Velvyslankyní Státu Izrael v Česku je Anna Azari od srpna 2021. Její mise je o to cennější, že si Česko vybrala sama. A ani náznakem není jen diplomatkou uzavřenou za zdmi ambasády, už procestovala velkou část naší země. Povídání s ní je příjemné, kultivované a její smysl pro humor až překvapivě souzní s tím českým.
Už nedlouho po jmenování velvyslankyní jste promluvila česky...
Ale ne moc dobře…
Jak dlouho vám trvá „nasát“ řeč země, ve které působíte?
V tomto případě to je trochu složitější. Mám pocit, že mluvím jakýmsi slovanským esperantem. Umím totiž obstojně polsky, a protože čeština je polštině poměrně podobná, míchá se mi to někdy dohromady. Když čtu například noviny, jde to relativně snadno, ale když mám mluvit, je to složitější. Navíc jsem si tím zhoršila i polštinu.
V jednom rozhovoru jste řekla, že před nástupem na velvyslanectví čtete knihy a sledujete filmy země, do které přicházíte. Co z české tvorby vás nejvíc zaujalo?
To je komplikovaná otázka. Základem byl dobrý voják Švejk, kterého jsem četla mnoho let předtím, než jsem tušila, že sem pojedu. Ale poté, co jsem se dozvěděla, že zamířím do Česka, přečetla jsem si ho znovu. Četla jsem také Milana Kunderu a Bohumila Hrabala. Co se mi ale nepodařilo před příjezdem do Česka poznat, byla zdejší tvorba 19. století. Až teprve nedávno jsem si poslechla Babičku. Za to si ze mne všichni na ambasádě dělali legraci.
Říká se, že každá země má svůj specifický druh humoru. Jak se vám líbí ten český?
Všemu, co není v češtině, rozumím a moc mě to baví. Ale když přijde na češtinu, rozumím do chvíle, než přijde pointa vtipu. Pak se všichni smějí, jen já ne… Ale je jedno dílo, které je podle mne skutečně velice české, je tam bláznivý humor, moc mě baví – film Postřižiny podle Hrabala. Klasika. Viděla jsem ho s titulky, takže s porozuměním nebyl problém.
Velvyslankyní v Česku jste od srpna 2021, od té doby jste tady navštívila už spoustu míst. Která vás – kromě Prahy – vysloveně nadchla?
Máte nádhernou zemi a zaujala mě snad všechna místa. Ale pokud bych měla vybrat jedno, byla by to Litomyšl. Kromě toho, že pan starosta je velmi příjemný člověk, celé město je jako z pohádky. Líbí se mi tam i umění. Zejména Portmoneum a díla Olbrama Zoubka, kterých je v Litomyšli mnoho. Ta kombinace krásného renesančního města a moderního umění mě moc zaujala.
Dvakrát jste působila na velvyslanectví v Rusku, čtyři roky jste byla ambasadorkou na Ukrajině. Navíc jste se narodila ještě v éře Sovětského svazu v litevském Vilniusu. Prostředí Ruska a Ukrajiny tedy důvěrně znáte. Překvapil vás vpád Ruska na ukrajinské území a průběh této války? Odvážíte se předpovědět, jak dopadne?
Vím, jak by skončit měla. Naprostým vítězstvím Ukrajiny! Jakýkoliv jiný závěr by byl pro všechny problematický. Byla jsem v Kyjevě na krátké návštěvě v roce 2014, když se střílelo na Majdanu. Přátelé mi říkali, že tam vtrhne Putin. Nebrala jsem to vážně, později už ale všechny podobné hrozby ano. Tentokrát varovali i Američané, že válka začne. Tomu už jsem věřila, takže překvapená jsem moc nebyla. A přes všechnu lásku, kterou k Ukrajině cítím, jsem byla ohromená hrdinstvím, které Ukrajinci ukázali. Moc jsem nevěřila, že budou schopni odolat tak, jak odolali, jak se ubránili.
