Už to skoro vypadalo, že někdejší poslanec a ministr kultury Antonín Staněk zůstane po roce 2021, kdy už znovu nekandidoval do poslanecké sněmovny, mimo vysokou politiku. Jenže v roce 2024 ve volbách do Evropského parlamentu kandidoval za hnutí Přísaha a díky počtu hlasů se stal druhým náhradníkem zvoleného Filipa Turka. O rok později přetavil toto náhradnictví v plnohodnotný mandát europoslance.
Máte za sebou první zasedání Evropského parlamentu, v němž jste zasedl po odchodu Filipa Turka do české politiky. Jaké jsou vaše první dojmy a jaké první porovnání s českým parlamentem, kde jste čtyři roky působil?
Budu-li upřímný, pak jsou mé první pocity značně smíšené – Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky má dvě stě poslanců, oproti tomu Evropský parlament tvoří 720 poslanců. Je to opravdu velký kolos. Procedury a jeho fungování se řídí podobnými, nicméně značně odlišnými procesy, do kterých musíte nejprve proniknout, aby vaše práce mohla být smysluplná a efektivní. Přirovnávám to k situaci, kdy naskočíte do rozjetého vlaku. Zároveň se postupně sžívám s agendou, kterou jsem převzal po Filipu Turkovi. Jeho výbory ITRE, IMCO a ENVI jsou velmi prestižní a tematicky široké — od energetické bezpečnosti a technologického výzkumu až po fungování vnitřního trhu a oblast životního prostředí. Nejde o okruhy, které by byly totožné s mou profesní specializací, ale právě proto oceňuji, že část původního odborného týmu zůstala, a zároveň svůj tým dále doplňuji. Díky tomu mohu na převzatou agendu navázat a postupně ji uchopit tak, abych byl v těchto výborech plnohodnotným a kompetentním členem.
Měl jste nějaké dilema, zda vstoupit do frakce Patriotů, v níž byl Filip Turek a která má v europarlamentu i přes svoji velikost postavení „extremistické frakce“ a nedostala z toho titulu funkce ve vedení parlamentu, na které by měla jinak nárok?
S ohledem na volební program, s nímž jsme jako kandidáti volebního uskupení Přísaha a Motoristé šli do evropských voleb, byla moje volba frakce Patrioti pro Evropu jasná. V současnosti je to třetí nejsilnější frakce. Je kritická vůči centralizaci moci v Bruselu a obhajuje větší suverenitu národních států, kritizuje nedostatečnou transparentnost Evropské komise, a zejména aktivně vystupuje proti některým politikám EU. Frakce obecně kritizuje Green Deal a ambiciózní klimatická opatření jako ekonomicky škodlivá a jako příklad „bruselského diktátu“. Dříve se v Evropském parlamentu tradovalo, že s podobně kritickými frakcemi se nevyjednává, že existuje jakýsi cordon sanitaire. To však dnes už neodpovídá realitě. Jak ukázala hlasování posledních měsíců, zejména u klimatických balíčků, sama EPP opakovaně hledá většinu i na pravé straně spektra, protože bez ní jednoduše nedokáže prosadit své klíčové priority. Právě u nedávných jednání o klimatické legislativě bylo vidět, že starý model „izolace“ už nikdo ve skutečnosti nedodržuje: rozhoduje pragmatismus, nikoliv ideologické nálepky. Cordon sanitaire je dnes spíše přáním části politického spektra než popisem skutečného fungování parlamentu.
Strana Přísaha, za kterou jste v eurovolbách kandidoval, se s Motoristy v minulých měsících nerozešla zcela v dobrém. Byly za tím i programové odlišnosti? V čem jsou hlavní rozdíly mezi tím, co dosud v Evropském parlamentu prosazoval Filip Turek, a s čím novým tam přicházíte vy?
Vzhledem k tomu, že jsem nebyl součástí vyjednávacích týmů, mohu vycházet pouze z informací, které jsem měl jako člen Republikové rady k dispozici. Vnímal jsem, že naladění na stejnou notu, které fungovalo v evropských volbách, již nezafungovalo ve volbách do krajských zastupitelstev a stále více se oba předsedové názorově rozcházeli. Vnímal jsem také postoj Motoristů, kteří se více deklarovali jako skutečná pravice a některé naše programové body vnímali jako příliš levicové. Pokud jde o moji pozici v Evropském parlamentu, považuji za poctivé upozornit na „Memorandum o koaliční spolupráci“ které bylo mezi Přísahou a Motoristy uzavřeno pro evropské volby a které všichni kandidáti, včetně mě, podepsali. Píše se v něm o programové shodě v klíčových tématech, která je závazná pro všechny kandidáty: hlasovat proti veškerým snahám o narušení práva veta a omezení suverenity České republiky, hlasovat pro a aktivně navrhovat striktní a přísnou ochranu hranic před nelegální migrací a za nepřijatelné vnímat jakoukoli podporu masové migrace či následné pokusy o přerozdělování migrantů mezi evropskými zeměmi, podpořit všechny snahy o zrušení zákazu spalovacích motorů, být proti jakýmkoliv novým pokusům tento zákaz prosadit, hlasovat a aktivně vystupovat proti současné podobě Zelené dohody pro Evropu, kterou považujeme za ohrožení průmyslu, energetické bezpečnosti a prosperity ČR i jejích občanů a vystupovat proti snahám opustit českou korunu a nahradit ji eurem. Nemám pocit, že by se od chvíle, kdy bylo memorandum podepsáno, až do této chvíle na těchto prioritách něco změnilo, a tak zůstávají závazné i pro mě. Nicméně kultura a vzdělávání byly pro mě ve volbách do Evropského parlamentu prioritní, a tak vedu aktivní jednání o možné výměně některého z výborů, kde jsem členem, za Výbor pro kulturu a vzdělávání (CULT).
