Když jsem s Alexandrem Vondrou mluvil naposledy, stál mimo politiku. Ale přiznal, že politika je trochu droga a nikdy ji nepřestal sledovat. Dnes je poslancem Evropského parlamentu a místopředsedou ODS.
Když jsme spolu mluvili před dvěma lety, říkal jste mimo jiné, že Amerika se mění, šíří se tam progresivistická lavina různých levicových ideologií. Stále to platí?
Na té tezi – že se Amerika, tedy Spojené státy, mění – nemám co měnit. Je-li nějaká změna, tak možná jen v tom, že si to „měnění“ dnes uvědomuje daleko víc lidí. Amerika se mění ve trojím rozměru – mocensko-geopoliticky, demograficky a sociologicky. V prvním případě – USA rychle dohání mocensky a ekonomicky Čína, což povede k relativnímu ústupu americké dominance ve světě. USA nebudou mít sílu ani ochotu řešit každý problém ve světě. Budou si víc vybírat podle svým zájmů a priorit, budou se taky učit hledat rovnováhu v součinnosti s jinými aktéry světové politiky.
Ve druhém případě – kvůli převažující imigraci z Latinské Ameriky bude růst podíl hispánského obyvatelstva a kvůli nižší porodnosti bude klesat podíl bílých Američanů evropského původu. Z hlediska religiozity tím klesne podíl protestantů a stoupne podíl katolíků. Co tahle „latinizace“ bude znamenat pro kvalitu života? Je to generalizace, ale zjednodušeně bych řekl, že o něco méně nároků na protestantskou morálku a akumulaci kapitálu a o něco více nároků na pestřejší a kvalitní gastronomii. Tyhle dvě změny jsou, myslím, trvalé.
A pak je tu ta třetí dimenze – sociální. Tam si nejsem jist, jak se to přesně bude vyvíjet. Od získání nezávislosti a vzniku republiky byla americká společnost postavena na svobodné volbě jednotlivce a jeho právu sledovat osobní štěstí. Stručně řečeno: startovací čára je stejná pro každého, ale kam to kdo dotáhne, je záležitostí jeho osobního úsilí. Tohle je podstata naplňování amerického snu, tohle bylo motorem amerického vzestupu. Byl-li někdo úspěšný, jiný mu to nezáviděl, ale naopak se snažil být ještě lepší. V poslední době ale vidíme expanzi různých socialistických tendencí a skupinových právních nároků, které mohou společnost vnitřně měnit a rozkládat. Vidíme invazi tzv. politické korektnosti, která likviduje svobodu slova v médiích, svobodu bádání na univerzitách a různými kvótami a zbytečnými regulacemi omezuje svobodu podnikání. Vidíme davové obrazoborectví a kampaně typu „Me too“ nebo BLM, které neměří všem stejně a v lidech vyvolávají pocity hanby a studu za minulost. USA to oslabuje – dovnitř i navenek. Stále věřím, že si americká společnost s touhle výzvou poradí, ale úplně jistý si tím nejsem.
Říkal jste také, že Donalda Trumpa − ať je jaký chce − považujete alespoň za přirozenou korekci těchto tendencí. Teď je prezidentem Joe Biden. Kam pod jeho vedením bude podle vás Amerika směřovat? Jak ve vašich očích vyznívá jejich srovnání?
Když jsem byl na podzim žádán o hodnocení jeho prezidenství, používal jsem metaforu z krasobruslení, i když si uvědomuju, že politika má ke krasobruslení hodně daleko. Tedy Trump jako prezident: umělecký dojem strašný, ale sportovní výkon daleko lepší, než se čekalo. Trump mnoho lidí znechucoval svým hrubým a nabubřelým chováním, permanentními útoky vůči konkurentům a nedostatkem empatie vůči lidem. Ale výsledky měl dobré v domácí i zahraniční politice. Snížením daní podpořil ekonomický růst, výrazně omezil nelegální migraci, správně přitvrdil vůči Číně, spojence v Evropě donutil platit férověji do NATO a na Blízkém východě, aniž by rozpoutal válku, dosáhl lepších výsledků než jeho tři předchůdci dohromady. Nakonec ho ale porazil koronavirus. Krizi podcenil a lidi mu to u voleb připomněli.
Bidenovo prezidenství bude jiné. Bude stylově vybroušenější, diplomatické, prezident bude vystupovat důstojně, jako gentleman. Nebude zahlcovat prostor desítkami tweetů denně. Současně se mi nezdá, že by jako tradičně centristický demokrat příliš ustupoval tlaku radikální levice ve své straně. Aspoň jeho první nominace i vystoupení tomu neodpovídají. Vzhledem k jeho věku je také málo pravděpodobné, že by vládl déle než jedno volební období.
