V málokteré zemi mají Vánoce tak poetickou a romantickou atmosféru jako v Česku. Už to, že Štědrý den je zde oproti některým jiným zemím dnem pracovního volna, jen podtrhuje, jak jsou tyto svátky pro zdejší obyvatele významné.
Vánoční nálada je doslova všudypřítomná. A i když to zrovna nejsou Vánoce s bílou venkovní pokrývkou, výjevy zasněžených chaloupek a hrajících si dětí jako na obrázcích Josefa Lady tuto atmosféru dokážou dokonale suplovat.
Televize a kapr
Již v předvečer Štědrého dne je znát jakési napětí z očekávaného zítřka, v mnoha domácnostech umocněné zdobením stromečku a poskakujícími dětmi, které netrpělivě čekají na onen den D. Od časného rána 24. prosince pak sálá z obrazovek televizorů kouzelná atmosféra Vánoc v podobě přívalu pohádek, kterých si lidé tento den užívají dosyta. Nemohou chybět české klasiky jako S čerty nejsou žerty, Tři oříšky pro Popelku, Pyšná princezna a další, také sovětský Mrazík či pohádky jiných zahraničních produkcí. K samotnému Štědrému dni pak patří procházka, ze všech stran znějící zvuky koled a vůně vánočního kapra nebo řízků, bramborového salátu… A pak štědrovečerní večeře, nadělování dárků u stromečku, tradiční zhlédnutí Pelíšků, pak ještě nějaký ten americký romantický film (nejlépe Pretty Woman) a Štědrý den je za námi. Na Boží hod vánoční pak pokračuje obdobný scénář dne.
Toto vše na mne vyzařuje pohodu, klid a mír. Zkrátka svátky jak se patří, a proč taky ne. Jenže čím více nad tím přemýšlím, tím více mi v tom všem něco schází… No jasně, není to něco, ale někdo! Chybí mi přece ten oslavenec!
Těžké hledání
Hledám kolem sebe ještě jiný obsah Vánoc, ale jde to trochu ztěžka. Postupně tedy nabývám dojmu, že vánoční svátky jsou víceméně oslavou stromečku, bramborového salátu nebo smaženého kapra. Pro mne silný vánoční příběh narození Spasitele, příchodu Božího dítěte na svět, byl nahrazen pro mnohé ještě silnějšími pohádkovými příběhy o princích a princeznách. V těchto svátečních dnech se v médiích více mluví o zabíjení kaprů a množství snědeného bramborového salátu, případně o tom, kolik jsme v průměru zaplatili za dárky než o Ježíškovi či hvězdě z Betléma, přinášející pokoj. Takže najít v tom všem skutečnou podstatu Vánoc je stejně těžké, jako najít krásný betlém na předvánočních trzích.
Že by lidé v této zemi neměli zájem o narozeninový příběh Ježíše z Nazareta? Že by pro ně tento příběh byl málo přitažlivý, či málo zajímavý?
Anděl Páně
A přece tomu tak není! O touze po opravdovém a skutečném vánočním příběhu mě přesvědčil režisér Jirka Strach a jeho filmová pohádka Anděl Páně. Je to naprostý fenomén, který na Štědrý den v roce 2017 zhlédly více než tři miliony diváků. Tento ohromující počet je pro mne důkazem obrovské – a v mnoha případech neuvědomělé – touhy po Bohu, Ježíškovi, andělech, po nebi... Takový film by nikdy nemohl vzniknout v tradiční katolické zemi. A pokud ano, byl by režisér společně s filmem samotným přinejmenším upálen. Jako důkaz by byl použit argument, že Anděl Páně dehonestuje křesťanství a devalvuje Vánoce. S tím by se v určitém slova smyslu možná dalo souhlasit. Jenže Vánoce zde byly zdevalvované už velmi dávno, někde v době normalizační, zatímco tato filmová komedie pozvedla vánoční příběh minimálně na úroveň pohádky! A díky Bohu za to! Pohádky zde totiž lidé milují, takže skrze tento andělský příběh si zamilují také ten o narození Páně.
Zda na Ježíška věříme, anebo je to pro nás pouze jedna z dalších pohádek, zda v Boha věříme, či ne, to není vůbec podstatné. Důležité je, abychom žili, a také prožili i tyto letošní svátky tak, aby Bůh věřil ve mne, aby se z Boha nestal ateista, a aby Ježíšek neztratil víru v nás a v to, že člověk stále ještě existuje.
PŘÁNÍ
Abych nikoho neurazil, nepřeji lidem, ale postavičkám z Betléma:
Volům, aby neřvali z plna hrdla na všechny kolem sebe. Oslům, aby nebyli paličatí a tupí. Ovečkám, aby nešly slepě za prvním lepším pastýřem. Pastýřům, aby si nemysleli, že ty ovečky jsou tak tupé, jak vypadají. Andělům, aby méně lítali a více chodili po zemi mezi lidmi. Králům, aby nezůstali nazí jen s korunou na hlavě. A svaté rodině a Ježíškovi, aby našli teplé místo v srdcích lidí, i kdyby v to v nich vypadalo jak v chlévě.
CV BOX
Zbigniew Jan Czendlik (narozený 6. září 1964 v Brenné v Polsku) je římskokatolický kněz polské národnosti působící v Česku a děkan lanškrounský. Je inkardinován do katovické arcidiecéze.
Absolvoval teologickou fakultu v Katovicích a ve Varšavě a v roce 1989 byl vysvěcen na kněze. O tři roky později byl vyslán do Česka.
Roku 2005 zahájil provoz rodinného dětského domova v Žichlínku v prostorách zrekonstruované fary. V roce 2008 byl jmenován děkanem.
Aktivně se podílí na charitativních a sociálních projektech za účelem podpory seniorů a dětí s handicapem.
Je patron psího útulku, aktivní sportovec, hraje fotbal, golf, tenis a lyžuje.
reklama
Copyright © 2024, The BUSINESS SOIRÉE
