Před třinácti lety opustil někdejší několikanásobný ministr Cyril Svoboda politiku. Zahraničním vztahům a diplomacii se ale věnovat nepřestal. Veškeré dění na mezinárodní scéně stále sleduje a navíc založil Diplomatickou akademii, kterou vede.
Česká vláda a česká zahraniční politika vsadila vše na podporu Ukrajiny. Je to moudré i z hlediska diplomacie?
Česká republika Ukrajinu podporuje a má ji i nadále podporovat v její obraně proti ruské agresi. Ale každá válka jednoho dne skončí, i tahle. Půjde o to jak. Jeví se, že Rusko není s to porazit Ukrajinu, a totéž platí i obráceně. Druhá varianta řešení je proměna horké války v zamrzlý konflikt, jako je tomu mezi Severní a Jižní Koreou. To by bylo pro Ukrajinu nejhorší řešení. Konečně připadá v úvahu nějaká mírová smlouva. Ale kdy a jak zahájit jednání o mírové smlouvě, je na Ukrajině a Rusku. Mír se totiž sjednává mezi soupeřícími stranami. A čas hraje důležitou roli. Obě strany chtějí zahájit jednání, jakmile budou mít navrch nad svým protivníkem. Je důležité, aby co nejdříve měla Ukrajina navrch nad Ruskem. Proto je pro ni tak důležitá podpora západních demokracií, a tím oslabení Ruska. Jednat o míru by se ale mělo začít co nejdříve. Teď navíc přišel konflikt v Izraeli a i ten je přirozeně pro západní demokracie také téma. Vždyť z regionu dovážíme plyn a ropu. Je proto třeba hledat diplomatické řešení na obou frontách obou těchto horkých válek.
Ukrajině je slíbeno členství v Evropské unii. Kdy by se vstup mohl uskutečnit?
Vstup do Evropské unie je vázán na splnění všech podmínek. Obecně jsou známy jako tzv. kodaňská kritéria. Jimi jsou demokratický stát založený na pravidlech právního státu, existence otevřeného trhu schopného konkurence na společném unijním trhu a schopnost převzít práva a povinnosti vyplývající z členství. Všechny tři jsou pro Ukrajinu mimořádně velkou výzvou. Nyní nesplňuje ani jedno. Nejprve je třeba skončit válku a zajistit územní integritu státu s mezinárodně uznanými hranicemi. Dále je třeba zbavit se vlivu oligarchů, dramaticky zatočit s korupcí, zprůhlednit rozhodovací procesy, vyrábět, produkovat a poskytovat konkurenceschopné výrobky a služby, mít nezávislou justici. Bude to běh na desetiletí.
V Evropské unii především západní část tlačí na to, aby se před rozšířením EU na víc než třicítku států omezilo nebo zcela zrušilo právo veta. Mělo by to Česko podpořit?
Právo veta se již dnes uplatňuje okrajově. Zejména jde o společnou zahraniční a bezpečnostní politiku. Kámen úrazu není v jednomyslnosti, ale v tom, že za porušení závazků v rámci společné zahraniční a bezpečnostní politiky není v právu EU žádná sankce. Neloajální stát ve vztahu ke společné pozici nebo akci lze jen politicky kritizovat, ale sankcionovat ne. To by se mělo řešit. Některé otázky, jako například souhlas se vstupem nového členského státu, musí být založeny na jednomyslnosti. Sám za sebe nedoporučuji přijímat změny způsobu hlasování. Zároveň nejsem příznivcem rozšiřování, chci efektivnější integraci v rámci dnešní sedmadvacítky.
V roce 2006 s tehdejší ministryní zahraničí USA Condoleezzou Rice
Příští rok završí Česko dvacet let v EU. Co mu to období přineslo a jak se naše členství změní v příštích dvou desetiletích?
Jsme země bohatá a demokratická, dobře se u nás žije. Těšíme se ze společného trhu a volného pohybu, brexit nám dal lekci, jak nevýhodné je vystoupit. Velká Británie, významná země se silnou ekonomikou, se stále potýká s negativními důsledky odchodu z Unie. Máme možnost a úkol se dál rozvíjet v EU, nikdo nás nevyhání. Buďme si jisti, že 14 „starých“ členských zemí Unii udrží. My máme být součástí integrace. Navíc máme sebrat odvahu a vstoupit do eurozóny.
