je to aj v záujme samotnej Ameriky. Sme predsa spojenci v rámci NATO. Problém nastáva, keď nás USA prestanú brať ako partnera – čo už vidíme v obchodnej oblasti. Tu je dôležité, aby sme spoločne ukázali silu najväčšej ekonomiky sveta. Zároveň to znamená, že sa musíme obzerať po nových partnerstvách na ekonomickej aj politickej úrovni.
Umíte si představit dobré vztahy s Prahou, pokud by se současné role vyměnily a v Praze by vládl Andrej Babiš a v Bratislavě Michal Šimečka nebo vy?
Je našou povinnosťou spolupracovať s každou vládou v ČR; rozhodnutie o tom, kto bude český premiér, je plne na českých občanoch. Za našu stranu môžem povedať, že ľudia na Slovensku sú už unavení z konfliktov s českou vládou. Oprava vzájomných vzťahov bude jednou z najvyšších zahraničnopolitických priorít našej budúcej vlády.
Autor je evropským editorem Deníku
CV BOX
Ivan Korčok (narodil se 4. dubna 1964 v Banské Bystrici) je bývalý slovenský ministr zahraničí. V letech 2018–2020 také působil ve funkci velvyslance v USA.
Vystudoval Ekonomickou univerzitu a později ještě absolvoval postgraduální studium na Institutu mezinárodních vztahů Univerzity Komenského v Bratislavě.
V roce 1992 začal pracovat na tehdejším Ministerstvu mezinárodních vztahů SR, kromě práce doma působil i v zahraničí. V letech 2005 až 2009 byl velvyslancem v Německu, následně, do roku 2015, stálým představitelem Slovenska při Evropské unii. Poté byl zmocněncem vlády pro předsednictví SR v Radě EU a následně státním tajemníkem na ministerstvu zahraničí. V srpnu 2018 byl jmenován velvyslancem v USA, kterým byl do roku 2020. Poté byl do roku 2022 ministrem zahraničí.
V roce 2024 kandidoval jako nestraník v prezidentských volbách, v nichž podlehl Petrovi Pellegrinimu. Následně se stal členem hnutí Progresivní Slovensko.
Je ženatý, s manželkou Soňou mají syny Viktora a Marka.
reklama
