Rozhovory

Alexandr Vondra: Klíčem je udržet jednotu Západu

Publikováno: 27. 6. 2022
Autor: Luboš Palata
Foto: Foto Matěj Stránský a archiv Alexandra Vondry
logo Sdílet článek

Rozhovor s europoslancem Alexandrem Vondrou jsme vedli přesně tři měsíce po zahájení krvavé ruské agrese proti Ukrajině. A i když nejen Evropskou unii tíží i jiné starosti, není divu, že události na Ukrajině byly stěžejním tématem.

Očekával jste, že Rusko může něco takového udělat?

Nikdy jsem si o vládcích v Kremlu nedělal žádné iluze a vždycky jsem zastával názor, že si od nich máme držet distanc. Putinův režim sice doma nemá se sovětským komunismem moc společného, ale je to reinkarnace ruského autoritářského imperialismu v nejhorším provedení. Putin jako novodobý car, který se inspiruje Ivanem Hrozným i Stalinem. Ale přiznám se, že až tak brutální invazi a snahu podmanit si Ukrajinu přímým útokem na Kyjev jsem nečekal. Spíš jsem očekával další pokus o přivtělení Donbasu. Tedy to, o co se Putin snaží teď, když válku o Kyjev už prohrál.

Přispěli jsme my Evropané něčím k tomu, že se Putin odhodlal na Ukrajinu zaútočit? Má v tom svoji výjimečně negativní roli Německo?

Ano, přispěli, a to v čele s Německem. Západ Putina dlouho podceňoval a na jeho agresivní tahy v předchozích letech – ať už šlo o útok na Gruzii v roce 2008, nebo o anexi Krymu v roce 2014 – reagoval jen slabě a ambivalentně. Na jedné straně vyhlašoval protiruské sankce namířené proti vybraným funkcionářům, které neměly žádný odstrašující účinek. Bylo to jen takové morální alibi Západu, že agresi nepřechází mlčením, ale Putin se sankcím vysmíval a utvrzovalo ho to v přesvědčení, že k další agresi má zelenou. Na druhé straně – a Němci v tom hráli prim – vykazoval Západ velkou dávku naivity, když dál posiloval svou závislost na ruském plynu. Němci prosadili Nord Stream I po útoku na Gruzii a Nord Stream II po anexi Krymu. Nic nepomohlo, když Poláci i Ukrajinci hlasitě protestovali, že projekt je novým paktem Ribbentrop–Molotov. Naopak – Němci nás uklidňovali, že nic nehrozí, a používali naivní argumentaci, že závislost mezi dodavatelem a odběratelem bude vzájemná. Jaksi pozapomněli na to, že když náš dvorní dodavatel rozpoutá útočnou válku a bude vyvražďovat celé vesnice, už nemůžeme dělat „business as usual“.

Nebo jiná vzpomínka: v roce 2009, v době předsednictví EU, jsme prosazovali plynovod Nabucco, který by do střední Evropy dodával plyn z Kaspiku a omezil tím závislost na Rusku. Měli jsme pohromadě souhlas Ázerbájdžánu i Turkmenistánu, konsorcium firem na výstavbu i finance z EU, ale Němci tehdy přesvědčili RWE, aby z konsorcia odešla, a tím do něj hodili vidle. Nelíbila se jim konkurence Nord Streamu.

Dává Evropa a Západ jako celek Ukrajině dost, aby v téhle válce mohla zvítězit?

Dáváme a děláme tolik, na čem jsme schopni a ochotni se dohodnout. Klíčem je udržet jednotu Západu – v rámci EU i ve spolupráci s USA. Jedině tak mohou sankce proti Rusku fungovat. Nesmí mít velké díry. Klíčové je Ukrajinu vyzbrojit, aby se sama dokázala bránit, protože Západ se v obavě z eskalace války odmítl do obrany Ukrajiny zapojit přímo. Tady se různé státy EU angažují rozdílně, ale důležité je, že se vzájemně nevetují. Vysokou laťku nastavily od počátku Polsko, Česko a baltské státy. Přidali se Rumuni, Slováci, Bulhaři, Skandinávci, Holanďani, a také Němci, i když jim to jde pomalu a je to příliš byrokratické a opatrné. Nejdůležitější je vojenská pomoc z Británie a USA.

Není ale role USA v pomoci Ukrajině daleko zásadnější?

