Politika

František Mikloško: Vidím jedinou cestu - začít hledat a mluvit pravdu

Publikováno: 20. 1. 2019
Autor: Karel Černý
Foto:
logo Sdílet článek

Pokud chcete potkat sedmdesátníka, kterému i před padesátkou budete závidět jeho vitalitu, smysl pro humor, nadhled a elán, zajeďte si do Bratislavy za Františkem Mikloškem, jedním z kandidátů na nového slovenského prezidenta. Ostatně do voleb se mu budou tyhle vlastnosti hodit. Jestli dokáže porazit ostatní kandidáty, to se ukáže už na jaře.


Na prezidenta Slovenska kandidujete potřetí. V roce 2004 jste skončil pátý, v roce 2009 třetí. Pokud opět zafunguje posun o dvě místa, jste vítěz. Co považujete za své přednosti oproti ostatním kandidátům?

Ze dvanácti lidí, kteří jsme doposud oznámili kandidaturu, jsem jediný, kdo má celoživotní politický příběh: dvacet roků v disentu, stejnou dobu v aktivní politice, posledních deset let publicista. Nehlásím se do voleb jako nepopsaný papír. Myslím, že v tom je moje plus před ostatními.

Co pro vás bylo hlavním impulzem pro kandidaturu?

Oslovili mě „ľudia novembra 1989“, ale i mladí, kteří letos v březnu organizovali demonstrace „Za slušné Slovensko“. Přijal jsem výzvu ke kandidatuře jako pokus propojit tato dvě velká hnutí a společně s nimi posunout Slovensko dál.

Pokud budete zvolen, co pokládáte za svůj největší úkol?

Slovensko je dnes vyhořelé, vnitřně frustrované a dost agresivní. Chybí mu radost a naděje. Jako prezident bych se rád pokusil spojit všechny lidi dobré vůle, obzvlášť mladé lidi, aby tuhle naději na slušnou zemi uměli Slovensku zprostředkovat. Navštěvoval bych univerzity, společenství třetího sektoru, křesťanské mládežnické spolky, stejně jako obce a města a povzbuzoval je, abychom se nebáli trpělivě tohle všechno nacházet a realizovat.

Jste pro setrvání v EU a NATO?

Obě organizace jsou pro malou zemi, jako je Slovensko, předpokladem bezpečného a prosperujícího života. Jsem člověk západní civilizace. S Ruskem a postkomunistickými zeměmi nás zase spojují všechna utrpení a oběti komunistického období. Zavazují nás hájit lidská práva v zemích Evropy i světa. Naše historie zápasu o lidská práva by nás měla činit svobodnými vyjadřovat se k těmto problémům na všechny světové strany.

Předpokládám, že když jste se v roce 1990 stal poprvé poslancem, měl jste představy o tom, co je třeba změnit, napravit, kam Slovensko posunout… Naplnily se, nebo se ukázaly jako naivní?

Největší problém, který od roku 1990 na Slovensku vnímám, je permanentní zápas s těmi nejhoršími vlastnostmi Slováků – nacionalismem, populismem a rozkrádáním státu. Za těch třicet let lidé většinou volili jen strany. Jako bychom si tím řešili své osobní problémy a frustrace. Stále v sobě neumíme najít svoje charizma: spojení rozumu a srdce při pohledu na svět a spolupráci slušných lidí bez ohledu na jejich zařazení. O lepší Slovensko stále zápasí výrazná menšina.

Jako jediný z poslanců jste působil v letech 1990−2010 nepřetržitě v parlamentu. Měnila se hodně politika a politici od pádu komunismu?

V roce 1989 se k moci na všech úrovních dostali čtyřicátníci, kteří léta svého životního formování prožili v době komunismu a zápasu o jisté hodnoty. Dnes je u moci generace čtyřicátníků, která vyrůstala v období existenčních problémů – zápasu o práci, bydlení a podobně. Celé Slovensko zasáhla vlna pragmatismu a asi se nedá porazit, možná ale jde zároveň připravovat jinou alternativu života. Jako blesk z čistého nebe zasáhli letos na jaře zmínění mladí lidé, kteří začali volat po slušném Slovensku. Je to pro mě silné znamení, že věci ve společnosti se mohou pomalu měnit.


