Letos v srpnu uplynulo 65 let od chvíle, kdy se Berlín začal probouzet do města rozděleného ostnatým drátem. V listopadu si připomeneme 37 let od okamžiku, kdy se hranice, která měla stát snad navždy, během několika hodin zhroutila.
Berlínská zeď existovala něco přes 28 let. Přesto se stala jedním z nejsilnějších symbolů celého 20. století. Symbolem studené války, rozděleného světa i režimu, který musel své vlastní občany držet doma betonem, zátarasy a zbraněmi.
V noci z 12. na 13. srpna 1961 začaly v ulicích Berlína vyrůstat zátarasy. Vojáci a policisté Německé demokratické republiky natahovali ostnatý drát, uzavírali ulice, přerušovali dopravu a střežili hranici mezi sovětským a západními sektory města. Postupně byl drát nahrazen betonem a provizorní překážky se proměnily v důmyslný systém hradeb, plotů, věží, světlometů a kontrolních pásů. Ještě 15. června téhož roku přitom východoněmecký vůdce Walter Ulbricht veřejně prohlásil, že „nikdo nemá v úmyslu stavět zeď“. O necelé dva měsíce později už stála její první verze. Důvod byl pro komunistický režim krajně nepříjemný – utíkali mu lidé. Od vzniku NDR v roce 1949 do léta 1961 jich uprchlo na Západ více než 2,5 milionu. Často mladých, vzdělaných a kvalifikovaných. Zatímco hranice mezi oběma německými státy byla postupně stále pevněji uzavírána, Berlín zůstával slabým místem železné opony. Stačilo se dostat do západní části města a odtud letecky pokračovat do Spolkové republiky. Zeď měla tuto cestu definitivně uzavřít.
Památník obětem u Checkpointu Charlie.
Poválečný Berlín byl politickou anomálií. Ležel hluboko na území NDR, ale jeho západní část kontrolovaly Spojené státy, Velká Británie a Francie. Uprostřed komunistického státu tak existoval ostrov s jiným politickým systémem, jinými obchody, médii i životní úrovní. Právě proto měl Berlín význam daleko přesahující Německo. Stal se místem, kde se dva soupeřící světy téměř fyzicky dotýkaly. Američtí a sovětští vojáci proti sobě v říjnu 1961 stáli s tanky u Checkpointu Charlie. Když prezident John F. Kennedy v roce 1963 pronesl v Západním Berlíně své slavné „Ich bin ein Berliner“, nebyla to pouze podpora obyvatel města. Byl to vzkaz celému sovětskému bloku. Zeď se tak stala betonovou hranicí mezi dvěma politickými systémy. Východoněmecký režim ji označoval za „protifašistický ochranný val“. Její skutečnou funkci však prozrazoval jednoduchý detail – téměř všechna bezpečnostní opatření byla namířena proti lidem přicházejícím z Východu.
Velká politika měla velmi osobní důsledky. Ze dne na den byly rozděleny rodiny, přátelé i sousedé. Někdo odešel večer domů a ráno už se ke svým blízkým na druhé straně nedostal. Lidé nemohli do zaměstnání, děti navštívit rodiče, prarodiče svá vnoučata. Na Bernauer Straße vedla hranice přímo podél domů. Budovy stály ve východním sektoru, chodník před nimi už patřil Západu. Někteří obyvatelé proto v prvních dnech skákali z oken do plachet natažených západoberlínskými hasiči. Později byly vchody zazděny, obyvatelé vystěhováni a domy zbořeny. Režim postupně zdokonaloval nejen samotnou zeď, ale celý systém, který měl útěk znemožnit. Mezi vnitřní a vnější bariérou vznikl obávaný „pás smrti“ s hlídkovými cestami, osvětlením, signalizačními ploty, překážkami pro automobily, psy a strážními věžemi.
„Pásmo smrti“ u Berlínské zdi v roce 1977 s českými „ježky“ a strážní věží.
Přesto se lidé pokoušeli hranici překonávat. Kopali tunely, ukrývali se v automobilech, plavali přes vodní toky, proráželi zátarasy vozidly. Dvě rodiny v roce 1979 dokonce unikly z NDR podomácku vyrobeným horkovzdušným balónem. Přes berlínský hraniční systém se podařilo uprchnout více než pěti tisícům lidí. Ne všichni ale měli takové štěstí. U Berlínské zdi nebo v přímé souvislosti s tamním hraničním režimem jich zahynulo nejméně 140. Většinu tvořili uprchlíci, kteří byli zastřeleni, utopili se, zemřeli při pádu nebo při jiných pokusech o útěk. Jedním z nejznámějších se stal osmnáctiletý Peter Fechter. V srpnu 1962 byl při útěku postřelen a zůstal ležet v hraničním pásmu. Před zraky lidí na západní straně vykrvácel. Jeho smrt se stala symbolem brutality režimu, který byl připraven zabránit vlastním občanům v odchodu i za cenu jejich života.
Ještě v lednu 1989 tvrdil Erich Honecker, generální tajemník vládnoucí Sjednocené socialistické strany Německa (SED), že zeď bude stát za padesát i za sto let, pokud nezmizí důvody její existence. Od jeho slov ale nevydržela už ani rok. Komunistické režimy ve střední Evropě se hroutily, přes Maďarsko a Československo odcházely tisíce občanů NDR a ve východoněmeckých městech byly stále větší demonstrace. Večer 9. listopadu 1989 oznámil člen vedení SED Günter Schabowski na tiskové konferenci nová pravidla cestování. Na otázku, od kdy mají platit, poněkud zmateně odpověděl: „Podle mých informací okamžitě, neprodleně.“ Davy lidí vzápětí zamířily k hraničním přechodům. Pohraničníci neměli jasné instrukce a nápor rostl. Krátce před půlnocí se otevřel přechod v Bornholmer Straße a následovaly další. Berlínská zeď přestala během jediné noci plnit svou funkci. Nyní už z ní zůstávají jen fragmenty. A je důležité si pamatovat, že jedna z nejstřeženějších hranic světa nebyla postavena proto, aby zabránila nepříteli dostat se dovnitř. Byla postavena proto, aby vlastní lidé nemohli ven.
J. F. Kennedy 26. června 1963 na Checkpointu Charlie.
BERLÍNSKÁ ZEĎ V ČÍSLECH
Berlínská zeď nebyla jen zeď, ale rozsáhlý hraniční systém, který se od roku 1961 neustále zdokonaloval. Celá hranice kolem Západního Berlína měřila 155 kilometrů, z toho 43,1 km oddělovalo západní a východní část města a 111,9 km Západní Berlín od okolní NDR. Betonová zeď ve své konečné podobě dosahovala výšky přibližně 3,6 metru, standardní prefabrikovaný díl poslední generace zdi byl široký 1,2 metru a vážil asi 2,7 tuny. Kolem města stálo 302 pozorovacích věží a 20 bunkrů. Hraniční systém zahrnoval 127,5 km signalizačního plotu, 105,5 km protivozidlových příkopů, 124,3 km hlídkových cest a 259 úseků střežených psy. Šířka „pásu smrti“ se výrazně lišila podle místa. První zátarasy z ostnatého drátu vznikly během jediné noci, definitivní podoba opevnění se však budovala a modernizovala po celých 28 let existence zdi.
reklama