Jaká je podle vás mentalita Rusů? Na mne to působí, jako by stáli o někdejší mohutnou carskou říši či o obnovení Sovětského svazu…
Myslím, že co se o Rusech říká, je nefér. Žijí v bublině a je to od nich spíš naprostá pasivita než snaha podporovat režim. Není snadné soudit lidi, kteří žijí pod nadvládou režimů, jako je ten v Rusku. Sama nevím, jak bych se zachovala. Moc ráda chodím na demonstrace, když jsem v Izraeli, ale tohle je velmi odlišné. Je tam asi dvacet tisíc lidí ve vězeních za lehké formy protestu. Jde spíš o jakousi mentalitu chudoby než o mentalitu Rusů jako takovou. Většina lidí mobilizovaná do ruské armády – čemuž Rusové říkají mohylizace místo mobilizace – je z nesmírně chudých poměrů a nemají pocit, že by jakkoli ovlivnili vývoj událostí. Vůbec je neznám a nerozumím jim dostatečně na to, abych soudila jejich způsob myšlení, ale mám opravdu pocit, že je to spíš mentalita chudoby a jakási oddělenost, která u lidí způsobuje tu poddajnost. Ti, kteří mohli odejít, odešli, a mobilizaci unikli. Do Gruzie, Kazachstánu, Pobaltí…
Ve vztahu k této válce je Izrael v nelehké situaci. Ohledně dodávek zbraní či zbraňových systémů je problém, že je sám potřebuje, navíc jsou v Sýrii ruská vojska. Neuvolnily se mu ale ruce poté, co Rusko část vojáků stáhlo?
Ale ruská vojska se ze Sýrie nestáhla! Jen se přeskupila. Jsou tam pořád, mají útočné zbraně. A Izrael nemůže dodávat zbraně na Ukrajinu nejen kvůli Rusku, ale i proto, že se nachází v aktivní válečné zóně. Nejsme jako Amerika či Německo, nemáme zbraně nazbyt. Všechny je plně využíváme. A na toto konto má spousta lidí také mylné představy, například že technologie Iron Dome by mohla Ukrajině pomoci. Trvalo by nám pět let, než bychom vyrobili množství, které by Ukrajině k něčemu bylo. Navíc jsou mnohem vhodnější technologie, například Patriot. Iron Dome je dělaná na kratší vzdálenosti a nehodí se na tak rozsáhlé teritorium, jako je to ukrajinské.
V Izraeli se v listopadu odehrály páté parlamentní volby v posledních čtyřech letech. Vyhrál Likud Benjamina Netanjahua, a to tak, že získal relativně pohodlnou nadpoloviční většinu křesel. Obecně oslabily levicové a arabské strany, posílila pravice i krajní pravice. Změní to nějak politiku země?
Nemyslím, že by posílily pravicové strany. Co se týká levice a pravice, je Izrael rozdělený napůl. Technická organizace pravice byla ovšem při volbách lepší a získala většinu. Netanjahu byl architektem celého tohoto plánu a vytvořil blok pravicových stran. A byly tam i taktické chyby levice, které je stály spoustu hlasů. Momentální koalice je silná podobně, jako je koalice v Česku. Takže pokud nenastanou nějaké boje uvnitř ní samotné, měla by být schopna vydržet bez problémů celé volební období. Je mnohem organičtější, oproti těm předchozím, které byly složené z různých protichůdných stran.
Jsou tam ale i ultraortodoxní strany. Může tento směr v Izraeli sílit?
To si nemyslím. Všechny Netanjahuovy předchozí koalice byly složené s účastí těchto stran. Jsou dobrými koaličními partnery, i když je pravda, že aby Netanjahu tyto strany uspokojil uvnitř koalice, bude muset udělat některé kroky, které mohou být v očích jeho voličů negativní.
Krátce po vašem jmenování jste mj. řekla, že byste ráda našla způsob, jak pracovat s mladou generací a přispět k tomu, aby u ní pokračovaly dobré vztahy mezi oběma zeměmi. Loni v březnu odstartoval projekt studijních stáží Czech-Israeli Innovation Internships. Jak se vyvíjí?
My nemáme dobré vztahy, máme výborné, excelentní vztahy! A chci, aby v tom mladá generace pokračovala. Kromě těchto inovačních projektů je tu ještě jedna věc, která byla oznámena teprve minulý týden – Nadační fond Neuron oznámil, že bude posílat deset studentů ročně do Izraele. Beru to jako krásný dárek z nebes a přesně takový typ spolupráce, jakou bych ráda viděla do budoucna.
To jsou ta stipendia na studium hebrejštiny?
Ne, jde o něco jiného. Týká se to spíš vědeckého výzkumu, nehumanitních oborů. Na svém facebooku to zveřejnil přímo zmíněný nadační fond a my jsme to oznámili i na našem.
Pokračuje stále projekt CEMACH, soustřeďující se především na středoškoláky?
To je už dlouholetá záležitost. Soutěž pro české středoškoláky, kteří se zajímají o současný Izrael, vypracovávají vlastní projekty a pak soupeří v několika disciplínách – výtvarné, literární a podobně. Jde o poznávací soutěž. Mám tento projekt ráda a věřím, že bude i nadále pokračovat.
