Jan Bartošek vystudoval zemědělskou fakultu, poté se věnoval terapii a k tomu si ještě přihodil politiku. Od vstupu do KDU-ČSL před téměř dvaceti lety si ji prošel od komunálních pater až po patra nejvyšší. Ve sněmovně je nepřetržitě už dvanáct let.
Na začátku volebního období jste mimo jiné uvedl, že jste připravený diskutovat s opozicí její témata. Podařilo se diskusi navázat?
Na začátku volebního období jsem skutečně věřil, že sněmovna může být místem konstruktivního dialogu napříč politickým spektrem. Bohužel realita ukázala, že současná opozice, konkrétně hnutí ANO a SPD, volí místo věcné debaty obstrukce a blokace jednání. To není nějaký můj dojem nebo politická proklamace. To je číselně prokazatelný fakt. V tomto volebním období už poslanci a poslankyně jednali po deváté hodině večer víckrát než za předchozí tři volební období dohromady. Obzvlášť výrazně narostla délka vystoupení, která předcházejí samotnému schválení programu jednání, kdy zástupci opozice s přednostním právem mluví mimo sněmovní témata. Takto jsme v dosud neukončeném volebním období ztratili celkem 480 hodin. Pro srovnání – v předchozích volebních obdobích to bylo vždy přibližně 170 hodin.
Nejen sněmovna, ale společnost obecně se zdá být stále více polarizovaná a méně tolerantní vůči názorům druhých. Čemu to připisujete?
Polarizace společnosti je alarmující trend. Za jednu z hlavních příčin považuji způsob, jakým jsou nastaveny a zneužívány algoritmy sociálních sítí, odkud dnes obrovská spousta lidí čerpá informace. Tyto algoritmy nejsou neutrální – jsou navrženy tak, aby v nás vyvolávaly co nejsilnější emoce, především negativní, protože právě ty nás udrží u obrazovky nejdéle a generují majiteli sociální sítě zisk z reklamy. Tím se však spouští spirála, kdy jsme opakovaně vystavováni jednostrannému, nenávistnému a často lživému obsahu, protože algoritmus ví, že právě to na nás funguje. Výsledkem je rostoucí nedůvěra, nenávist a neschopnost vidět a akceptovat jiný názor. Takové prostředí vede k radikalizaci, protisystémovému chování a v krajních případech až k násilí či terorismu. Pokud chceme chránit bezpečnost naší země i celé Evropské unie, musíme porozumět tomu, jak tyto algoritmy fungují. Nejde o cenzuru ani umlčování názorů – jde o to, aby žádný názor nebyl algoritmicky zvýhodňován jen proto, že více vydělává na lidském strachu a hněvu.
Otázka, jak účinně bojovat s dezinformacemi, by byla na samotné vydání. Ale přesto – jaké má vláda nástroje a jak chrání skupiny obyvatel, které jsou vůči dezinformacím nejvíce zranitelné?
Já osobně dlouhodobě pořádám přednášky na téma dezinformací a způsobů, jak se jim bránit. Často se stává, že za mnou před začátkem akce přijdou lidé s naštvaným výrazem ve tváři a řeknou mi, že jsou zvědaví, jak je hodlám cenzurovat. V následné debatě ale většinou najdeme společnou řeč – a právě to považuji za klíčové. Obava z cenzury je ve společnosti rozšířená, a proto je při boji s dezinformacemi důležité postupovat citlivě. Ideální je pozitivní a motivační přístup, který lidi zapojuje. Vědecké studie i veřejné průzkumy se shodují v tom, že nejúčinnější cestou je vzdělávání a zvyšování mediální gramotnosti. Není náhodou, že šiřitelé dezinformací nejčastěji cílí na věkovou skupinu od pětapadesáti let výše – tedy na lidi, pro které ověřování informací na internetu není samozřejmostí. Proto bychom se měli zaměřit nejen na školy, ale i na kurzy a přednášky pro všechny generace. Sám touto cestou jdu a mohu potvrdit, že zájem veřejnosti o téma dezinformací je velký – lidé chtějí porozumět, ptají se a diskutují. A právě to je nadějné.
