Zbigniew Jan Czendlik: Jsem vlastně stále poutník

Katolický kněz Zbigniew Jan Czendlik slaví letos třicet let působení v Česku a je tady šťastný. Léto prožije na farnosti, ve společnosti blízkých a přátel, a určitě zajde i do přírody, která je podle jeho slov pro všechny božím chrámem.

Za čtrnáct dnů začínají dětem dlouho očekávané prázdniny. Jak vnímá církev cestování?

Cestování bylo odjakživa součástí církve, vzdělávání se. Církev byla vlastně u zrodu všech dnešních cestovních kanceláří (směje se). Vždyť taková pouť do posvátných míst, ale třeba i do vedlejší vesnice do kostelíčka, kde se oslavoval patron kostela, nebylo nic jiného než cestování. Bezvadná příležitost potkat širokou rodinu, přátele a poznat nové obyvatele. Dneska už nemá cestování náboženský rozměr, ale stále nás všechny nějakým způsobem vzdělává. Na cestách zažíváme a poznáváme nové.

A jedna taková velká a hojně vyhledávaná pouť přichází vždy 15. srpna, kdy se slaví Nanebevzetí Panny Marie. Je to velký svátek?

Pokud má jaro Velikonoce a zima Vánoce, tak léto má právě Nanebevzetí Panny Marie. To je hlavní svátek prázdnin a den, kdy celý křesťanský svět putuje na mariánská místa, jako jsou třeba známé Lurdy či Fátima. U nás pak Svatá Hora u Příbrami, poutní místo Stará Boleslav, Svatý Hostýn na Moravě nebo Hora Matky Boží v Králíkách. A připojit se ke křesťanům můžou i nevěřící, protože s velkou pravděpodobností prožijí něco, co ještě asi nezažili.

Co máte přesně na mysli?

Mám rád sportovní svět a tato pouť se dá díky té euforii přirovnat třeba k mistrovství Evropy ve fotbale. Lidi jsou v ulicích, zpívají chorály, spontánně se baví. Navíc se potkávají poutníci z celého světa. Důležité je, že tam je člověk „s někým“. Každý z nás občas potřebuje mít ten pocit, že není sám. Křesťanství, to nejsou jen kostely, ale právě společenství lidí a pocit sounáležitosti. Je to období, kdy vyprazdňujeme peněženky, ale naplňujeme duši něčím pozitivním. Ekonomicky asi trochu ztratíme, ale po duševní stránce získáme. To je význam poutí.

Jaká byla vaše nejdelší pouť?

Budete se asi divit, ale ta z Polska do Česka, která trvá už třicet let. Nejdříve jsem působil v Náchodě a pak tady v Lanškrouně. Já jsem vlastně stále poutník, stále na cestě. S nadsázkou můžu říct, že vlastně pořád žiju v hotelu, kterým je mi fara. Vlastní dům ani bydlení nemám.

Zvykal jste si dlouho na Lanškroun, jeho obyvatele?

U mě je to jako s manželstvím, které se v dřívější době uzavíralo z rozumu, kdy rodiče domluvili snoubencům společný život. Ti se vzali a teprve později přišla láska. Nebo taky nepřišla. Ani já si Lanškroun nezamiloval na první pohled a ani jsem si ho nevybral. Postupně jsem k němu hledal vztah. A měl jsem štěstí, protože ta láska přišla. Zamiloval jsem si město i lidi v něm.

Pětinu nocí ale nakonec stejně spíte v jiných hotelech...

To je pravda, připadám si jako „prolítář“ − pozor, neplést si to s proletářem. Lítám totiž Českou republikou křížem krážem se svou talk show „Postel hospoda kostel“, která se jmenuje stejně jako moje knížka. A protože se mám čím dál tím radši a bojím se o sebe, nechce se mi cestovat v noci z druhého konce republiky domů. Využívám tedy možnosti spát v hotelu, což má jednu velkou výhodu. Už z toho svého pracovního cestování nevidím jen tělocvičnu nebo kulturní dům, ale ráno si v klidu prohlédnu město a okolí. No a zase jsem u toho poznávání při cestování.

Vydal jste se ale i na mnohem delší cesty. Navštívil jste USA, ale i exotickou Malajsii a Mauritius. Jaké bylo tohle cestování?

