Od voleb v červenci 2024 se situace ve Francii zhoršila. Mezi prezidentskou zatvrzelostí a parlamentní patovou situací se zdá, že Francie zažívá bezprecedentní politickou krizi – největší od událostí v květnu 1968, a dokonce od počátků Páté republiky v roce 1958, kdy se nacházela uprostřed alžírské války!
Jupiterovské prezidentství Emmanuela Macrona vychází z výkladu jeho funkcí, který podporoval generál de Gaulle zavedením přímé volby hlavy státu a jejího posílení vůči parlamentu. Ústava z roku 1958 je však ústavou parlamentního režimu, kde premiér a jeho vláda závisejí na podpoře Národního shromáždění. Co se stane, když prezidentská strana nemá většinu? Pak zažíváme kohabitaci na vrcholu státu (Mitterrand/Chirac; Chirac/Jospin) – situaci, která ztěžuje rozhodování kvůli napětí mezi prezidentem a premiérem. Emmanuel Macron už většinu nemá a jeho strana je oslabená, přesto se různými manévry snažil prosazovat své volby. Očekávalo se, že premiérem jmenuje kandidáta levicové skupiny s největším počtem křesel ve shromáždění, ale odmítl, protože předpokládal, že nezíská parlamentní většinu. Podobně vyloučil začlenění Národního sdružení do vládního projektu. Jeho monarchistický přístup, ostře kritizovaný již během krize žlutých vest a kontroverzní důchodové reformy, se zdá neudržitelný.
Selhání centristického bloku
V roce 2017 Emmanuel Macron, pohrdající politickými praktikami toho, co nazýval „starý svět“, chtěl prosadit svůj „centristický blok“ proti tradiční levici a pravici. Myslel si, že může zavést jiný způsob politiky. Dnes dosáhl rekordní neoblíbenosti Francoise Hollanda z roku 2017 – má jen 22 procent příznivých názorů ve francouzské populaci. Jednota levice vedené Jeanem- Lukem Mélenchonem je křehká, ale drží proti němu. Vliv strany Marine Le Pen roste navzdory právním procesům ohrožujícím její politickou budoucnost. Národní sdružení je dnes arbitrem francouzského politického života! To je ovšem evropský problém: vzestup stran označovaných jako krajně pravicové je viditelný po celé Evropě a situace v Itálii, Maďarsku, Dánsku, Nizozemsku, Rakousku a Německu jsou příkladem nemožnosti tradičních stran tyto politické síly zcela odstavit. Velmi přísný sociální demokrat Olaf Scholz, který je naprostým opakem Emmanuela Macrona, nedokázal zajistit přežití koalice SPD/FDP/Zelených a bude muset v únoru 2025 čelit volbám s velmi nejistým výsledkem.
Předseda francouzské vlády Michel Barnier.
Bonaparte v úzkých
Emmanuel Macron jmenoval premiérem Michela Barniera, člena pravicové strany Les Républicains, kterému je sedmdesát tři let. Tedy dokonalého zástupce „Starého světa“. Úplný paradox, kdy strana s nejmenším počtem zvolených poslanců nakonec vede vládu složenou z macronovců, centristů, jednoho bývalého socialisty a republikánů. Žádná další politická strana není ochotná kompromitovat se uzavíráním spojenectví, která by mohla ohrozit nadcházející volby, zejména ty prezidentské v roce 2027. Michel Barnier, známý svými výjimečnými vyjednávacími schopnostmi, se ocitl paralyzován stranickými manévry. Nakonec jeho pokus prosadit nový státní rozpočet vedl k hlasování o nedůvěře, které vyvolala koalice levicových stran s podporou Národního sdružení. Po pouhých třech měsících ve funkci premiéra byl Barnier nucen rezignovat poté, co před hlasováním varoval, že Francie bude „vržena do neznáma“. Prezident, který nemůže Národní shromáždění rozpustit před červnem 2025, nyní čelí období politické stagnace. Emmanuel Macron, jehož role se od loňského léta omezila na reprezentaci a mezinárodní vztahy, je opět pod tlakem, aby rychle jmenoval nástupce pana Barniera, zatímco jeho protivníci stále hlasitěji volají po jeho vlastní rezignaci. Macron-Jupiter se stále více podobá Prométheovi připoutanému ke skále!
Prezident Francie Emmanuel Macron.