Kdybyste měla pozvat Čechy do Izraele, ale vynechat ta nejznámější místa jako třeba Tel Aviv, Jeruzalém, Mrtvé moře, Ejlat – co by si neměli nechat ujít?
Doporučila bych sever. I pokud by se nejednalo o zbožného křesťana, tak oblast Galileje, Galilejské jezero, Golanské výšiny. Navštívit nějaký ten kibuc. Ale určitě si také posedět u moře, dát si pivo… Což se dá dělat na spoustě míst. Myslím, že Češi umí moře více ocenit, protože ho nemají. A Izrael, ačkoliv to není velká země, má moře tři, takže je z čeho vybírat.
Post velvyslankyně logicky znamená pobyt v jiné zemi. Jak často se vídáte s manželem, dětmi, vnoučetem?
Teď už je na tuto otázku trošku pozdě, děti už jsou dospělé. Ale je to samozřejmě složité. Zažili jsme všechny varianty – byli jsme všichni společně, jindy byly děti s manželem, pak zase se mnou, někdy jedno dítě se mnou a druhé s manželem… Jednou musel manžel odjet o něco dřív, aby doma nepřišel o práci. Je to opravdu hodně komplikované. Ale nyní je to jednodušší, protože dcera je v Belfastu, syn ve Varšavě a manžel tráví polovinu času zde se mnou.
Hrála ve vašem rozhodnutí, že si vyberete Česko, roli i historická vazba mezi oběma zeměmi od roku 1927, kdy Izrael navštívil T. G. Masaryk?
Ta historie je krásná, ale šlo především o současné dobré vztahy mezi našimi zeměmi. Tím nechci nijak znehodnocovat Masaryka, ale on nebyl hlavním důvodem. Byla jsem zástupkyní generálního ředitele pro Evropu při ministerstvu zahraničí a Česko byla bezpochyby ta nejpřátelštější země. Měla jsem různě po světě mnoho zajímavých, ale i komplikovaných postů, takže jsem si chtěla zvolit něco příjemného.
Je něco, co jste v Česku našla nového, co jste si zamilovala či vám zachutnalo – jídlo, pití, film, místa? A naopak něco izraelského, co vám tady chybí?
Asi bych to tady neměla říkat, ale nejsem zrovna velkým fanouškem piva. Manžel si ze mne ale dělá legraci, že až odtud odjedu, nebude tu žádný zámek či hrad, který bych neviděla. Co mě přitahuje opravdu nejvíc, to jsou vaše krásná malá města. Na základě svých předchozích angažmá vám mohu potvrdit, že to, jak se žije v malých městech, nejvíc vypovídá o tom, jak civilizovaná ta která země je. A vy máte mnoho krásných malých měst. Zatím poslední, které jsem navštívila, byl Jičín.
CV BOX
Anna Azari (narodila se 27. srpna 1959 v litevském Vilniusu) je velvyslankyní Státu Izrael v České republice.
Když jí bylo třináct, přestěhovala se celá rodina z Litvy do Izraele.
Studovala na Haifské univerzitě – historii a anglickou literaturu na bakalářské úrovni, v navazujícím magisterském studiu politologii. Na Hebrejské univerzitě v Jeruzalémě pak ruská studia. Je také absolventkou National Security College of Israel.
Diplomatickou kariéru zahájila v roce 1989 na generálním konzulátu Státu Izrael pro pacifický severozápad USA. V letech 1992–1999 působila postupně na izraelském ministerstvu zahraničí v sekci politického plánování, byla zástupkyní velvyslance v Rusku a také zástupkyní ředitele Odboru Společenství nezávislých států.
Od roku 1999 byla čtyři roky velvyslankyní na Ukrajině, kde působila současně i jako ambasadorka pro Moldávii. V období 2005–2010 byla velvyslankyní v Rusku. Následně působila na ministerstvu zahraničí jako zástupkyně generálního ředitele pro Eurasii.
Od roku 2014 do roku 2019 byla velvyslankyní v Polsku, poté se na ministerstvu zahraničí stala zástupkyní generálního ředitele pro Evropu.
Od srpna 2021 je velvyslankyní v Česku. Vyslání do Prahy si zvolila sama.
Hovoří plynně hebrejsky, anglicky a rusky, částečně také polsky a česky.
S manželem Meirem Azarim má dvě dospělé děti a je babičkou jednoho vnoučete.
Při vysazování aleje věnované památce sira Nicholase Wintona v Račiněvsi na Roudnicku.
Anna Azari
reklama