Takže suma sumárum: myslím, že pro nás v Česku teď není důvod k obavám. Revoluce nebude. Biden bude ctít závazky v NATO a s Evropou bude chtít spolupracovat. Ale o dlouhodobějším směřování USA nám jeho prezidenství moc neřekne, bude spíš přechodového typu. Odkud kam, to ještě uvidíme.
V rámci europarlamentu jste mj. členem Delegace pro vztahy se Spojenými státy. Říkáte, že Joe Biden bude chtít s Evropou spolupracovat. Takže komunikace mezi USA a EU se změní?
Ano, opticky se změní. Jednak delegaci v EP vede Radek Sikorski, bývalý polský ministr obrany i zahraničí. Dobře se známe, také z Ameriky, kde on léta žil a rozumí ji. Je to poznat i z podzimních brífinků, které v době karantény organizoval přes internet a kam zval zajímavé mluvčí z USA. A za druhé, a to především, Evropané, zejména EU v čele s Němci, se na Bidena opravdu těší. Chemie mezi Merkelovou a Trumpem nefungovala. Jejich vztah byl plný oboustranného pohrdání. Vztah mezi Macronem a Trumpem byl sice lepší, protože francouzský prezident, který sám sebe okázale přirovnával k Jupiterovi, budil v Donaldovi respekt, ale politicky se v mnohém rozcházeli. Takže nyní je EU natěšená, že spolupráce s Bidenem bude lepší. Rétoricky to tak zcela jistě bude. Biden se přihlásil ke klimatické dohodě, která je pro EU prioritou číslo 1, a nebude triangulovat odcházející Británii proti EU. Bude ale žádat určitě větší spolupráci Evropanů při zadržování Číny a je otázka, do jaké míry se to zemím jako Německo, které jsou na exportu do Číny závislé, bude líbit. Ekonomické vztahy mezi EU a USA obecně nebudou bez problémů. Biden bude pod tlakem amerických odborářů a také velkých hráčů typu Google, Twitter a Facebook, které patří k tradičním sponzorům demokratů. Pochybuji, že by Biden nějak kráčel vstříc EU, která chce tyto hráče, neplatící v Evropě daně, víc regulovat.
Kterou oblast své práce v europarlamentu považujete za stěžejní?
Posledních 30 let jsem se věnoval zahraniční a bezpečnostní politice, ale v EP jsem se do zahraničního výboru nehlásil. Nedávalo mi to smysl. EU nemá v této oblasti moc kompetencí a je to spíš taková kombinace cestovní kanceláře s dílnou na výrobu deklarací, které nikdo moc nečte. Tady já už fakt ambice nemám. Jsem ale v podvýboru pro obranné záležitosti, protože to může být užitečné při modernizaci naší armády. Jako hlavní výbor mám životní prostředí. Vracím se k tomu, co jsem kdysi studoval. Byla to správná volba. ENVI je největší výbor vůbec, připravuje se tam drtivá většina klíčových regulací, které ovlivní náš běžný život víc než cokoli jiného. EP je naprosto uhranutý Green Dealem, Zelenou dohodou. Tam se bude projednávat, čím budeme topit, svítit, jakými auty a dopravními prostředky budeme jezdit, co budeme jíst. Navíc tam máme i zdravotnictví.
Co vnímáte jako největší problém Evropské unie? A co naopak jako její největší klad?
Největší problém jsou vnitřní napětí a rozpory uvnitř EU, které ji mohou rozložit. Jsou to takové zlomové linie, které trvale vedou napříč Unií. Vidím tři. První vytváří napětí mezi konkurenceschopným Severem a zadlužujícím se Jihem, které permanentně ohrožuje eurozónu. Druhá vede mezi Západem, který není ochoten zastavit nekontrolovatelné přistěhovalectví, a Východem, který se ho obává. A konečně za třetí je to rozpor mezi ambicí některých bývalých mocností (Německo, Francie, Španělsko) učinit z EU jakousi říši či supervelmoc na straně jedné, a možnostmi tohoto velmi různorodého a pestrého kontinentu takový projekt uskutečnit. Nebude to fungovat. Společný trh je už tak spojen s nabobtnalou byrokracií a každé prohloubení integrace ji dál zvětšuje. EU začnou rozkládat odstředivé síly, jak už to vidíme u brexitu.. Z EU se tak stává nemotorný mastodont, který brání svobodné soutěži a likviduje naši konkurenceschopnost. Což je velká škoda. Jsem přesvědčen, že idea čtyř svobod pohybu (lidí, zboží, služeb a kapitálu) je skvělá věc – stejně jako mírová spolupráce všech národů v Evropě jako způsobu, jak nedopustit, aby nás zase pohltily sváry a války. Měli bychom si chránit to, co máme, a ne se pouštět do experimentů, které nás poštvou proti sobě.