Ano, jejich role je zásadní. Prezident Biden na začátku podle mě udělal chybu, když explicitně vyloučil vojenskou konfrontaci s Ruskem. Tím dal Putinovi taky zelenou k útoku. Ale od té doby se Američané snaží. Nedávno schválili dodávky zbraní na principu „Lend-Lease“, jakési obdobě pomoci, kterou poskytli Británii uprostřed druhé světové války. To hodně pomůže, protože to řeší rychlost i financování. Americká vojenská pomoc je určitě největší – zatím jde asi o 1,5 mld. USD. Ale zase v porovnání s tím, kolik Američany stála válka v Iráku (100 mld. ročně), je to jen kapka v moři. A pak je tu zásadní role USA v posilování východního křídla NATO coby odstrašení, pokud by Putinovo Rusko chtělo mašírovat dál. „Budeme bránit každý inch alianční půdy,“ správně prohlašuje americký prezident.

Jste spokojený s tím, jaké sankce proti Rusku zatím Evropská unie přijala? Proč od něj pořád bereme plyn, když Rusko tyto peníze používá k tomu, aby s Ukrajinou válčilo?

Ano, ruský plyn je zabarven krví ukrajinských civilistů, protože Putin příjmy z jeho prodeje financuje válku. Ideální by bylo takové financování okamžitě zastavit – třeba tím, že peníze nebudeme posílat ruským bankám, ale zůstanou na speciálním účtu (escrow account), z něhož se pak mohou financovat reparace. Putin by v takovém případě dodávky asi zastavil, ale neměl by to jednoduché. Nemá je totiž kam přesměrovat a zastavit těžbu není vůbec jednoduché. Byl by to poker a těžká hra nervů. Jenže k tomu zatím neexistuje v EU jednota. Závislost Německa, Itálie, Rakouska, Česka, Slovenska a Maďarska je obrovská a je těžké to řešit ze dne na den, aniž by státy upadly do společenského, ekonomického i politického chaosu. Nejhorší to mají země, které nemají přístup k moři, a nemohou tudíž situaci rychle řešit dodávkami zkapalněného plynu LNG. Musíme jednat o dodávkách s Katarem, Norskem, USA, a hledat cesty, jak do střední Evropy plyn rychle dostat.

Měla by EU změnit v souvislosti s ruskou agresí svoji Zelenou dohodu?

Měla by ji upravit daleko víc, než se chystá. Ano – na jedné straně má určitě smysl víc podporovat energetické úspory a výrobu z obnovitelných zdrojů, jako je u nás fotovoltaika. Vláda se na to ostatně chystá. Ale na druhé straně si myslím, že boj s emisemi CO2 se má víc rozložit v čase. Potřebujeme přežít příštích několik zim, a bez uhlí to nezvládneme. Zbrklé urychlování dekarbonizace nedává smysl, když hlavní hráči jako Čína, Rusko, Indie nebo USA dostatečně nespolupracují. Smysl nedává ani dramatické urychlování elektromobility, když budou mít ve střední Evropě auta výfuky v Prunéřově. A konečně, strategicky musíme plně rehabilitovat jadernou energetiku. Tady jsou Němci opět – bohužel – žábou na prameni.

Česko přijalo víc než 300 tisíc ukrajinských uprchlíků a většina Čechů Ukrajincům pomáhá, nebo aspoň drží palce. Kde se v nás tato vstřícnost k uprchlíkům vzala, když to srovnáme se situací během syrské uprchlické krize, kdy se v Česku razilo heslo „Ani jeden migrant“?

Vidím k tomu tři důvody. Za prvé, Češi teď na vlastní oči viděli, že na cestě k nám jsou ženy, děti a starci. Tedy že jde opravdu o válečné uprchlíky. Za druhé viděli, jak naopak mladí mužové na Ukrajině odhodlaně bojují za její svobodu a nezávislost a jak se k nim přidávají i ti, kteří u nás do té doby pracovali. A konečně za třetí – máme sami zkušenost s cizí agresí, v roce 1938 i 1968. My jsme se tehdy nebránili. A když teď vidíme, jak se Ukrajinci brání, cítíme k nim sympatie. Situace v roce 2015 byla dost odlišná. Přicházeli sem hlavně mladí muži, často za lepším, a my se ptali, proč naopak nebojují proti islamistům doma. A s ohledem na politickou a náboženskou radikalizaci mnoha muslimů v Evropě se lidé pochopitelně obávali, že nekontrolovaný příliv mladých mužů z Blízkého východu s sebou nese i bezpečnostní riziko.