V jakých oblastech tedy chcete jako bývalý ministr kultury, uznávaný vysokoškolský pedagog a bývalý primátor Olomouce působit? Jakou roli by měla Evropská unie sehrávat v oblasti kultury a vzdělanosti? Je i pro vás program studentské výměny Erasmus něčím, na co může být Evropská unie hrdá?
Jak už jsem naznačil v předcházející odpovědi, aktivně usiluji o zařazení do Výboru pro kulturu a vzdělávání (CULT), protože kultura, vzdělávání a akademická sféra tvoří přirozenou součást mé profesní dráhy. Výbor má klíčovou roli v podpoře kulturního dědictví, mediální gramotnosti i vzdělávacích programů, jako je Erasmus+, který považuji za jeden z nejvýraznějších úspěchů EU v oblasti akademické mobility a celoživotního vzdělávání. Zároveň ale platí, že i výbory ENVI, IMCO a ITRE, ve kterých již působím, mají dnes přímý dopad na oblast vědy, výzkumu a univerzit, ať už jde o regulaci umělé inteligence, technologický rozvoj, nebo dopady určité legislativy na akademické instituce. Díky své zkušenosti z univerzitního prostředí mohu i v těchto technických výborech prosazovat témata, která jsou mi blízká. Pokud by se mi nepodařilo získat místo v CULT v této fázi, budu se oblasti kultury a vzdělávání věnovat i neformálními cestami: prostřednictvím otázek na Komisi, meziskupinové spolupráce a podpory iniciativ, které posilují kulturní rozmanitost, vzdělanost a otevřený akademický prostor v EU. To považuji za oblast, kde by Evropská unie měla hrát aktivní a sebevědomou roli.
Nová česká vláda chce odmítnout i za cenu pokut a soudních sporů nové povolenky pro domácnosti ETS2. Cítíte po prvních zkušenostech z Evropského parlamentu nějaký celoevropský odpor k tomuto dalšímu kroku Green Dealu, který zatím nejvíce dopadne přímo na občany?
Ano, poslední hlasování v Evropském parlamentu o Rámci pro dosažení klimatické neutrality naznačují, že realisticky smýšlejících poslanců přibývá. Bohužel nemají odvahu hlasovat otevřeně proti zelenému šílenství, a tak Patrioti navrhují tajná hlasování. A právě v nich se ukazuje, že přibývá těch poslanců, kteří by nejraději výrazně pozměnili celou Evropskou klimatickou politiku s jejími cíli pro roky 2030 a 2050. Dokladem je i poslední hlasování, jež jsme sice prohráli v poměru 60 : 40, ale stále posilujeme. I proto je tajné hlasování trnem v oku zeleně smýšlejících poslanců a sklízíme za ně od nich tvrdou kritiku.
Autor je evropským editorem Deníku
CV BOX
Antonín Staněk (narodil se 2. března 1966 v Olomouci) je poslancem Evropského parlamentu a bývalý český poslanec a exministr kultury.
Vystudoval Pedagogickou fakultu Univerzity Palackého v Olomouci, kde později působil jako proděkan.
V roce 2001 se stal členem ČSSD a vstoupil do komunální politiky. Začínal v olomoucké městské části Nové Sady, postupně to dotáhl až na primátora Olomouce. V roce 2017 uspěl v parlamentních volbách a stal se poslancem. Od roku 2018 působil rok jako ministr kultury. V roce 2021 ve sněmovních volbách nekandidoval a postupně přešel z ČSSD ke hnutí Přísaha.
Po volbách do Evropského parlamentu v roce 2024 se stal druhým náhradníkem zvoleného Filipa Turka. Po sněmovních volbách v roce 2025 se poté, co Filip Turek nastoupil do české sněmovny a jeho první náhradník Robert Šlachta evropskou nominaci vzhledem ke svému postu v Senátu odmítl, stal europoslancem.
Je ženatý, má syna.
reklama
