S Tomem Philippem, poslancem za KDU-ČSL, přednostou jedné z klinik Fakultní Thomayerovy nemocnice a předsedou správní rady Všeobecné zdravotní pojišťovny jsme mluvili v období povolebního předávání moci ve vládě i ve sněmovně. Po čtyřech letech přechází Tom Philipp do řad opozičních poslanců.
V jaké situaci předává odcházející vláda Petra Fialy novému kabinetu české zdravotnictví? Co se za ty čtyři roky podařilo a co méně?
Řekl bych, že zdravotnictví předáváme v poměrně dobré kondici, ale s několika varovnými vykřičníky. Zvládli jsme dozvuky covidu, příliv válečných uprchlíků z Ukrajiny i období vysoké inflace a drahých energií, aniž by došlo k plošnému omezování péče. Na druhou stranu se nám nepodařilo nastavit úhrady tak, aby byl systém dlouhodobě vyrovnaný z hlediska příjmů a výdajů – výdaje byly po celé období vždy o něco vyšší než příjmy.Za velmi důležité považuji, že se podařilo schválit Strategický rámec rozvoje péče o zdraví do roku 2035, takzvané Zdraví 2035, který jasně říká, kam se má systém posouvat – s důrazem na prevenci a zdravý životní styl, lepší péči o chronicky nemocné, duševní zdraví i dlouhodobou péči. Připravili jsme také Národní strategii elektronického zdravotnictví 2025–2035, která má konečně proměnit digitalizaci z jednotlivých ostrůvků v ucelený e-Health systém: od sdílení dokumentace přes e-žádanky a on-line objednávání až po „digitálního asistenta“ pro pacienta. Za velký krok správným směrem považuji také dlouho očekávané přibližování zdravotního a sociálního systému – včetně komplexního sběru dat v sociální oblasti navazujícího na dlouhodobý sběr dat ve zdravotnictví. To posune rozhodování v sociální i zdravotní politice na úplně jinou úroveň. Když to tedy shrnu, období hodnotím celkově spíše pozitivně – kurz je správný, ale nový kabinet čeká těžký úkol: dotáhnout strategické dokumenty do praxe a zároveň stabilizovat financování tak, aby systém nebyl trvale „v červených číslech“.
Máte vhled do hospodaření největší zdravotní pojišťovny v Česku, Všeobecné zdravotní pojišťovny. Jak vypadá situace v českém zdravotnictví z pohledu zdravotních pojišťoven? Proč se i v dobách, kdy se situace české ekonomiky zlepšuje, z pohledu zdravotních pojišťoven se stav zhoršuje?
Z pohledu Všeobecné zdravotní pojišťovny je dnešní situace trochu jako u domácnosti, která má slušné úspory, ale už několikátý rok po sobě utrácí víc, než vydělává. Veřejné zdravotní pojištění jako celek je v posledních letech systematicky ve schodku, který kryjeme z dříve naspořených rezerv. Loni byl deficit u VZP zhruba pět miliard korun a pro letošek předpokládáme, že bude schodek podstatně menší, i když plánovaný rozpočet počítal se ztrátou kolem 6,5 miliardy. Nejde o nekontrolovaný propad – tyto schodky jsou vědomě naplánované – ale dlouhodobě to samozřejmě udržitelné není. A je potřeba dodat, že situace u některých menších pojišťoven je ještě horší a jejich možnosti hradit veškerou potřebnou péči už jsou poměrně omezené. A proč se situace pojišťoven zhoršuje, i když ekonomika vypadá lépe? Hlavní důvod je jednoduchý: výdaje na péči rostou rychleji než příjmy. Ministerstvo zdravotnictví v posledních letech nedokázalo dostatečně čelit tlaku odborů a různých sdružení poskytovatelů, včetně České lékařské komory. To je nesmírně těžká, ale zároveň naprosto klíčová práce – umět v určité chvíli říct „tady už dál jít nemůžeme“. Na druhou stranu je fér říct, že argumenty z terénu jsou často oprávněné. Do praxe nastupují moderní a velmi drahé léky a technologie, které pacientům výrazně prodlužují a zkvalitňují život. Tlak na růst mezd lékařů, sester a dalšího personálu je také legitimní – zdravotnictví je sektor služeb, ale vysoce specializovaných. Tu práci nemůže dělat kdokoli, vyžaduje dlouholeté vzdělávání a průběžné doškolování a zdravotníci si jsou své ceny na trhu práce dobře vědomi. V dalších letech bude proto naprosto nezbytné pokračovat v už zahájených restrukturalizačních krocích – jak v oblasti akutní a následné lůžkové péče, tak v ambulantním segmentu. Bez racionalizace sítě poskytovatelů a lepší organizace péče se z finančních nesnází nedostaneme.
S manželkou Štěpánkou.
Nedávný rozsudek Ústavního soudu odsouhlasil postup, že menší nemocnice mohou dostávat za stejný zdravotnický výkon nižší platbu než nemocnice velké. Můžete vysvětlit, na jakém principu to tak je a zda se vám osobně to zdá spravedlivé a nevede to k nerovnému přístupu obyvatel velkých měst versus těch menších a venkova ke zdravotní péči?
