Když jsem se setkala s Dominikem kardinálem Dukou naposledy, blížily se Vánoce. Tentokrát jsme se potkali v létě v jeho kanceláři na Pražském arcibiskupství a probrali jsme nového papeže i svátky, které slaví Česká republika v červenci.
Očekával jste, že se 267. papežem v historii stane Robert Francis Prevost? Koho jste tipoval?
Aniž bych si to uvědomil, když jsem gratuloval zdejším augustiniánům ke zvolení papeže, tak mi říkal jejich převor Juan Provecho: „Vždyť Prevosta přece znáte! Měl jste ním bohoslužby třeba v kostele svatého Tomáše.“ Když jsem pak byl novému papeži představen a gratuloval jsem mu ke zvolení, uvědomil jsem si, že má v sobě jistou plachost a nevtíravost, kterou měl v sobě jeden z jeho předchůdců, Benedikt XVI. Takový býval i Václav Havel, kterého jsem dobře znal. Naopak papež František se podobal spíš Václavu Klausovi či Miloši Zemanovi, v tom smyslu, že šli do všeho rovnou. Ve zvolení Roberta Francise Prevosta vidím i jistou symboliku. Když nový papež přicházel, byl oděný jako Jan Pavel II. a bylo jasné, že přichází někdo, kdo má svůj program. Náš nový papež nastupuje s požadavkem míru! Už jen zvolení jména Lev XIV. má svoji symboliku.
Lva jsme měli ve službách církve i u nás, že?
Ano, v roce 1916 přešel z Prahy do Olomouce kardinál Lev Skrbenský z Hříště, odpůrce 1. světové války. A tohle téma je důležité i pro současného papeže, čímž navazuje na papeže Františka. Ten se nechal krátce před smrtí dovést k modlitbě do baziliky sv. Petra k hrobu Pia X. a Benedikta XV. Ti dělali vše pro ukončení první světové války. Je známé, že Pius X. napsal dopis, kde na kolenou prosí císaře: „Zastav!“
Těch významných papežů se jménem Lev je zaznamenáno víc. Čím byli výjimeční?
První byl Lev Veliký, zachránce Říma a první, kdo dostal jméno papež (Otec Říma). A bylo jich víc. Tak třeba Lev III. korunoval Karla Velikého a tím vlastně začala západní civilizace. Lev IV. zase opevnil Řím před vandalskými nájezdy. Lev X. sice nebyl nijak „svatý“, ale byl to papež mecenáš. Z Říma vybudoval město literátů, ale i barokní stavby a město, které známe nyní. Pak přišel Lev XIII., ten už žil ve Vatikánu a měnil politiku. Ruší svatou alianci s císařem rakouským, německým, francouzským a ruským a říká: „Berlín poněmčuje a dělá z lidí protestanty, Rusko porušťuje a dělá z lidí pravoslavné, je třeba zachránit Slovany ve střední Evropě.“ A píše encykliku Grande Munus o Cyrilovi a Metodějovi. Obnovuje také program studia, přičemž se vrací k Tomáši Akvinskému. Nejslavnější univerzitou se tehdy pro katolíky i evangelíky stala Vídeňská univerzita. Všímá si ale i problému industrializace a obrovského sociálního úpadku dělnických vrstev. Zatímco na venkově byli „někdo“, ve městech docházelo k jejich vykořeňování. Lidé z venkova dokonce bydleli v dílnách, kde pracovali.
Zmínil jste misionáře Cyrila a Metoděje a právě 5. července slavíme Den slovanských věrozvěstů. V čem spatřujete jejich význam?
Pozdní legenda říká, že k nám přišli do Svojanova, kde teče řeka Křetinka, a kde dokonce měli pokřtít sv. Ludmilu. Jiná legenda tvrdí, že mohli být v Hradci Králové. V rámci své misie na Velké Moravě prosadili staroslověnštinu jako bohoslužebný jazyk, pro který Konstantin vytvořil také písmo nazývané hlaholice. Nutno vidět historické souvislosti, tehdejší bohatství Velkomoravské říše bylo také postavené na prodávání vlastních otroků. Díky příchodu křesťanství a zavedení bohoslužeb v srozumitelném jazyce došlo k poklesu prodeje Slovanů do otroctví. Přijetí křesťanství mělo i státní a civilizační rozměr. Slavíme tedy nejen svátek církevní, ale je to i svátek kultury a státnosti.
Den poté, 6. července, máme státní svátek Den upálení mistra Jana Husa. Ten, jak víme, kritizoval bohaté církevní hodnostáře a nešvary bohatého panstva. Jak vnímáte jeho poslání?
V souvislosti s Janem Husem je třeba zmínit teologa, dominikána Jindřicha Bieterfelda, který vyzdvihl otázku lásky a sexuality v manželském životě, kde zdůrazňoval, že manželé mají přijít co nejčastěji k svatému přijímání, a také podobojí. Jan Hus šel jinou cestou, měl velkou zásluhu na dokončení zjednodušeného pravopisu. Zajímavostí je, že jako první začal používat diakritická znaménka, čárky a tečky. Usiloval také o českou nadvládu na univerzitě. Na koncilu v Kostnici, kde byl uvězněn, měl sympatie Zikmunda i nejvýznamnějších kardinálů, ale Anglie prosazovala jeho odsouzení za bludaře. Mistr Jan Hus totiž „šel reformovat s karabáčem“. Měl vizi, že v církvi musí být jen ti nejlepší z nejlepších. Jenže, jak víme, nikdo z nás není nejlepší… Hus měl také svoji hlavu a tím si nad sebou podepsal ortel. Před smrtí upálením se vyzpovídal a prohlásil: „Jestli jsem učil něco špatně, tak jsem nechtěl.“
Zmínil jste Jindřicha Bieterfelda, kterému leželo na srdci manželství. Jak vnímáte tendence tvrdit, že každý má právo na dítě, tedy i dva muži homosexuálové?
