Dohonit poslance a předsedu hnutí Starostové a nezávislí Petra Gazdíka není úplně jednoduché. Zvlášť, když je to v době zvýšené poslanecké „hektičnosti“, která se navíc sejde s pracovními akcemi v domovském Zlínském kraji. Nicméně vše domluvené Petr Gazdík splnil. Jako správný skaut.
Do podzimních komunálních voleb vstupuje STAN se společnou kandidátkou s TOP 09. Před loňskými parlamentními volbami jste však právě toto odmítl s tím, že se příliš projevuje slabina kandidatury na kandidátkách TOP 09, protože voliči si nespojují dosažené úspěchy ve sněmovně právě s hnutím STAN. Změnil jste názor, nebo jsou volby do sněmovny a volby komunální natolik odlišné, že u těch komunálních to nevadí?
Názor jsem nezměnil, i když to tak na první pohled může vypadat. Komunální volby jsou opravdu odlišné. Ale popořádku: do parlamentních voleb jsme chtěli jít úplně původně s TOP 09 v nějaké širší koalici, do čehož se ale tehdy TOP 09 nechtěla pustit. Proto následná dohoda s KDU-ČSL. A i předtím bychom šli v pražských komunálních volbách s TOP 09 − ale byla to právě ona, která se v Praze cítila silná a chtěla jít samostatně. Proto se tehdy upravovala smlouva s TOP 09, že sice jsme partnery na parlamentní půdě, ale do krajských a komunálních voleb můžeme jít samostatně. Teď pražské reprezentace STAN i TOP 09 chtějí jít společně. Je to v pořádku.
Proč jste se vlastně rozhodli opustit současnou pražskou Trojkoalici a dát přednost TOP 09? Neklapalo to?
Nedá se říct, že by to vůbec neklapalo. Jen jsme zjistili, že Zelení jsou více nalevo, než jsme si mysleli − teď mluvím o praktické politice, ne o deklarovaném programu. A lidovci si dlouhou dobu mysleli, že jsou v Praze silnější než STAN. Možná pro ně výsledky parlamentních voleb byly jistou sprchou. Trojkoalice z mého pohledu už není životaschopná. Ale nemyslím si, že by koalice s TOP 09 byla úplně uzavřená a nepřístupná někomu dalšímu.
Do senátních voleb půjdete také se společnou kandidátkou s některou ze stran?
Pro senátní volby dojednáváme podporu obvod od obvodu. Takže nějakou generální dohodu s TOP 09, KDU-ČSL či kýmkoliv dalším nechystáme.
V poslední době jste vlastně jen přihlíželi tanečkům ANO, ČSSD, KSČM a SPD kolem budování nové vlády. Jak se vám ty námluvy líbí?
Bylo by dobré, aby konečně vznikla normální vláda s důvěrou Poslanecké sněmovny, tedy odvozená od většiny. Zatím mi připadá, že se ANO, kterému dala hlas necelá třetina voličů, chová jak na dobytém území. Vládu, v níž by byla SPD, si samozřejmě nepřeji. Uvidíme...
Před zahájením rozhovorů ANO s ostatními stranami jste svolali schůzku demokratických stran ve sněmovně, abyste dosáhli toho, že vláda nevznikne díky komunistům a SPD. Ovšem výsledek nebyl vlastně žádný. Zklamalo vás to, nebo jste takový výsledek spíš předpokládal?
Nezklamalo. Měli jsme prostě pocit, že nemůžeme jen sedět a nechat Andreje Babiše vykřikovat, že nikdo jednat nechce. Ten poměr sil je daný, tak rozhodli suverénní voliči. Ale dá se říct, že za těchto podmínek by bylo možné vládu bez extrémistů třeba i tolerovat. Pokud by ANO netrvalo na trestně stíhaném premiérovi, mělo by většinovou vládu už dávno. A ono jednání demokratických stran? Bylo velice dobré, že jsme si v jednu chvíli všichni spolu sedli.
Dáváte menšinové vládě s podporou komunistů a SPD Tomia Okamury velké šance na celé volební období, nebo jste spíš skeptik? Ale zároveň – myslíte, že by předčasné volby rozhodily karty zásadně jinak a současná situace by se tak neopakovala?
Tak hlavně − zatím žádná vláda ještě ani nevznikla. A odhadovat, zda vydrží celé volební období, to bych musel mít křišťálovou kouli. S podporou SPD − to je prostě problém pro všechny. A jak by dopadly předčasné volby? Tam je řada neznámých. Možná by to posílilo nynější malé strany, možná naopak. Možná by ANO ztratilo, vzdor současným průzkumům. Třeba by se menší strany začaly spojovat. Variant je zkrátka mnoho. Pokud by tato situace nastala, budeme ji řešit.
