Na politické scéně jsou jména, která se v médiích objevují skoro denně. Ale jsou i jména, která tolik nezaznívají, byť jsou jejich nositelé neméně erudovaní a znalí své profese. Na mezinárodní, diplomatické sféře k takovým nositelům bezesporu patří i dlouholetý pracovník v evropských institucích, náměstek ministra zahraničí a místopředseda KDU-ČSL Eduard Hulicius.
Vládne opravdu Brusel, tedy Evropská komise a její úředníci Evropě? Pokud ano, v čem především?
Začal bych odpověď tím, že jednou z nejsilnějších vlastností té „bruselské bubliny“ je úpěnlivé lpění na pravidlech. Na smlouvách a na tom, co právo umožňuje i ukládá. No a Komise je na prvním místě strážkyně a vykonavatelka Smluv, jejímiž pány jsou členské státy EU a občané. Řekl bych tedy, že Komise a její úředníci nevládnou, ale spíš vykonávají. Podle zadání, pravidel a limitů, které jsou demokraticky dány. A jejichž návrhy jsou schvalovány demokratickým způsobem zmíněnými pány Smluv. Problém vztahu k EU, anebo vnímání toho Bruselu jako anonymního a nezodpovědného místa odkud prší direktivy a nařízení – prostě omezující regulace a nepříjemnosti – vychází z velké části z nedostatku komunikace a vysvětlování důvodů, proč jsou tyto regulace přijímány. Je to i tím, kolik času zpravidla uběhne mezi přijetím legislativy a jejím uvedením v praxi.
Jedním z vašich úkolů coby náměstka ministra zahraničí je zvýšit počet Čechů v unijních institucích. Jak na tom dnes jsme a proč je to důležité, když z definice je úředník institucí EU nikoli reprezentant své země, ale nestranný pracovník evropských institucí?
I po roce a půl ve funkci musím vyjádřit nespokojenost! Tu totiž musím vyjadřovat, dokud nebudeme přiměřeně reprezentováni v institucích a mezinárodních organizacích. A ač se situace mění – jak se například ukázalo v obsazování kabinetů členů Evropské komise – tak to zůstává pořad velkým úkolem pro českou politickou reprezentaci i státní správu. Jenom když budou naši občané v odpovědných funkcích napříč různými úřady, bude se moci dobře otiskovat česká zkušenost, znalosti a nepřímo i zájmy. Je pravda, že v institucích je mezi klíčovými pravidly přísná nestrannost i nestranickost, ale právě ta osobní zkušenost je přínos, který pestrá EU potřebuje i k tomu, aby se na práci pro celý kontinent pracovalo citlivě.
Když se podíváme na pobruselské osudy českých eurokomisařů, proč Česko tak málo dokáže využít jejich potenciál po jejich návratu z Bruselu?
Řekl bych, že to je dáno i osobním založením, plány a vizemi jednotlivých komisařů. Když pohlédnu za naše hranice, tak to tak je i jinde. Roli hraje i obecnější zvyklost i relativní novost této funkce – zatím jsme měli čtyři komisaře a já si myslím, že vlastně každý z nich měl prostor své zkušenosti a kontakty zužitkovat dobře.
Nakolik je práce v Evropské komisi a dalších institucích atraktivní?
O tomto přemýšlím stále – je to součást motivačního plánu pro potenciální uchazeče o místa v institucích. Další vlastností euroúředníků, o které se mnoho neví, je to, že zejména ti ve vyšších funkcích jsou srdcaři. Lidé, kteří evropskou myšlenku a princip mají opravdu rádi a díky tomu mají enormní nasazení. A k tomu velmi vybrané schopnosti a znalosti, které by v soukromém sektoru dokázali zúročit víc.
Vydal jste dějiny Belgie a Lucemburska. Vidíte nějakou podobnost mezi dějinami těchto malých západoevropských států a Českem či Slovenskem?