Slovenská politika zaznamenala silné turbulence v souvislosti s vraždou novináře Kuciaka a jeho partnerky. Myslíte si, že to byla ta pověstná kapka, kterou přetekla číše nespokojenosti lidí, nebo by ony turbulence přišly i bez ní?

Vražda oněch dvou mladých lidí urychlila vše, o čem jsem hovořil v předchozí odpovědi. Bohužel, bez této oběti by se náměstí nebyla zaplnila tak rychle a nadlouho. Násilná smrt Jána a Martiny se musí stát tragickou součástí našeho života a stálou výzvou − stejně, jako pro Čechy zůstala trvalou výzvou dobrovolná smrt Jana Palacha. Teď budou komunální volby, příští rok prezidentské a do Evropského parlamentu, na jaře 2020 do slovenského parlamentu. Téma slušného Slovenska je potřeba při těchto událostech stále oživovat. Jsou to samozřejmě jen politické úvahy a vývody. Nás ale stále provází smutek a bolest nad nesmyslnou smrtí dvou mladých lidí.

Od dětství jste velice duchovně založen. Netrpěl jste někdy v parlamentu či v politice obecně? Jde přece jen do značné míry o byznys, výměnný obchod, při němž jdou duchovní hodnoty stranou.

Měl jsem štěstí, že jsem působil ještě v listopadové, spíš idealistické politické éře − první dva roky ve VPN a potom spolu s Jánem Čarnogurským v KDH. To bylo, zejména v časech zápasu s „mečiarismem“, jakési pokračování naší disidentské éry. Když v roce 2006 nastoupila vláda Roberta Fica, začal jsem v parlamentu poprvé cítit, že do takovéto politiky asi nepatřím. Nastávala pro mě doba už zmíněného politického pragmatismu.



Jaký je v současné době stav církve a obecně víry na Slovensku? Předpokládám, že je to stále veliký rozdíl oproti v podstatě ateistickému Česku.

Na Slovensku je – i mezi mladými − stále přítomná jakási přirozená zbožnost. Za komunismu se víra uchovala právě díky ní. Klíčové bylo, že mezi věřícími byli hrdinové a mučedníci, kteří znamenali vzor pro jiné. Dnes žijeme ve svobodě vystaveni informačnímu (i dezinformačnímu) přetlaku a narůstajícímu konzumu. Základní otázkou bude, jestli na Slovensku vyrostou další podobné osobnosti, o které se lidé budou moci opřít. Spokojenost s plnými kostely nás může jednou zaskočit stejně, jako to vidíme v některých západních zemích. Pokud jde o Čechy, myslím, že pro tyhle země můžete být příkladem, protože jste se už odrazili ode dna.

Jste vzděláním matematik a pracoval jste mimo jiné v Ústavu technické kybernetiky. Jak se snoubí vysloveně pragmatická věda s vírou? Člověk by řekl, že jsou spíš v rozporu…

Díky mamince, která nám, čtyřem dětem, zprostředkovala radostný život v náboženství, jsem nikdy nezažil krizi víry. Prožíval jsem ji velmi osobně v modlitbě a svátosti a církev pro mě byla a je jakýmsi domovem, kde se svou víru snažím prohlubovat. Samozřejmě jsem člověk hříšný. A v dnešní církvi vidím mnoho problémů.

Na svém facebookovém profilu jste zmínil slova Dominika Tatarky. Když se ho ptali, jak by jednou větou charakterizoval Slováky, řekl: „Jsme národ, který se věčně osvobozuje.“ Vy jste k tomu poznamenal, že v současné době především od vlastních neduhů. Které to jsou?