Na nedávném jednání s vládou ve Zlíně jste mj. zmínil, že je nezbytné přehodnotit současný systém inkluze ve vzdělávání. Je podle vás zcela zbytečný, nebo jen potřebuje úpravy?
Chybou je, že inkluze je plošná. Postižené dítě může třídu a vztahy mezi dětmi v ní velmi obohatit. Ale nesmí frustrovat a stáhnout dolů ostatní. Je to případ od případu, vše se musí odvíjet od charakteru postižení a jeho míry. A hledět především na potřeby dítěte. Když pak máte ve škole dítě, které podle doporučení pedagogicko-psychologické poradny potřebuje jen pro sebe dva asistenty, aby mohlo být v běžné třídě, je něco špatně.
Nedávno jste absolvoval schůzku s předsedy ostatních stran mj. na téma Společná azylová politika EU. Jak by měla podle vás vypadat?
Říkáme to dlouhodobě: musíme striktně rozlišovat mezi uprchlíky před válkou a ekonomickými migranty. Evropa nemůže pojmout nekonečné množství imigrantů, nepojme ho ani její sociální systém. Je třeba pomáhat především vně, v oblastech konfliktů. Toto není postoj zaměřený a priori proti všemu cizímu. Podívejme se na vietnamskou komunitu u nás, podívejme se na syrské uprchlíky, kteří tu žijí od 70. nebo 80. let. Tam žádné problémy nevidím. Základ je v tom, aby vám příchozí nezačal diktovat, jak máte změnit své chování, mluvu, zkrátka celou svou kulturu, aby jej neurážela a vyhovovala té jeho.
Vaše hnutí je už dlouho zastáncem tzv. domovského práva. Mimo jiné říkáte, že „o sociální podpoře pro lidi v nouzi by se nemělo rozhodovat na centrálních úřadech, ale v obci, kde daný člověk žije“. To zní zajímavě v případě opravdu malých obcí, ale co ty velké, nebo dokonce města? Máte pro prosazení této myšlenky ve sněmovně nějaké spojence?
Zatím to na spojence moc nevypadá. Ale zdaleka nejde jen o sociální dávky. Hodně také o pocit příslušnosti k obci, o vědomí, že když se dostanete do potíží a rodina nebo přátelé pomoci nemohou, je tu obec, která není jen úřadem, ale společenstvím. S domovským právem by se také pojilo např. přednostní místo ve školce a škole (teď je obyvatel obce na stejné úrovni s „přespolním“) nebo chráněné byty pro mladé a seniory. Může to fungovat i ve velkých městech − často mají obvodní úřady pro jednotlivé městské části.
Prosazujete také individuální odpovědnost s tím, že problémy jedince by si měl v prvé řadě řešit on sám, poté obec, pak případně kraj a až naposledy stát. Když to otočím − neměl by zároveň stát co nejméně zasahovat do života jedinců?
Přesně, to jde ruku v ruce. Stát má sloužit, ne kontrolovat, dozírat, vychovávat, šikanovat. Teď je toho na můj vkus více, než bych si už představoval. Vadí mi několikanásobná kontrola živnostníků, vadí mi neustálé vyplňování téhož na úřadech. Vadí mi přístup „všichni kradou“, a proto je třeba neustále kontrolovat. To není problém jen hnutí ANO, ale i levicových stran, podle kterých stát lépe než rodiče ví, jak vychovávat děti. Ale základním problémem je „nároková společnost“. Máme nárok na zabezpečení v případě nouze a najednou máme pocit, že máme nárok i na to, aby se o nás vždy někdo postaral. Děsím se chvíle, kdy zakotvíme nárok na štěstí. Problém ale je, že řada lidí se s vidinou „stát se o mě postará“ klidně vzdá své svobody. A to je nebezpečné.
Jste předsedou STAN, poslancem sněmovny, zastupitelem a radním Zlínského kraje, zastupitelem a místostarostou Suché Lozi − dá se to opravdu všechno stihnout? Navíc ty přesuny, mezi Prahou a Zlínem je 300 kilometrů…
Když jsem v roce 2010 přišel do sněmovny poprvé, vzdal jsem se funkce starosty. Starosta ve své obci musí být den co den, být tam pro lidi, řešit leckdy neuvěřitelné věci. Krajský radní, např. jako já konkrétně pro školství, musí udat směr, představu, vizi, koncepci. Nemusí denně sedět ve zlínské kanceláři. Musí objíždět školy, mluvit s řediteli a učiteli. A to se dá − i při práci ve sněmovně.