Při letmém pohledu lze nalézt některé paralely, a to zejména mezi českými zeměmi a tradičními regiony širšího Nizozemí během vrcholného středověku a velké části novověku. Také jsme samozřejmě pivní supervelmoci. Ale při podrobnějším studiu se bohužel potvrdí, že nás dělí nejenom německojazyčný prostor, ale i odlišné historické předpoklady a geopolitické předurčenosti. Ať jde o vliv sousedů, odlišné rychlosti a fázování kulturních nebo obchodních/hospodářských poměrů, anebo existence mořské hranice. Přesto nás – asi i díky tomu pivu a oblibě dobrého jídla – cosi mentálního spojuje. Je to asi dáno podobnou velikostí společnosti.
V čem je Brusel a Belgie lepší místo k životu než Praha?
V roce 2003 mě velmi překvapilo, jak moc je Brusel zelený. Množstvím parků a dalších veřejných ploch. Ale je to dáno také tím, že tam opravdu hodně prší. Jinak bych opravdu ta dvě hlavní města nesrovnával. Praha je v lecčem k životu mnohem příjemnější místo, byť drahé. Například je bezpečnější a ač je to k nevíře, tak má menší potíže s dopravou. V Bruselu je naopak například vyšší kvalita potravin, což souvisí s pořekadlem, že belgická kuchyně spojuje to nejlepší z francouzské a německé. Totiž kvalitu a kvantitu.
Co přináší, a co naopak bere silně multikulturní prostředí, které má Brusel i Belgie, v němž vedle lidí ze všech států EU žijí i přistěhovalci z mnoha dalších částí světa?
Pro návštěvníka zejména z našich krajů je první dojem z Bruselu často šokující. To ale souvisí s tím, že je to velmi „americké“ město v srdci Evropy, s velkým množstvím zástupců menšin – etnických, kulturních, z celého světa. To má úžasné přínosy třeba pro milovníky kultury, pestrosti a výběru potravin.
V Evropském parlamentu s Věrou Jourovou.
Pomáhá Belgii a Lucembursku, že to jsou monarchie?
Pomáhá to politické stabilitě a jisté kultivovanosti veřejné debaty. Ačkoli panovnické rodiny nemají silné politické postavení, tak personifikovaná kontinuita reprezentace dějin země a národa oddaná celoživotní službě v nelehkém údělu dodává panovníkům velkou sílu.
Jel byste na prázdniny k moři do Belgie a poslal byste tam českého turistu?
Na obojí odpovím ano. I když Severní moře není Jadran. Není to příliš na potápění ke korálům, ale jde o zajímavý zážitek. I kvůli celé organizaci, kterou krátké belgické pobřeží má. S tím, že je to spíš na kratší pobyt a ne nutně během léta. Zimní víkendy také nejsou špatné – nostalgie procházek po dlouhých plážích a pozorování vždy stejného a vždy se měnícího moře také stojí za prožitek. Ale děti se moc bavit nebudou… (směje se)
Autor je evropským editorem Deníku
CV BOX
Eduard Hulicius (narodil se 28. října 1980 v Praze) je politolog, náměstek ministra zahraničí a místopředseda KDU-ČSL
Vystudoval bakalářský obor Mezinárodní teritoriální studia na FSV UK a magisterské obory Evropská studia na FSV UK a Mezinárodní politiky na institutu CERIS.
Od roku 2003 žije a pracuje v Bruselu, od září roku 2011 v kanceláři poslankyně Evropského parlamentu za KDU-ČSL Zuzany Roithové. Od listopadu 2014 je členem kabinetu členky Evropské komise Věry Jourové.
V politice začínal v roce 2006 v dresu SNK Evropští demokraté. Později byl půl roku předsedou strany Spojení demokraté – Sdružení nezávislých a poté vstoupil do Evropské demokratické strany. Členem KDU-ČSL se stal v roce 2012. Náměstkem ministra zahraničí je od července 2023, místopředsedou KDU-ČSL je od října 2024.
V roce 2005 vydal v nakladatelství Libri Dějiny Belgie a v roce 2006 Dějiny Lucemburska.
S manželkou Kateřinou mají tři děti.
reklama
