V Černínském paláci je téměř nábožně uchovávána pracovna Jana Masaryka (nar. 14. 9. 1886) a celý jeho tehdejší byt. Přinejmenším to, co z něj zůstalo po čtyřiceti letech komunistického panování. Byl jsem se tam po letech znovu před časem podívat s tehdejším ministrem zahraničí Janem Lipavským.
Vlastně už i ministrova pracovna, kde jsem s Janem Lipavským natáčel jeden z našich rozhovorů, byla pracovnou téměř pietně zařízenou z věcí Jana Masaryka. A pak tu byla i dobová koupelna, včetně okna, z něhož měl 10. března 1948 Jan Masaryk vypadnout, vyskočit. Nebo být vyhozen. „Podívejte se na to, jak špatně se do toho okna leze,“ ukazoval mi tehdy Jan Lipavský, podobně jako mnozí jiní fascinovaný záhadnou smrtí tohoto dodnes v české paměti tak populárního politika. Ostatně medaili s jeho jménem uděluje ministerstvo zahraničí lidem, kteří se zasloužili o dobré jméno České republiky v zahraničí. Dostaly ji mnohé velké osobnosti, včetně bývalé americké ministryně zahraničí českého původu Madeleine Albrightové.
V československé a české diplomacii najdeme přitom jen málo rozporuplnějších postav, než byl právě Jan Masaryk. Život mu nadělil složitého a ve výchově i svým životním příkladem velmi přísného otce Tomáše Garrique Masaryka a česko-americkou rodinu. Asketický, v mnoha ohledech až puritánský T. G. M., až do druhé poloviny první světové války národem spíše odmítaný než ctěný univerzitní profesor, odešel v roce 1915 do exilu. V té době byl Jan, jemuž byla krátce před válkou při pobytu v USA diagnostikována slabší forma schizofrenie, už v rakousko-uherské armádě. V ní sloužil až do konce monarchie císaři u jezdectva tak řádně, že si vysloužil hodnost poručíka a stříbrnou medaili za statečnost. Po návratu z rakouské armády se jeho otec změnil z nemilovaného univerzitního profesora a okrajového politika v symbol nového československého státu a v milovaného „prezidenta zakladatele“.
Jan Masaryk první roky strávil jako otcova pomocná ruka a pak jako osobní tajemník šéfa diplomacie Edvarda Beneše. V roce 1925 odjíždí do Velké Británie jako velvyslanec. A zůstane zde dlouhých čtrnáct let. Přes svoji určitou známost a oblíbenost nedokáže Jan Masaryk, jehož otec umírá v roce 1937, zabránit diplomatické prohře Československa během Mnichovské krize. Je samozřejmě otázkou, zda by někdo byl schopen nepříznivému vývoji v Británii zabránit. Britská konzervativní vláda se rozhodla vyjednat za cenu odstoupení Němci obydleného českého pohraničí nacistům mírovou dohodu s Adolfem Hitlerem. Touto mírovou dohodou, nikoli Mnichovem, mával britský premiér Neville Chamberlain v září 1938 při návratu od německého vůdce.
Jan Masaryk se státním tajemníkem Vladimírem Clementisem.
Krátce po Mnichovu odchází z čela Československa jeho druhý prezident Edvard Beneš. Jan Masaryk sice nabídne rezignaci, ale v Londýně na postu velvyslance zůstává až do konce roku a i pak si formálně jen bere dovolenou. Měl jsme možnost číst v archivu ministerstva zahraničí jeho dopis z Londýna, v němž popisuje, jak ze své pracovny na ambasádě musel odstranit obraz svého otce. A musím říct, že mi tento lidsky dojemný dopis i po letech utkvěl v paměti. Okupace, válka a exilová vláda udělala z Jana Masaryka zásadní politickou postavu, jeho lidovost a humor mu zajistily všeobecnou oblíbenost. Jak za války, tak po ní plnil prosbu, nebo možná snad i příkaz svého otce, „aby se držel“ Edvarda Beneše. Stal se ministrem zahraničí v Benešově exilové vládě. Vládě s velmi problematickou a právně velmi krkolomnou legitimitou, protože Beneš dělal, jako by na počátku října 1938 na svoji funkci nikdy oficiálně nerezignoval.
Ve snaze odčinit Mnichov, zlomen ve své důvěře v západní spojence, hledal Masaryk společně s Benešem dohodu se stalinským Sovětským svazem. Spojenecká smlouva z roku 1943 byla prvním dokumentem podobného druhu, který byl nacisty okupovaným státem za války podepsán. Jan Masaryk také podpořil a mezinárodně částečně i vyjednal vyhnání sudetských Němců. Zároveň udržoval i vztahy Československa se Západem, stal se důležitou postavou při zakládání OSN. Když Moskva Československu zatrhla v červnu 1947 účast na Marshallově plánu obnovy, měl Masaryk pronést slavnou větu: „Do Moskvy jsem jel jako československý ministr, ale vrátil jsem se jako Stalinův pohůnek.“ Není ale jasné, zda větu skutečně Masaryk pronesl. Naopak jasné je, že z tohoto ponížení nic zásadního nevyvodil. V té době se začal hroutit plán na Československo jako most mezi Východem a Západem. A komunisté začali stále více tlačit na uchopení plné moci. Únorová demise dvanácti demokratických ministrů byla prezidentem Benešem 25. února 1948 odmítnuta. To usnadnil i Jan Masaryk, který se ke svým demokratickým kolegům nepřipojil. Ministrem zahraničí pak zůstává i v reorganizované a komunisty plně ovládané poúnorové vládě. Ostatně i Beneš zůstal i po Únoru prezidentem.
Chce se mi věřit, jako asi většině Čechů, že Jan Masaryk byl 10. března 1948 zavražděn komunisty nebo Sověty. Proto, že našel sílu něco udělat. Odejít do exilu, postavit se do čela protikomunistického odporu, odčinit svoji zavádějící a pro Československo sebevražednou víru ve stalinský Sovětský svaz jako spojence nejen ve válce, ale i v míru po roce 1945. Chce se mi věřit, že Masaryk v sobě tuto sílu našel, avšak bylo mu v tom rukama vrahů zabráněno. Ale je to jen víra. Víra v to, že Jan Masaryk, od jehož narození 14. září uplynulo 140 let, byl podobný hrdina jako jeho otec. Je to ale jen víra. A vírou, pokud se případ někdy zázračně nevyšetří a vrahové nebudou odhaleni, asi už navždy zůstane.
Autor je evropským editorem Deníku a historikem se specializací na moderní české dějiny
reklama