Obrovskou roli v pomoci Ukrajině sehrává Polsko. Přitom jejich vztahy, především v otázkách krvavé minulosti dvacátého století, nebyly růžové. Jak si vysvětlujete toto mimořádné nasazení Poláků?

Myslím, že je to podobné jako u nás. Jen do Polska směřuje uprchlíků podstatně víc, protože cesta tam je logisticky nejjednodušší. Svou roli tu jistě hraje i kulturní blízkost Ukrajinců. Poláci v nich nevidí hrozbu, ale spíš příležitost. Až válka pomine, mnoho Ukrajinců se vrátí domů a budou vůči Polákům cítit vděk za pomoc v nouzi. A ti, kteří zůstanou, pomohou řešit demografický problém s nízkou porodností. To jsou silnější motivace než nějaké vzpomínky na dávné křivdy.

Je současná česko-polská spolupráce na pomoci Ukrajině začátek nových, těsných vztahů mezi Prahou a Varšavou?

Doufám, že ano. Jsem rád, že nová vláda vyřešila sousedský problém okolo dolu Turów. Odvalil se balvan ve vzájemných vztazích. Umožnilo to společnou cestu premiérů Fialy a Morawieckého do Kyjeva, která měla i v rámci EU přelomový význam. Polsko je náš klíčový soused a jeho význam pro Západ ve vztahu k Rusku je zásadní. Je to dnes nejdůležitější evropský člen NATO.

Česko velí jednotce NATO, která chrání Slovensko. Je to pro nás pocta?

Je to uznání naší role v NATO. Jak v jeho sídlu v Bruselu, tak ve Washingtonu máme dnes díky našim aktivitám otevřené dveře. Musíme toho využít.

Autor je evropským editorem Deníku

CV BOX

Alexandr Vondra (narodil se 17. srpna 1961 v Praze) je poslanec Evropského parlamentu a místopředseda ODS.

Přednáší mezinárodní a bezpečnostní vztahy na UJEP v Ústí nad Labem a vysoké škole CEVRO Institut v Praze. Je také předsedou Rady Centra transatlantických vztahů při CEVRO Institutu, čestným prezidentem České euroatlantické rady, členem rady Česko--německého diskusního fóra a programové rady Fora 2000.

Vystudoval geografii a získal doktorát přírodních věd. Poté pracoval jako správce asijských sbírek Náprstkova muzea.

Byl také manažerem kapely Národní třída, spoluvydával samizdatový časopis Revolver revue.

V roce 1989 byl mluvčím Charty 77 a jedním z autorů petice Několik vět. Za svou činnost byl vězněn. V listopadu 1989 se stal jedním ze zakladatelů Občanského fóra.

V letech 1990−1992 působil jako poradce prezidenta Václava Havla. Poté byl pět let 1. náměstkem ministra zahraničí a od roku 1997 zastával čtyři roky post velvyslance v USA.

Do vysoké politiky se vrátil v roce 2006, kdy byl rok ministrem zahraničí. Šest let byl také senátorem, dva roky ministrem obrany. Poslancem Evropského parlamentu je od července 2019.

Je ženatý, s manželkou Martinou mají tři děti – Vojtěcha (30), Annu (28) a Marii (25).

Do štrasburské kanceláře chodí přes budovu Winstona Churchilla.

Tři E

Od července Česko předsedá Evropské unii. Co by podle Alexandra Vondry mělo být hlavním tématem tohoto předsednictví? „Vidím tam tři klíčová témata. V angličtině coby tři E: East, Energy, Economy,“ říká. „Paradoxně je to velmi podobné jako během našeho prvního předsednictví v roce 2009. Tehdy jsme nastoupili pár měsíců po ruském útoku na Gruzii, nyní je to Ukrajina. Tehdy jsme v reakci na to přišli s projektem „Východního partnerství“, teď musíme přijít s jakýmsi Marshallovým plánem pro Ukrajinu. Tehdy jsme čelili první plynové krizi, teď máme na triku další, ještě vážnější. Energetická bezpečnost bude klíčové téma. A konečně ekonomická obnova EU. Tehdy jsme čelili velké bankovní krizi. Teď musíme řešit velkou inflaci, zdražování energií, potravin a dalších základních životních potřeb i chaos v globálních dodavatelských řetězcích. Zkrátka historie se někdy opakuje.“


reklama

https://www.weedy.cz https://www.weedy.cz https://www.weedy.cz

Mohlo by vás zajímat

Více článků