Vládě Petra Fialy byla a je vytýkána nedostatečná komunikace, ať už ve smyslu nesrozumitelné, málo četné a podobně. Někteří vládní politici to považují za klišé, jak tuto výtku vnímáte vy?
Kritika nedostatečné komunikace vlády je v určitých ohledech oprávněná. V některých případech jsme skutečně mohli být srozumitelnější, konkrétnější a transparentnější. Za mimořádně nešťastné považuji například to, jak se opozici podařilo komunikačně překroutit důchodovou reformu ministra Mariana Jurečky. Přitom jde o naprosto klíčovou legislativu, která má zajistit fungování naší země v letech 2030 až 2050. Místo věcné debaty se však ve veřejném prostoru rozšířila představa, že se jedná o negativní zásah proti lidem, což není pravda. Do určité míry je současný stav dán i rozdílnou vnitřní kulturou vládních a opozičních stran. Zatímco hnutí ANO nebo SPD fungují jako centralizované struktury, kde rozhoduje jediný člověk, v rámci demokratických stran – jako jsou ty vládní – probíhá otevřená a mnohdy velmi intenzivní diskuse. Právě tato pluralita názorů, která je pro demokracii zdravá a žádoucí, však může při veřejné prezentaci působit jako nejednotnost či nejasnost. A to je výzva, kterou musíme lépe zvládat.
Jak složité je profilovat se v rámci trojkoalice a přinést voličům KDU-ČSL jejich témata?
KDU-ČSL má v rámci koalice SPOLU jasně vyprofilovanou identitu i program. Naši ministři jsou ve vládě viditelní a důsledně prosazují lidovecké priority. Díky jejich práci se do legislativy dostala celá řada opatření na podporu rodin – například prorodinné prvky v důchodové reformě, výraznější podpora dětských skupin, zvýhodněné částečné úvazky pro rodiče nebo jasná pravidla pro takzvaný home office. Tyto změny by bez KDU-ČSL vůbec nebyly. Možná trochu překvapivě byli právě lidovci na Ministerstvu práce a sociálních věcí vůbec nejúspěšnějšími z ministrů, pokud jde o digitalizaci státní správy. Důkazem je aplikace Jenda, díky které lidé nemusejí osobně docházet na přepážky Úřadu práce a dalších úřadů. Aplikaci si již stáhly statisíce lidí a panuje s ní vysoká spokojenost.
Jak vnímáte „nekoalice“ Stačilo! nebo spojení SPD se Svobodnými, Trikolorou a PRO, kdy členové jednotlivých uskupení budou na společných kandidátkách, aniž by ovšem museli dosáhnout vyšší hranice pro vstup do sněmovny?
Je ironické, jak Tomio Okamura čtyři roky plamenně kritizuje údajný „koaliční slepenec“, aby nakonec sám vytvořil de facto koalici se stranami, jejichž lídři si ještě nedávno navzájem nemohli přijít na jméno. On sice tvrdí, že o koalici nejde, ale to je jen hra se slovy. Nezbývá než věřit, že lidé jeho lži prohlédnou a ve volbách mu dají jasně najevo, co si o nich myslí.
CV BOX
Jan Bartošek (narodil se 10. listopadu 1971 v Jihlavě) je jihočeský poslanec za KDU-ČSL, místopředseda sněmovny a terapeut.
Absolvoval Zemědělskou fakultu Jihočeské univerzity, absolvoval také kurzy dramaterapie na Univerzitě Palackého. Jako terapeut věnoval většinu profesního života pomoci lidem ze závislosti na drogách zpět do života.
Do KDU-ČSL vstoupil v roce 2006, od roku 2011 byl více než 10 let místopředsedou strany, poté 1. místopředsedou. Od roku 2010 je zastupitelem Dačic, čtyři roky byl místostarostou. V roce 2016 byl zvolen zastupitelem Jihočeského kraje a v následujících volbách mandát obhájil. Poslancem je nepřetržitě od roku 2013.
Již mnoho let se věnuje problematice obrany a bezpečnosti. Usiluje o silnou, bezpečnou a obranyschopnou ČR, pevně zakotvenou v EU a v NATO.
reklama
