Ke stolku v kavárně usedla jako svižná žena, s úsměvem a bystrýma očima, nesmírně elegantní. Stejně jako když jsme se viděly před čtyřmi lety na festivalu v Cannes a ještě mnohem dříve v rámci natáčení v Praze. Jako by se jí čas snad ani nedotýkal. „Prostě se jen snažím dobře spát,“ směje se slovenská herečka Emília Vášáryová, spjatá s českými filmy, divadly i televizními inscenacemi stejně jako s těmi slovenskými.
Obdivuji, že navzdory věku stále statečně pendlujete mezi Bratislavou a Prahou. Dokážete se vždycky přimět k tomu, že sednete do autobusu nebo do auta a jedete?
Do autobusu už ne, to bylo dřív. Teď si sedám do auta. A jsem vděčná, že mě Milan Kňažko, s nímž hostuji v pražském Studiu Dva, občas odveze. Je výborný řidič. Autobusem jsem jezdila skoro třicet let, toho jsem si užila už dost.
Čeští diváci vás teď jednou za čas mohou vídat v inscenaci Milostné dopisy, v níž hrajete ve Studiu Dva právě s Milanem Kňažkem.
Ano, jsou to takové klidné hovory, které napsal americký autor Albert Ramsdell Gurney a které jsou jakousi výpovědí dvou lidí o proměnách života. Představte si, že jsem tohle představení viděla před dvanácti lety v Paříži s Anouk Aimée, s herečkou, kterou jsem vždy velmi obdivovala. Dabovala jsem ji do slovenštiny ve všech jejích filmech, které přišly k nám do kin nebo televize. Tak jsem ji chtěla vidět v divadle naživo. Jejího partnera hrál Phillippe Noiret, už byl tehdy zestárlý a fyzicky slabý. Podobně jako my seděli u stolku a četli dopisy. Říkala jsem si tehdy: no tohle, přece není možné v rámci představení jen tak sedět a číst lidem. No a už je to tu, dělám to samé, sedím a čtu…
Aspoň to máte pohodlné, nemusíte moc chodit po jevišti.
Hýbat se nemusím, to je pravda. Ale ono je v té hře zvláštní kouzlo. I když sedíte, text je natolik silný, že vás nějak uhrane. A nejspíš i diváky, protože máme pořád plno a pokaždé velký potlesk.
Dnes se už dopisy, natož pak milostné, nepíšou. Nevyvolává ve vás inscenace nostalgii?
Moc ne. Já je nikdy nepsala. A pokud je někdo psal mně, hned šly z domu. Většinou to totiž byly jakési prapodivné listy a já se jich trochu lekala. Nejsem ani nijak sentimentální, že bych si podobnou korespondenci ukládala jako někteří lidé. Miluju volné prostory, nechci zatěžovat byt ani sebe zbytečnostmi.
Působíte pořád vitálně. Jak to děláte, kde berete energii?
Nedělám nic zvláštního. Důležité je, abych se dobře vyspala. Ale neberu na to žádné léky. To ne. Hodně lidí bere na spaní prášky, ale k tomu jsem nechtěla nikdy sáhnout. Když nemůžu spát, ležím a opakuju si texty. Možná je ta energie daná i tím, že jsem celý život žila trochu asketicky.
Potřebujete pohyb?
Velmi! Proto mě tak bavilo divadlo – protože jsem se mohla hýbat, tancovat, zpívat. Prostě všechno. Takže dokud to jde, chci hrát. Teď zrovna zkoušíme s mladou režisérkou Kamilou Polívkovou novou hru v Národním. I práce s mladými mě nabíjí, když už mluvíme o energii. Ale jakmile zjistím, že mi musejí pomáhat s textem a že zapomínám, okamžitě to zabalím. To bych se ztrapnila.
Zatím se vám daří, a to i před kamerou. Herectví je ale těžká profese, hlavně pro ženu, s privátním životem se obtížně pojí. Jaká byla vaše zkušenost?
Herectví je jedno z nejnevhodnějších povolání, pokud chcete udržet rodinu. Je těžké najít si partnera, který to bude všechno akceptovat. Ale potýkají se s tím určitě i manažerky, advokátky nebo lékařky, které slouží přes noc. Je to bitva. I já ji zažívala. Nevím, jak jsem to všechno vlastně zvládla. Ale nechtěla bych vrátit ani jediný den života, každý byl krásný.
Vy jste měla na partnera štěstí. Milan Čorba byl scénograf a filmový výtvarník, vaši branži dobře znal. Po jeho smrti jste zůstala sama. Chybí vám?