Ve Spojených státech je ve hře možný návrat Donalda Trumpa na post prezidenta. Měla by se EU připravit na NATO bez USA?
NATO bez USA ztrácí smysl. Kdykoliv bylo Evropě – i její vinou – zle, nakonec jí pomohly. Jejich váha a síla odrazuje potencionální nepřátele. Spojenectví je třeba udržet. Je vhodné podporovat ho i obchodně. Budou-li spojenci kupovat technologie a zbraně v USA, jejich zájem zůstat a hrát roli ochránce se zachová.
Několik let jste působil jako zahraničněpolitický poradce Andreje Babiše. Byla to těžší práce, než dělat ministra zahraničí? Nechá si pan Babiš poradit?
Radil jsem vládě Andreje Babiše, a tím i jemu jako šéfovi exekutivy. Nikdy nešlo o poradenství pro jiné politické aktivity hnutí ANO. Některé rady se uchytily, jiné ne. Pro každého premiéra je dobré, když má mezi svými poradci lidi jiné politické profilace nebo osoby nezávislé. Fanklub je k ničemu. Ten jen říká, co si asi šéf myslí, a to není prospěšné. Každý dobrý státník pozorně naslouchá hlasu těch, kdo nejsou z jeho hnízda.
S jakými pocity sledujete působení své mateřské KDU-ČSL v současné vládě? Co byste vytkl vládě Petra Fialy nejvíc?
Dlouhodobě padající preference KDU-ČSL jsou varující. Chováme se víc jako frakce v ODS než jako svébytná politická strana. Lidé nevědí, proč by měli volit nás, lidovce. To není problém programu, ale postojů ke konkrétním politickým problémům. Marně lovím v paměti nějaký silný politický čin, kterým by se KDU-ČSL v nynější koalici prosadila tak, aby bylo všem zřejmé, že jde o její úspěch. Výčet jednotlivostí nepomůže, nerozhodnutý volič je nevnímá. Trvale vysoká podpora opozice v průzkumech veřejného mínění není nahodilost. Vládě Petra Fialy vytýkám váhavost. Je první po roce 1989, která se opírá o pohodlnou většinu v obou komorách parlamentu. Může prosadit cokoliv. Jen kolik měsíců se projednával konsolidační balíček, když by na to stačil jeden měsíc a bylo by hotovo. Váhání a váhání, to je projev nerozhodnosti, ne uvážlivosti. A čas běží, aniž by byly učiněny rozhodné kroky. Koaliční vláda má riskovat, že příští volby nevyhraje, a dělat reformy. Jen tak je může vyhrát. Neučiní-li je, odevzdá moc opozici.
Autor je evropským editorem Deníku
CV BOX
Cyril Svoboda (narodil se 24. listopadu 1956 v Praze) je bývalý premiér a ministr a také expředseda KDU-ČSL.
Absolvoval Právnickou fakultu UK. Politickou dráhu zahájil v roce 1990 jako poradce místopředsedy vlády pro lidská práva, restituce a vztahy mezi státem a církvemi.
V roce 1991 se stal poradcem předsedy federální vlády ČSFR, od roku 1992 byl ředitelem legislativní sekce v Úřadu vlády ČR a místopředsedou Legislativní rady vlády. V období 1992–1996 zastával funkci prvního náměstka ministra spravedlnosti.
V roce 1995 vstoupil do KDU-ČSL. Do vrcholné politiky pronikl v roce 1998, kdy několik měsíců zastával post ministra vnitra. V letech 2002–2006 byl ministrem zahraničí, od roku 2007 dva roky ministrem bez portfeje a v roce 2009 pět měsíců ministrem pro místní rozvoj. V období 2001–2003 a následně 2009–2010 byl předsedou KDU-ČSL.
V roce 2010 politiku opustil a věnoval se výuce na několika VŠ. Roku 2011 založil Diplomatickou akademii, již od té doby řídí. V roce 2018 působil krátce v týmu poradců Andreje Babiše.
Má jednovaječné dvojče Josefa. Je ženatý a s manželkou Věnceslavou mají čtyři syny: Václava, Norberta a dvojčata Radima a Vojtěcha.
reklama