Jako zpravodaj jste v europarlamentu mj. předkládal stanovisko k návrhu nařízení zřizujícím Fond pro spravedlivou transformaci, což má být klíčové pro přechod na klimaticky neutrální hospodářství do roku 2050. Pokud by byl návrh přijat tak, jak byl předložen, co by to znamenalo pro Českou republiku? A jaký je současný vývoj tohoto bodu?
Je to jeden z fondů, který by měl pomoct s přechodem k dekarbonizaci. Je určen výhradně pro oblasti, které budou nejvíc strukturálně postižené. U nás jde o tři kraje – Moravskoslezský, Karlovarský a Ústecký. Primárně to souvisí se zavíráním uhelných elektráren. Je to pro nás důležité, protože Česko bude vedle Polska, Německa a Rumunska vůbec nejvíc postižené, neboť uhlí je u nás stále důležitou součástí energetického mixu. Ještě k tomu probíhají jednání. Jsou tam tři problémy. Za prvé, celková výše prostředků nemusí stačit. Za druhé, i ta přislíbená výše (pro ČR asi 45 mld. Kč pro příští čtyři roky) není zanedbatelná a bude vyžadovat perfektní přípravu na čerpání. Tady vláda zatím tápe. Komunikuje tak ještě s velkokapitálem, ale zcela ignoruje menší a střední firmy. A za třetí je to otázka plynu a jádra. Jádro je bohužel – kvůli odporu Němců a dalších zelených – pro tento fond zapovězené. Využití plynu bude omezeně možné, detaily se ještě dolaďují.
CV BOX
Alexandr Vondra (narodil se 17. srpna 1961 v Praze) je poslancem Evropského parlamentu a místopředseda ODS.
Přednáší mezinárodní a bezpečnostní vztahy na UJEP v Ústí nad Labem a vysoké škole CEVRO Institut v Praze. Je také ředitelem Centra transatlantických vztahů při CEVRO Institutu, čestným prezidentem České euroatlantické rady, členem rady Česko-německého diskusního fóra a programové rady Fora 2000.
Vystudoval geografii a získal doktorát přírodních věd. Poté pracoval jako správce asijských sbírek Náprstkova muzea.
Byl také manažerem kapely Národní třída, spoluvydával samizdatový časopis Revolver revue.
V roce 1989 byl mluvčím Charty 77 a jedním z autorů petice Několik vět. Za svou činnost byl vězněn. V listopadu 1989 byl jedním ze zakladatelů Občanského fóra.
V letech 1990−1992 působil jako poradce prezidenta Václava Havla. Poté byl pět let 1. náměstkem ministra zahraničí a od roku 1997 zastával čtyři roky post velvyslance v USA.
Do vysoké politiky se vrátil v roce 2006, kdy byl rok ministrem zahraničí. Šest let byl také senátorem, dva roky ministrem obrany.
Je ženatý, s manželkou Martinou mají tři děti – Vojtěcha (29), Annu (27) a Marii (24).
BOX
Volby
Rok 2021 bude ve znamení voleb do Poslanecké sněmovny. Budou sice až na podzim, ale už nyní strany zbrojí. „Už jsme rozhodli, že do toho jdeme SPOLU s KDU-ČSL a TOP 09,“ říká o strategii ODS Alexandr Vondra. „Jsme pravicovou alternativou k chaotickému běsnění dnešní vlády a síly jsme dali dohromady proto, že chceme vyhrát. Jinou alternativu si nepřipouštím. V sázce je svoboda a demokracie v naší zemi. Nalevo se spojují Piráti se STAN, kteří v zásadě přebírají někdejší hlasy pro sociální demokraty. Podzimní krize ukázala, že vládní koalice je v totálním rozkladu, jedná naprosto chaoticky a nepředvídatelně a na lidi už úplně kašle. Nedokáže se dohodnout ani na daních, a zřejmě ani na rozpočtu. Za normální situace by vláda musela okamžitě skončit. Nouzový stav a pandemii využívá jako respirátor k prodloužení své životnosti. Nejpozději po volbách musí tohle utrpení skončit.“
reklama