Mám Slovensko velmi rád. Lidé ze Západu, kteří tu žijí déle, mluví o neopakovatelné atmosféře setkávání, otevřenosti a přátelskosti, jakou ve svých zemích těžko hledají. Na druhou stranu začínám v poslední době cítit jakousi bezradnost. Jako bychom nebyli schopni pohnout se dál. Vidíme vinu ve spiknutích proti nám, ve stálém ohrožení našich hodnot, hledáme východisko v populistických chimérách a výsledkem je narůstající agrese na všech frontách politického, společenského i duchovního života. Cestu k nápravě vidím v jediném − začít hledat a mluvit pravdu.


CV

František Mikloško (narozen 2. června 1947 v Nitře) je slovenský politik, bývalý poslanec Národní rady SR a kandidát na nového slovenského prezidenta. Je mladším bratrem Jozefa Mikloška, někdejšího podpředsedy vlády ČSFR.

Vystudoval matematiku na Přírodovědecké fakultě UK v Bratislavě, v letech 1971 až 1983 pracoval v Ústavu technické kybernetiky SAV v oblasti numerické matematiky, poté ovšem skončil jako dělník, protože se výrazně angažoval v disentu.

Byl aktivistou tzv. Tajné církve, v roce 1989 patřil k organizátorům Bratislavského Velkého pátku (akce známé víc jako Svíčková manifestace), velké manifestace věřících za náboženskou a občanskou svobodu.

Hned v listopadu 1989 se stal členem Koordinačního výboru Verejnosti proti násiliu, v roce 1992 vstoupil do KDH. Od roku 1990 až do roku 2010 byl poslancem Slovenské národní rady a Národní rady SR. V roce 2008 opustil KDH a stal se spoluzakladatelem a členem strany Konzervativní demokraté Slovenska. V roce 2004 poprvé kandidoval na prezidenta SR, podruhé šel do voleb o pět let později. Na jaře příštího roku jde do boje o prezidentský úřad potřetí.

František Mikloško je ženatý, má rád výtvarné umění, poezii a suché bílé víno, celý život rád sportoval. A jak sám říká: „Radost mi dělá všechno, co dělá svět krásnějším a lepším.“


Pozdní svatba

František Mikloško si manželku Janu, pocházející z Moravy, vzal po zhruba dvacetileté známosti v roce 2007, měsíc po svých šedesátých narozeninách. „Už jsem si nemyslel, že se vůbec někdy ožením. Ale jsem rád, že jsem našel i tento rozměr života. Nemáme děti, takže se nemůžeme považovat za úplně klasickou rodinu, ale jsem s Janou velmi šťastný. Je také silně věřící. Vlastně jsme se díky tomu seznámili – měl jsem na starosti skryté organizování náboženských skupin na všech vysokých školách v Bratislavě a ona tam studovala farmacii. Janka je z lašských Hukvald a tam žijí skvělí lidé. Tvoříme skvělý česko-slovenský pár. Ostatně východiskem mého osobního a lidského růstu je a zůstane Československo. Stále mám rád českou kulturu, sleduji českou politiku. Oba máme rádi Prahu, Brno, Olomouc...“


Tajná církev

Navzdory velkým restrikcím ze strany státní moci vznikala postupně v Československu hlavně v katolické církvi tzv. tajná neboli podzemní církev, označovaná režimem jako „nelegální církevní struktura“. Tvořili ji kněží, kterým stát nedal souhlas k provádění jejich povolání, tajně vysvěcení kněží, ale i běžní věřící. Nejznámějším představitelem byl Ján Chryzostom Korec, který byl v roce 1951 tajně vysvěcen na biskupa. Věřící vytvářeli náboženské kroužky, pravidelně se setkávali v bytech, společně se modlili a četli Písmo. Protože vydávání náboženské literatury bylo až na malé výjimky zakázáno, náboženská literatura byla vydávána formou samizdatů.


Mohlo by vás zajímat

Více článků