Jak už je u politiků pravidlem, každý má tábor svých příznivců i odpůrců. Nejinak tomu je i u Jana Zahradila, někdejšího výrazného člena ODS a nyní experta Motoristů na zahraniční politiku. Ale ať člověk patří do kteréhokoli z těch dvou táborů, může si být jistý, že při hovoru s ním neuslyší bezobsažné fráze. Jan Zahradil má jasné postoje a názory a umí je vyargumentovat.
Jste hlavním autorem zahraničně-politického programu Motoristů, kterým by v novém kabinetu mělo připadnout ministerstvo zahraničí. Co by se na dosavadní zahraniční politice Česka mělo podle vás změnit a v čem by naopak měla zůstat neměnná?
Zahraniční politika musí reflektovat změny posledních dekád. Nežijeme v roce 1995, kdy byl svět unipolární, dominovaly mu USA, brali nás do NATO a Clinton hrál Havlovi v Redutě na saxofon. Svět je dnes multipolární, euroamerická civilizace mu již nedominuje, o slovo se hlásí další světadíly a země, nejenom Čína. Demokracie Západu už nemají většinu. Nejsme morálním majákem celé planety, nikdo na naše poučování nečeká, nikdo od nás nekoupí vývoz takzvaných hodnot, když prim hrají zájmy. USA, zdá se, to pochopily, soustředí se na svůj vliv na západní polokouli, na Pacifik, už ne na Evropu. Co to pro nás znamená? Heslem doby je pragmatismus, realismus, komunikace. Bavme se se všemi, i s těmi, kteří se nám nelíbí. To je úkol diplomacie. Není to praktické cvičení v aplikované morálce. Zapomeňme na „havlovskou“ politiku, to dnes k ničemu není, naopak nás to zatěžuje nemístným sentimentem. Takže prakticky, krok po kroku: středoevropská spolupráce bez předsudků, zintenzivnit vztahy s USA (které jsou teď na nule), znormalizovat vztahy s Čínou, vrhnout síly do ekonomické diplomacie, zejména do Asie. Pokud jde o Ukrajinu, přestaňme posuzovat každý zahraničně-politický problém tímto prizmatem. Naši politiku jsme Ukrajinou přetížili, odlehčeme jí.
Proč se ani americkému prezidentovi Donaldu Trumpovi nedaří ve válce Ruska proti Ukrajině dosáhnout příměří? Jaký je z vašeho pohledu pro Evropu a Západ přijatelný mír na Ukrajině, který by uklidnil obavy z možného pokračování ruské agrese směrem na Západ?
Trump je podle mě odhodlán se problému Ukrajina jednou provždy zbavit. A udělá to – s námi nebo bez nás. Evropa, natož ta východní, není jeho priorita. Pak, až dají Američané ruce pryč, zbudou Evropě vůči Rusku jen dvě cesty. Cesta konfrontace, což je cesta válečné ekonomiky, snížení životního komfortu, možného konfliktu. Nebo cesta jakéhosi appeasementu. Za jedno dvě volební období poznáme, jakou cestu si evropští voliči vyberou. Ale pochybuji, že Španělsko, Francie, Itálie a tak dále budou ochotny jít tou konfrontační cestou. Skandinávie, Pobaltí, Polsko - ty ano. Ale představují v Evropě většinu? Nemyslím si. Střední Evropa, a tedy i Česko, si bude muset vybrat. Neumím teď odhadnout, co si vybere. Ale vidím, že ohledně Ukrajiny se v evropských zemích rozevírají názorové nůžky mezi politickým establishmentem a běžnou populací. Pokud to establishment bude příliš hrotit, voliči jej ve volbách smetou. Myslím, že maximum, které může Ukrajina čekat, je pozice nějakého „buffer state“ mezi EU a Ruskem, ještě se ztrátou části svého území. Z členství v NATO nic nebude. A členství v EU? Až se o něm bude rozhodovat, tak ti, kteří je dnes slibují, už nebudou u moci. Lžeme Ukrajině i sobě do kapsy.
Máte výborné kontakty na americké republikány. Jaký je váš pohled na blížící se první výročí vítězství Donalda Trumpa a jeho hnutí MAGA? Co jsou Trumpovy a republikánské úspěchy, a co naopak problematické momenty?
