Muhammad Rezá Šáh Pahlaví Árjamehr, poslední íránský šáh, narozený v říjnu před rovnými sto lety, byl něčím, co by se dalo nazvat osvíceným monarchou. Pokusil se posunout Írán mezi moderní země světa, udělat z něj silnou velmoc, reformovat jak vzdělání, tak život v do té doby poměrně zaostalém státu, byť s velkolepou historií.
Pokračoval tak v díle svého otce, kterému se už od dvacátých let dařilo Írán posouvat západním směrem. Svému synovi, který byl od dětství vychováván jako následník trůnu, dal to nejlepší vzdělání a poslal ho na studia do Švýcarska. To sehrálo velkou roli v šáhově životě, kdy se už nikdy nezbavil náklonnosti k západní kultuře.
Moderní reformy
V roce 1941, pět let po svém návratu do Íránu, se ujímá Rezá Šáh Pahlaví moci. První roky byly velmi klidné, čtyřicátá a padesátá léta jsou považována dodnes za jedny z nejliberálnějších v íránské historii. Toto období klidu skončilo s nástupem Muhammada Mosadeka, který spolupracoval s komunisty a dovedl zemi k ekonomickému rozkladu. V roce 1953 Mosadeka šáh, po krátkém exilu v Bagdádu, svrhává. Šáh ale změnil Mosadekovi trest smrti na domácí vězení, v kterém Mosadek v klidu v roce 1967 dožil.
Skvělou francouzštinou hovořícímu šáhovi nevzala tato epizoda vůli k reformě Íránu v moderní zemi. Udělal velmi zásadní pozemkovou reformu, která rozdělila půdu velkostatků, a to včetně půdy duchovenstva. Dal dělníkům podíl na řízení firem, zavedl v islámských zemích v té době zcela neobvyklé volební právo pro ženy, bojoval s analfabetismem. Šáh nazval svůj program „Bílou revolucí“ a Teherán začal od počátku 70. let připomínat západní metropole. Šáh sice narážel na tvrdý odpor konzervativního duchovenstva, ale neuvědomil si, jak velké nebezpečí to představuje.
Druhý exil a smrt
V roce 1971 oslavuje Írán pod šáhovým vedením dva a půl tisíce let perské říše, k jejíž velikosti chtěl šáh svou zemi přiblížit. Jenže to narazilo na nepochopení části obyvatelstva a opět na zásadní odpor konzervativního islámského duchovenstva. Stoupající cena ropy ale znamenala pro Írán jako velkého vývozce obrovské příjmy. Odvrácenou stranou té doby však byly korupce a nezákonnosti tajné policie.
Ekonomický pokrok nezastavil stoupající tlak Sajjida Rúholláha Músaví Chomejního a zpátečnické části islámského duchovenstva proti šáhovi. Ten byl v té době už vážně nemocen, trpěl leukémií, ale přesto se snažil udržet zemi v klidu, odmítal bránit svoji vládu za cenu velkých krveprolití. Šestnáctého ledna 1979 odlétá šáh proto opět raději do exilu. Doufá, že je to podobně jako v roce 1953 opět jen nakrátko. Sám pilotuje svůj letoun. Věří, že Íránci po uklidnění situace opět pochopí, jak moc za své vlády Íránu pomohl, jak daleko ho během několika desítek let posunul směrem k moderní zemi. Nemocný šáh nakonec najde azyl v Egyptě, ale krátce poté, 27. července 1980, umírá.
Mnoho Íránců až dnes, po téměř čtyřech desetiletích brutální diktatury, oceňuje panování šáha a to, kam Írán svou Bílou revolucí posunul.
Autor je redaktorem Deníku
reklama
Copyright © 2024, The BUSINESS SOIRÉE
