V říjnu 2021 uspěl Tom Philipp v parlamentních volbách a stal se za KDU-ČSL poslancem vládnoucí koalice. O čtyři roky později mandát obhájil, v poslaneckých lavicích zůstal, a stal se dokonce předsedou poslaneckého klubu. Vládnoucí většinu ovšem sestavily jiné strany, a tak si musí zvyknout na jiný styl práce.
Jak velkou změnou je stát se z poslance vládních stran poslancem opozičním? Je to méně práce?
Není to méně práce, je to jiný typ práce. Člověk se posune z role, kdy u vládních návrhů hledá shodu a pomáhá je „dotáhnout do praxe“, do role, kdy vládnoucí koalici systematicky kontroluje a nabízí vlastní alternativy. Opoziční práce stojí hlavně na kladení otázek – interpelacích, podrobném čtení a vyhodnocování dopadů zákonů, které vláda předkládá. A také na tlaku na transparentnost a férovost procesů. A upřímně: kontrola vlády je časově velmi náročná. Navíc podpora poslanců v podobě asistentů a odborných analýz je v českých podmínkách omezená, takže velká část práce zůstává na samotném poslanci – návrhy si musí projít, vyhodnotit a připravit vlastní stanoviska a pozměňovací návrhy často do značné míry sám.
I v Česku získává na popularitě akce Suchej únor. Je Česko z hlediska alkoholu a alkoholismu jednou z nejhůře postižených zemí světa? A co je možné udělat pro to, aby se to změnilo?
Patříme bohužel mezi země s nejvyšší spotřebou alkoholu – dlouhodobě se pohybujeme kolem 14,4 litru čistého alkoholu na osobu starší patnácti let za rok. To samo o sobě znamená velkou zátěž pro zdraví i ekonomiku, a hlavně to odráží naši vysokou toleranci k pití – u nás je alkohol stále až příliš normální součást dne. Zároveň to není jen o průměru: podle posledních oficiálních dat pije rizikově 15–18 procent populace, tedy zhruba 1,3–1,6 milionu lidí. A právě proto je dobře, že akce Suchej únor nabývá na popularitě – pomáhá aspoň na chvíli změnit společenskou normu. Loni se podle organizátorů zapojilo asi 1,6 milionu dospělých a řada lidí pak abstinenci protáhne i dál, protože cítí pozitivní dopad abstinence. A to je velmi dobře, protože alkohol má na zdraví opravdu výrazný dopad. Zvyšuje riziko řady nádorů – například dutiny ústní, jícnu, jater, střev a prsu. Poškozuje játra (vede ke ztučnění až cirhóze), zvyšuje krevní tlak, zhoršuje spánek a negativně ovlivňuje psychiku – může prohlubovat úzkosti i deprese. A protože snižuje sebekontrolu a zvyšuje rizikové chování, roste i počet nehod, pádů a dopravních zranění. Navíc je fér říct jednu důležitou věc: z hlediska rizika rakoviny a dalších nemocí neexistuje „bezpečná“ dávka alkoholu.
Můžeme si vzít příklad třeba z Německa a Rakouska, kde je pití alkoholu aktivně omezováno?
Německo i Rakousko jsou v řadě věcí dál než my. U nás potřebujeme kombinaci opatření, jako jsou omezení dostupnosti alkoholu a reklamy, důsledné hlídání prodeje mladistvým, posílení prevence u dětí, včasný záchyt rizikových konzumentů u praktických lékařů a zlepšení dostupnosti léčby závislostí. A zároveň jasně komunikovat zdravotní dopady – protože jak jsem již řekl, z hlediska rizika nemocí neexistuje „bezpečná“ dávka alkoholu.
V Česku se pivo téměř nebere za alkohol a řadí se spíše mezi potraviny a snižování jeho spotřeby se bere víc za negativní než pozitivní parametr vývoje ekonomiky. Je to něco, co se nedá změnit, nebo jsou vidět nějaké pozitivní trendy?
Změny se postupně dějí – i když je pravda, že stále u některých lidí převládá pocit, že pivo není alkohol, ale součást české identity. Pozitivní trendy ale vidět jsou. Spotřeba piva dlouhodobě klesá z 155 litrů na osobu v devadesátých letech na 130 v roce 2024, zatímco víno je spíš stabilní – v roce 2024 19,5 litru na osobu. Zároveň se mění i nabídka – pivovary se víc orientují na nealkoholické varianty a nealkoholické pivo už tvoří téměř 10 procent výroby. A důležitý je i posun u mladých: alkohol je pro ně méně „cool“. Postupně se posouváme od „hlavně hodně“ k tomu, že je normální dát si méně nebo vůbec – a to je z hlediska zdraví i bezpečnosti dobrá zpráva.