Neřešme teď konkrétní vnitropolitické detaily. Trump je v evropském veřejném prostoru záměrně karikován, což je mimořádně krátkozraké. Hlavní totiž je, že Trump přeformátoval americkou politickou scénu, rozbil dosavadní zahraničně-politický konsenzus republikánů a demokratů a nastoluje konsenzus nový. Je to konsensus národního konzervatismu, v případě potřeby i protekcionismu či izolacionismu. Americký pohled na globalizaci je kritický, vůči nadnárodním organizacím panuje nedůvěra, volný obchod už není nedotknutelným zaklínadlem. To je doslova tektonická změna, která tu nebyla nejen od roku 1989, ale de facto od roku 1945. Evropa se s tím vůbec neumí vyrovnat, neví, jak na to. A je to trend, který bude jen pokračovat, i po Trumpovi. Dosavadní hořekování nám nepomůže, ty odpovědi je třeba rychle najít.
Evropskou odpovědí na Trumpovu politiku cel je rozšiřování dohod o volném obchodu. Je to podle vás správná strategie a není chyba, že se EU snaží některé tyto dohody podmiňovat různými ekologickými a jinými podmínkami?
Bohužel tomu tak úplně není, slušně to běželo za Jean-Claudea Junckera, do roku 2019. Pak za minulé i současné Komise, pod Ursulou von der Leyen, se ten proces zadrhl. A důvod je přesně ten, co uvádíte. EU chce určovat standardy obchodních dohod, žádá po partnerech podmínky, které nemohou a nechtějí plnit: sociální, ekologické, politické a jiné. Takhle se ale nikam nedostaneme. Čína po partnerech nic takového nechce, takže má dveře otevřené. Že je to z její strany skrytá ekonomická kolonizace? A to, co dělá EU, snad není kolonizace, pro změnu společenská? Nerespektujeme regionální ani lokální specifika, cpeme odlišným společnostem naše společenské modely, a když nám je hodí na hlavu (protože u nich nefungují), přestaneme se s nimi bavit. To není politika, ale jakési zamrzlé pseudomisionářství.
V Česku je velká vietnamská komunita, jejíž integrace je brána jako velký úspěch naší země. Na druhé straně je ve Vietnamu stále u moci komunistická strana. Pomáhá dohoda o volném obchodu mezi Evropskou unií a Vietnamem k liberalizaci tamního života?
Vietnam je od ledna strategickým partnerem Česka, což považuji za úspěch končící vlády. A také za výraz zdravého politického pragmatismu. O tom, proč před padesáti lety porazil severní Vietnam ten jižní a sjednotil zemi pod komunistickou nadvládou se můžeme dlouho bavit, ale vlastně je to už jedno. Ve Vietnamu to nikdo, až na drtivou menšinu, nijak neprožívá. Vztahy s bývalým smrtelným nepřítelem USA jsou excelentní. A také je Vietnam jednou z pouhých dvou zemí jihovýchodní Asie, které mají obchodní dohodu s EU. Mohl jsem to skoro deset let sledovat z bezprostřední blízkosti a bylo to velké dobrodružství. Byznys tam kvete, obchod se rozvíjí, země hospodářsky roste, populace v produktivním věku sílí. Vietnam je v jihovýchodní Asii zemí budoucnosti. Je náš evropský omyl si myslet, že každý ve světě touží po evropském modelu demokracie. Držme se při zemi, nejenom ve Vietnamu.
Autor je evropským editorem Deníku
CV BOX
Jan Zahradil (narodil se 20. března 1963 v Praze) je exposlanec Evropského parlamentu, bývalý předseda Strany evropských konzervativců a reformistů a někdejší místopředseda ODS.
Vystudoval Gymnázium Jana Keplera a VŠCHT v Praze, pak působil jako výzkumný pracovník ve vodohospodářství.
V roce 1990 se stal členem Občanského fóra, o rok později pak ODS. V roce 1992 byl zvolen poslancem tehdejšího Federálního shromáždění (od roku 1998 člen Poslanecké sněmovny). Roku 2002 po odchodu Václava Klause neúspěšně kandidoval na předsedu ODS, byl ale místopředsedou i 1. místopředsedou strany. V březnu 2025 oznámil, že po 33 letech ODS opouští, a zahájil těsnou spolupráci se stranou Motoristé.
Ve sněmovně byl do roku 2004, kdy se stal poslancem Evropského parlamentu, kterým byl do voleb 2024. V roce 2009 spoluzaložil v europarlamentu frakci Evropští konzervativci a reformisté (ECR) a stal se jejím místopředsedou. V březnu 2011 pak usedl do křesla předsedy, a to jako první Čech, který tento post získal. Byl jím do dubna 2020, poté se stal opět místopředsedou. V EP byl také mimo jiné místopředsedou Výboru pro mezinárodní obchod.
Je ženatý, má dvě děti. Je velkým fanouškem hudby, především rocku.
reklama