Pokud vím, jste uvolněným učitelem ZŠ pro dobu výkonu veřejné funkce. Které předměty jste učil?
Jsem učitelem matematiky a zeměpisu. Učil jsem ale i tělocvik, mimo svoji aprobaci. To už se tak mužům ve školství stává.
Kdybyste přestal být poslancem, vrátíte se za katedru, a to i za ty peníze, které ve školství jsou? Nedal byste se například zlákat nějakými firmami, abyste jim dělal poradce či lobbistu za mnohem větší plat?
Někdy se na návrat do školy i těším. Jasně, že by to byl finanční náraz. Ale nějak si sebe jako lobbistu představit neumím.
Je o vás známo, že jste dlouholetým skautem, založil jste skautské středisko, byl jste jeho vůdcem a dodnes v něm působíte jako instruktor. V jednom rozhovoru jste přiznal, že na táborech plníte bobříky, ale Tři orlí pera (den mlčení, den hladu, den samoty) jste se ještě složit nepokusil. Není na to čas, nebo byste nedokázal mlčet či hladovět?
Ale to už jsem i dokázal, jen jsem to nedělal přesně podle pravidel, tedy kumulovaně. Nemám problém hladovět, s mluvením je to u mě obvykle horší. Ale někdy je krásné s druhými i mlčet. Jenže to není otázka této zkoušky − když se do ní pustíte, nejste zpravidla v náladě „krásného mlčení“.
Kromě čtyřletého syna máte tři dcery ve věku 11, 14 a 15 let. Je či bylo těžké prožívat s nimi pubertu, nebo to proběhlo v pohodě?
Dá se říct, že to bylo často krásné, mnohdy překvapivé a legrační. Když s vámi začne nejstarší dcera polemizovat, a vůbec ne naivně nebo hloupě, obohacuje nás to všechny. A vidíte, jak dospívání u každé z nich nastupuje jinak a v trochu jiné životní době − teď mluvím o těch dvou starších, Alžbětku to teprve čeká. A do toho povídavý synek − je to fakt krásné.
CV
Petr Gazdík (narozen 26. června 1974 v Uherském Hradišti) je poslancem Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR a předsedou hnutí Starostové a nezávislí (STAN). Je také zastupitelem Zlínského kraje a místostarostou obce Suchá Loz.
Po dokončení studia oboru učitelství všeobecně vzdělávacích předmětů (matematika−zeměpis) na Pedagogické fakultě Masarykovy univerzity v roce 1996 působil šest let jako učitel na ZŠ Josefa Bublíka v Bánově.
V letech 2002 až 2010 zastával funkci starosty obce Suchá Loz a v letech 2005 až 2009 byl místopředsedou hnutí Nezávislí starostové pro kraj. V roce 2008 byl zvolen zastupitelem Zlínského kraje za Starosty a nezávislé.
Poslancem je nepřetržitě od voleb v roce 2010. Od roku 2013 byl až do loňska místopředsedou Poslanecké sněmovny.
Působil také jako předseda České komise pro UNESCO a od roku 2005 zastává funkci předsedy MAS Východní Slovácko. Je laureátem Ceny Přístav, kterou mu v roce 2008 udělila Česká rada dětí a mládeže za podporu mimoškolní práce s dětmi a mládeží.
Je ženatý, s manželkou Evou má syna Martina (4) a tři dcery − Terezu (15), Barboru (14) a Alžbětu (11). Jeho zájmy jsou skauting a florbal.
Domovská příslušnost
Uzákonění tzv. domovské příslušnosti (nebo také domovského práva) chce hnutí STAN prosadit coby jakousi nadstavbu trvalého bydliště. „Ze vztahu obce a jejího občana se vytrácí skutečný obsah, oboustranný pocit sounáležitosti a odpovědnosti,“ říká Petr Gazdík. „Smyslem je tyto vazby posílit. Mimo jiné proto, aby obce mohly být tím, kdo se o své občany postará například v oblasti sociálního zabezpečení, protože právě ony znají skutečné potřeby svých občanů nejlépe. Domovské právo tedy není bičem na nepřizpůsobivé ani nástrojem, jak někoho z obcí vyhánět. Je cestou k tomu, aby se o řadě věcí, jež jsou dnes řešeny centrálně, rozhodovalo smysluplněji a efektivněji přímo tam, kde lidé žijí. Kde mají domov.“
reklama