Bible jasně říká, že člověk je stvořen jako muž a žena a jsou spolu kompatibilní. Tím je na světě dána jakási rovnováha a rovnoprávnost. Jasně, jsme každý jiný, ale tím se právě doplňujeme. Největším zákonem je láska, chtít dobro pro druhého, tedy i pro nenarozené dítě. Moje spolupracovnice tady v Pražském arcibiskupství je řádová sestra, vystudovaná pediatrička, a ta mi nedávno nádherně vyprávěla, jak děťátko cítí těch devět měsíců v těle matky její srdce. Už tam se učí lásce! Proto je dítě po narození pevně svázáno s matkou, pozná její vůni, tep srdce a díky tomu se cítí v bezpečí. Dokonce dokáže vycítit, jak muž jedná se ženou. Otce zase pozná podle hlasu. Celý rok je pak dítě závislé na matce a čím víc je s ní další roky, tím lépe. Tak to Bůh zařídil a neměli bychom to měnit. Všichni to známe, i jako dospělí. Co voláme, když se nám něco stane? A je jedno, jestli nám je pět, deset, dvacet nebo padesát? No přece „Maminko“! A myslím, že i právě proto vyhrál Donald Trump v USA volby.
Když jsme u dětství, jak jste v tom věku prožíval letní prázdniny?
Část dětství jsem prožil jako městské dítě, ale od listopadu 1950 jsme bydleli v části obce Hradec Králové – Pouchov. Od kostela nahoru žili sedláci a rolníci a od kostela dolů úředníci a oficíři. Všichni jsme se tam znali, jak my děti mezi sebou, tak i dospělí. Byli jsme jedna velká rodina. Každý znal každého. Rodiče chovali králíky a slepice a já samozřejmě pomáhal. O žních jsem vázal snopy, pomáhal při mlácení obilí. A když pršelo, vzali jsme fukar a obilí čistili. Pak jsem domů přinesl dva pytle a rodiče byli spokojeni. V zimě se zase dralo v sednici peří. Je pravda, že jsme s klukama kvůli práci neměli moc čas na lumpárny, ale zase jsme se cítili důležití. Jasně, také jsme lítali v přírodě a chodili se v létě koupat, ale až byla hotová práce.
Vedle obrázku tatínka, vojáka z povolání, vám na zdi visí zajímavé šavle. Vaše sbírka?
Ano, mám pro takové skvosty slabost. To je kopie meče svatého Petra, řeckého původu z 1. století. I když byl tatínek spíše technický vojenský pracovník, táhlo mě to vždycky jeho směrem. Přál jsem si být pilotem, námořníkem, hajným a také knězem. S touhou po kokpitu letadla byl konec, hned jak mi vysvětlil, že nemám šanci. S námořníkem to samé, když mi řekl: „To půjdeš do Oděsy? Do Sovětského svazu? Nebo chceš jezdit na Labi z Mělníka do Hamburku? Budeš stěhovat celý den bedny a večer sedět v hospodě? Žádný velký svět neuvidíš.“ Ani ten hajný neklapl, ale dříve to bylo vážené povolání. Hajní byli samostatní, a když byla rekatolizace, evangelíci se drželi v hájovnách, na statcích. Nakonec jsem šel cestou kněze. Nikdy mě ale nenapadlo a ani jsem o tom nesnil, že se jednou stanu biskupem a kardinálem.
CV BOX
Jeho Eminence Dominik kardinál Duka (narodil se 26. dubna 1943 v Hradci Králové) je dominikánský duchovní, 36. arcibiskup pražský, 24. primas český a kardinál.
Vystudoval gymnázium, poté pracoval v ZVU, kde se vyučil strojním zámečníkem.
Po vojně začal v roce 1965 studovat teologii.
V lednu 1968 byl přijat do tajného noviciátu řádu dominikánů a o dva a půl roku později byl vysvěcen na kněze.
V roce 1975 mu byl odňat státní souhlas k výkonu duchovenské činnosti.
V roce 1981 byl odsouzen za „maření státního dozoru nad církvemi“ a strávil 15 měsíců ve věznici v Plzni-Borech.
V roce 1986 byl tajně ustanoven provinciálem Českomoravské dominikánské provincie.
Až do roku 1989 pracoval jako rýsovač.
Po roce 1990 působil jako provinciál dominikánského řádu a vykonával úřad předsedy Konference vyšších řeholních představených.
V roce 1998 byl jmenován biskupem královéhradecké diecéze.
13. února 2010 byl Svatým otcem Benediktem XVI. jmenován 36. arcibiskupem pražským a o dva roky později ho papež jmenoval kardinálem.
28. října 2016 byl oceněn Řádem Bílého lva.
Symbol kříže
Věděli jste, že prvním symbolem křesťanů nebyl kříž? „První symbol křesťanů byl beránek,“ vysvětluje Dominik Duka. „Ježíš je v křesťanské tradici nazýván ‚Boží beránek‘ (lat. Agnus Dei), protože se obětoval za hříchy světa. Druhým symbolem byla ryba, konkrétně Ichthys, který byl používán ranými křesťany jako tajné znamení víry. A až pak přišel kříž. Jeho první zobrazení bylo na dveřích Baziliky sv. Sabiny, která patří k nejstarším kostelům v Římě. A mimochodem – kříž není symbol popravčího nástroje, jak se to často může jevit, ale nejvyšší zákon lásky. Je to symbol Ježíše Krista, jeho lásky k nám lidem a ochrany.“
reklama