Jednou z nových závislostí se stává závislost na sociálních sítích. Francie je chce jako první evropská země podobně jako alkohol zakázat do osmnácti let. Je to cesta, kterou by se mělo vydat co nejrychleji i Česko?
Ve Francii se teď myslím řeší zákaz sociálních sítí pro děti mladší patnácti let a stojí to hlavně na povinném ověřování věku na straně platforem. Já bych u nás nešel cestou jednoduchého zákazu „na papíře“, který nepůjde vymáhat, ale spíš cestou chytrých a účinných pravidel: dát rodičům reálné nástroje kontroly, zavést přísnější a zároveň soukromí respektující ověřování věku, nastavit defaultní limity typu „digitální večerky“, omezit návykové prvky u nezletilých a omezit reklamu cílenou na děti. A k tomu systematicky posílit digitální gramotnost ve školách. Protože cílem není děti odstřihnout od světa, ale chránit je před návykovým designem a škodlivým obsahem.
Ve vládě máme nového ministra pro sport, prevenci a zdraví. Už se vám ve sněmovně představil se svými plány? Může mít takové ministerstvo v Česku smysl, a pokud ano, za jakých podmínek? Nebo je to prostě jen „trafika“?
Ve sněmovně už zazněly plány, se kterými nový ministr Boris Šťastný přichází. Je to především propojit sport, prevenci a zdraví a dát tomuto konkrétní priority. Je ale jasné, že vznik téhle pozice byl původně trafikou pro Motoristy – i průzkumy ukazují, že zhruba polovina lidí to tak vnímá. Smysl to ale mít může, pokud to nebude jen cedulka. Musí být jasně dané kompetence, odpovídající rozpočet, a hlavně měřitelné cíle a vyhodnocování dopadů. A protože je to agenda průřezová, klíčové bude, jestli dokáže reálně koordinovat kroky napříč resorty – školství, zdravotnictví, dopravy, zemědělství a dalších.
Evropa i celý západní svět jsou nadšené z nových přípravků proti obezitě. Bylo by podle vás správné v Česku, které má jedno z nejvyšších procent obezity v Evropě, tuto léčbu proplácet? A mělo by se to vztahovat jen na skutečně obézní část obyvatelstva, nebo i pro lidi s nadváhou?
Ano, obezita je u nás velký problém. Podle Státního zdravotního ústavu trpí obezitou zhruba 21 procent mužů a 18 procent žen a u dětí je to dlouhodobě vážné téma, které pandemie ještě prohloubila. Zároveň ale platí, že nové léky na obezitu nejsou „zázračná pilulka“ pro každého – mají být součástí komplexní léčby, pod lékařským dohledem a s jasnými indikacemi. Dnes je v Česku situace taková, že některé moderní přípravky se hradí hlavně u pacientů s konkrétní diagnózou, typicky například diabetes 2. typu. A to je podle mě správný směr: pokud uvažovat o širším proplácení, tak cíleně – především pro skutečně obézní pacienty s komplikacemi, a určitě pro morbidně obézní, kde je přínos největší. U lidí „jen“ s nadváhou bych byl výrazně opatrnější – dává mi smysl spíš prevence a režimová léčba, a případná úhrada jen ve specifických případech a vždy navázaná na strukturovaný program nutričního vedení, zvýšeného pohybu a průběžného vyhodnocování výsledků.
Autor je evropským editorem Deníku
CV BOX
Tom Philipp (narodil se 26. prosince 1968 v Praze) je přednosta Kliniky revmatologie a rehabilitace 3. lékařské fakulty Univerzity Karlovy a Fakultní Thomayerovy nemocnice, poslanec, předseda správní rady Všeobecné zdravotní pojišťovny, zastupitel městské části Praha 12 a bývalý místopředseda KDU-ČSL.
Po vystudování 2. lékařské fakulty UK začal v roce 1993 působit jako lékař na oddělení revmatologie v Thomayerově nemocnici, později zde již působil jako náměstek ředitele (2005–2014). Od roku 2014 pracoval čtyři roky jako náměstek ministra zdravotnictví. Od konce listopadu 2018 pracoval ve společnosti Agel, a. s., kde působil na postu 1. místopředsedy představenstva a jako ředitel Nemocnice Jeseník. S Thomayerovou nemocnicí ale nikdy nepřestal zcela spolupracovat a nakonec se do ní naplno vrátil.
Členem KDU-ČSL je od roku 2002, v roce 2021 byl zvolen poslancem. Po osmi letech, kdy byl členem správní rady VZP, se v únoru 2022 stal jejím předsedou.
Žije v Praze, je ženatý a má pět dětí. Baví ho turistika, cyklistika, kynologie a rybaření, jeho hlavním koníčkem ale zůstává politika.
reklama