Ano, letos je to už dvanáct let, co zemřel. Ale já už nikoho nehledám. Kdepak.
Váš muž měl české kořeny. O to důležitější je asi pro vás česko-slovenská spřízněnost…
Je to tak. Ráda jsem vždy četla i vaše noviny. Moc mě mrzí, že přestaly vycházet Lidovky. Nenašla jsem za ně náhradu, snad jen Respekt a Reflex. Číst zprávy v mobilech a motat se mezi těmi vyskakujícími reklamami mě nebaví. Ale snažím se alespoň sledovat zmíněné časopisy, potřebuji sledovat společenský kontext, nemohu si dovolit nebýt v obraze.
Co sociální sítě?
Těm neholduji. I když je pravda, že jedna paní v Česku mi udělala profil na Facebooku. Občas se tam něco zajímavého dočtu. I o sobě – pravda, často věci, nad kterými žasnu a které nejsou pravdivé. Také mám zřejmě nejstarší tlačítkový mobil na světě, podívejte, celý polepený, ostuda, ne?
Tak hlavně že jste s ním spokojená.
Jsem. Když se mi rozbije, mohu si ho sama opravit a slepit. Děti mi různě navrhují, že mi koupí k Vánocům nový, a já stále říkám: ano, ano, za rok už ho opravdu vyměním… Onehdy jsem dokonce už šla do obchodu, jenže tam byla hrozná fronta, tak jsem zase odešla. Měla jsem důvod, protože jsem spěchala na představení. A byla jsem nesmírně šťastná, že se mi ho nepodařilo koupit!
Natočila jste řadu filmů v česko-slovenské koprodukci. Je některý z nich vyloženě srdeční?
Těžko říct. Vždycky to byla krásná práce. Dostávala jsem i role mluvené česky, na těch jsem se hodně napracovala, trénovala jsem často i půl roku před natáčením. Začátky byly snazší, postavy nebyly rozsahem velké, později přišly ty charakterové, to už bylo těžší. Také jsme dělali spoustu různých televizních inscenací, ty slavné pondělky a tak. Poslední roky jsem pracovala s mladými režiséry. Moc ráda jsem točila s Honzou Hřebejkem, rozuměli jsme si. Miluju svou roli v jeho filmu Horem pádem. A také musím zmínit film Eva Nová, který jsme natáčeli s Markem Škopem. Původně jsem ho nechtěla točit, myslela jsem, že už na něj nebudu mít sílu. Nakonec mě oslovil jeho příběh. A byl to dobrý počin, procestovala jsem s ním kus světa. Dostal i cenu na festivalu v Torontu.
Teď už nechcete natáčet? Na Slovensku ani u nás?
Ne, jsem unavená, už to nezvládám. Rozhodla jsem se, že před kamerou končím. Vyluštila jsem si v křížovce během covidu, kdy jsem trčela doma, známé motto: Člověk má vědět, kdy začít a kdy skončit. Takže já s filmem končím. Ale od Česka se neodpojím, vnímám ho jako zemi, kde jsem se narodila a kde byla Praha moje hlavní město. Kdykoli sem přijedu, raduji se z toho, jak je krásně opravená. Nedávno jsem šla po Národní třídě, kolem domu, kde se kdysi šily kostýmy do filmů, a žasla jsem, jak nádherné ty domy kolem jsou. Praha se stává evropským centrem. Moc se mi tu líbí, jsem tu doma.
Autorka je redaktorkou Deníku
CV BOX
Emília Vášáryová (narodila se 18. května 1942 v Horní Štubni) je slovenská herečka.
Vyrůstala spolu se svou mladší sestrou Magdou ve vzdělaném rodinném kruhu (rodiče byli učitelé) a osvíceném kulturním prostředí.
V roce 1963 absolvovala studium herectví na Vysoké škole múzických umění v Bratislavě. Od roku 1964 je členkou Činohry Slovenského národního divadla.
Po roce 1989 se velmi krátce angažovala v politice (byla zvolena za VPN do Sněmovny lidu Federálního shromáždění).
Hrála v řadě českých filmů (Až přijde kocour, Pelíšky, Horem pádem, Václav, Eva Nová, Masaryk). Má řadu ocenění, mimo jiné Českého lva a Medaili za zásluhy. V roce 2000 vyhrála ve slovenské novinářské anketě titul Herečka století a je také držitelkou Ceny Martina Porubjaka za umělecký přínos česko-slovenským vztahům.