Já bych na začátek řekl jednu věc, která v té debatě často mizí: ono to není tak jednoduché, že by „za úplně stejný výkon“ někdo dostával libovolně jinou platbu. Ústavní soud v zásadě potvrdil, že rozdílné úhrady jsou možné, pokud pro ně existuje racionální důvod a nejde o svévolnou diskriminaci. Princip je zhruba tento: velké nemocnice – typicky fakultní či krajské – drží 24/7 pohotovost pro široké spektrum oborů, mají JIP a ARO pro velmi komplikované pacienty, zajišťují specializovaná centra (onkologie, kardiologie, iktová centra, traumacentra…) a podílejí se na výuce mediků. To všechno váže obrovské fixní náklady, které musíte platit bez ohledu na to, jestli dnes bylo „pět operací navíc“ nebo ne. Část těchto nákladů se pak logicky „rozpočítává“ do úhrad výkonů, a proto je výsledná platba za stejný kód v úhradové vyhlášce vyšší než v malé okresní nemocnici, která takto širokou pohotovost ani superspecializovaná centra nedrží. Jestli je to spravedlivé? Za mě v principu ano, pokud těmi vyššími úhradami skutečně platíme vyšší nároky na připravenost a komplexní péči. Je logické, že traumacentrum, které musí mít trvale připravený tým a špičkové zázemí, má jinou strukturu nákladů než malá nemocnice, která dělá spíš standardní plánované výkony. Úhrady ale musejí být nastaveny spravedlivě – a to je díky projektu, který jsem před lety zahájil na ministerstvu zdravotnictví, respektive v ÚZIS, tedy DRG Restart, dnes mnohem lépe možné. V akutní lůžkové péči totiž poměrně přesně víme, co kde a kolik stojí. To je základní předpoklad k tomu, aby rozdíly v úhradách vycházely z reálných nákladů, a nejen z adresy nemocnice.
Vám se na kandidátce SPOLU podařilo opět stát poslancem. Jak celkově hodnotíte výsledek koalice SPOLU a KDU-ČSL v jejím rámci? Bylo něco, co byste vládní koalici a SPOLU doporučil udělat jinak? Jak je z vašeho pohledu možné, že přestože je Česko v dobrém ekonomickém stavu, voliči dali přednost opozici?
Volby jsme nevyhráli, a to je podle mě škoda především pro republiku. Koalice SPOLU odvedla v těžkém období velký kus práce, ale voliči si tentokrát vybrali jinak a je potřeba to s respektem přijmout. Z hlediska KDU-ČSL ten výsledek hodnotím jako velmi dobrý. Nasadili jsme kvalitní kandidáty, byli jsme v kampani vidět, vedli jsme ji slušně a věcně – a to nám pomohlo. Ukázalo se, že má smysl dlouhodobě pracovat v regionech, být lidem nablízku a neobjevovat se u nich jen pár týdnů před volbami. Samozřejmě i u sebe a celé vládní koalice vidím věci, které šly udělat lépe. Více srozumitelného vysvětlování nepopulárních kroků, víc empatie vůči lidem, které zasáhla inflace a drahé energie. Často jsme dělali rozumná rozhodnutí, ale špatně jsme je vysvětlovali – a to je v politice chyba, kterou opozice dokázala velmi dobře využít. A proč dali voliči přednost opozici, i když je Česko v dobrém ekonomickém stavu? Myslím, že roli hraje kombinace únavy společnosti – po covidu, po válce na Ukrajině, po období zdražování – a lákavých, ale nerealistických slibů části opozice. My ale nejsme populisté. Snažíme se říkat a dělat to, o čem jsme přesvědčeni, že je pro občany dlouhodobě nejlepší, i když to není vždy nejlíbivější. To se v politice někdy nevyplácí v krátkodobém volebním výsledku, ale z dlouhodobého hlediska je to jediná poctivá cesta.
Autor je evropským editorem Deníku
CV BOX
Tom Philipp (narodil se 26. prosince 1968 v Praze) je přednosta Kliniky revmatologie a rehabilitace 3. lékařské fakulty Univerzity Karlovy a Fakultní Thomayerovy nemocnice, poslanec, předseda správní rady Všeobecné zdravotní pojišťovny, zastupitel městské části Praha 12 a bývalý místopředseda KDU-ČSL.
Po vystudování 2. lékařské fakulty UK začal v roce 1993 působit jako lékař na oddělení revmatologie v Thomayerově nemocnici, později zde již působil jako náměstek ředitele (2005–2014). Od roku 2014 pracoval čtyři roky jako náměstek ministra zdravotnictví. Od konce listopadu 2018 pracoval ve společnosti Agel, a. s., kde působil na postu 1. místopředsedy představenstva a jako ředitel Nemocnice Jeseník. S Thomayerovou nemocnicí ale nikdy nepřestal zcela spolupracovat a nakonec se do ní naplno vrátil.
Členem KDU-ČSL je od roku 2002, v roce 2021 byl zvolen poslancem. Po osmi letech, kdy byl členem správní rady VZP, se v únoru 2022 stal jejím předsedou.
Žije v Praze, je ženatý a má pět dětí. Baví ho turistika, cyklistika, kynologie a rybaření, jeho hlavním koníčkem ale zůstává politika.
reklama