Rád povyprávím, protože tak daleko se už nikdy nepodívám. V letadle teď vydržím maximálně tři hodiny. Na ostrov Mauritius, kam jsem letěl dvanáct hodin, vzpomínám rád. Tvrdí se, že tam nejsou žádná jedovatá zvířata a přišlo mi, že ani lidi nebyli „jedovatí“. Užíval jsem si tam nádhernou atmosféru a jedl výborná jídla. Rád poznávám lidi skrze gastronomii. V neděli jsem se jel podívat do městečka do kostela a trochu mě zmátlo, že měl taxikář na zrcátku pověšený růženec a na palubovce stála soška Buddhy. „Jste křesťan nebo hinduista?“ ptal jsem se a on řekl: „Jsem křesťan, Buddhu tady mám pro štěstí.“ No, a když jsem jel zpátky, vezl mě jiný taxikář, a zase to samé. Růženec na zrcátku a Buddha na palubce. Na mou všetečnou otázku, jakého je vyznání, odpověděl: „Jsem hinduista a růženec mám pro štěstí.“ A mě napadlo, že to mají na tom ostrově dobré. Vždyť my vlastně ani nevíme, komu „ten nahoře“ víc fandí, když je jen jeden. Byl bych moc rád, kdyby křesťané, hinduisté a třeba muslimové spolu žili v míru. Kéž by...

Líbila se vám atmosféra v jejich kostele?

Líbila a zajímavé bylo, že nikdo neřešil, že mše začíná místo v jedenáct až o půl dvanácté. Když pan farář přišel, s každým se vítal, ministrantky byly černošky a já se konečně cítil jako misionář (směje se).

A jak se vám líbilo v Malajsii?

Také hodně. Lidi tam bydlí v long hause, to jsou takové dlouhé mezigenerační domy, a každá z rodin má svoji kapličku. A stejně tak tam žijí v klidu a vedle sebe lidi různých vyznání.

Vy nemáte rád slovo dovolená, protože pravý význam toho slova je zavádějící. Jak byste tedy volnu od práce říkal?

Není to přece o tom, že by nám někdo měl dovolit odpočívat. To je přímo naše povinnost a nutnost. Nakonec i v Desateru zní: „Pamatuj, abys sedmý den světil.“ To je hezké, no ne? Takže ta „dovolená“, jak se volnu pro odpočinek říká, jsou vlastně takové boží prázdniny.

Když už jsme u těch prázdnin, jak jste je jako kluk v Polsku trávil?

S rodiči jsme v létě na prázdniny nejezdili, protože začínaly žně a práce na poli. A u nás měla práce vždycky přednost. Proto nesnáším lenost. Ale nesmíme zaměňovat lenost s odpočinkem, ten potřebujeme každý. U nás na vesnici jsme odpočívali spíš v zimě, to je přirozené období, kdy odpočívá i příroda. My lidi to ale máme obráceně, odpočíváme v létě, v době vegetace a sklízení plodů.

Proč jste se vlastně rozhodl stát knězem?

To přišlo nečekaně. Když se stal papežem Polák Karol Józef Wojtyła, tedy Jan Pavel II., byla to událost roku. Představte si, že si rodiče kvůli jeho návštěvě v Polsku koupili poprvé v životě barevnou televizi. Díky Janu Pavlovi II. jsme my Poláci začali vidět svět v barvách. A já se v té euforii, tehdy žák osmé třídy, rozhodl, že budu jako on sloužit Bohu.

Jaké to bylo, když se za vámi zavřela brána semináře a začal jste studovat na kněze?

Lehké to nebylo. Žili jsme v uzavřeném prostředí, jen dvě hodiny denně jsme směli na procházku po areálu. Psal se rok 1983, venku byla ještě totalita a my bohoslovci jsme se za těmi zdmi mohli svobodně vyjadřovat. To se mi líbilo. Když jsem byl 13. května 1989 v kostele v Katovicích vysvěcen na kněze, znamenalo to pro mě i moji rodinu hodně. V Polsku jsou církevní hodnostáři na společenském žebříčku dost vysoko a s nimi se těší vážnosti i celá rodina.

Každého to zajímá, ale ostýchá se na to zeptat. Proč se pohledný mladý muž zaváže k celibátu? Vám se nelíbily ženy?

Ženy se mi líbily a líbí pořád! Jenže jako mladý vesnický kluk z klasické katolické rodiny jsem toho o vztazích mezi mužem a ženou moc nevěděl. V tomhle směru jsem byl „lehce zaostalý“. Navíc jsem měl na holky smůlu. Když se mi nějaká líbila, nechtěla mě, nebo mi ji přebral kamarád.

Zamiloval jste se někdy?

V pětadvaceti jsem zjistil, že ve mně ženy vyvolávají hluboké emoce. Zamiloval jsem se a zažil jsem krásnou platonickou lásku. Láska přichází s životem, to je přirozené. Spíš by mi přišlo divné, kdyby se mi ženy nelíbily. V tomhle směru jsem úplně normální chlap. A celibát? Na dveřích ložnice mám napsáno: „Vzbuďte mě, až se zruší celibát.“ Takže asi tak (směje se).

Jak strávíte letošní léto? Pojedete někam?

Letos nikam nepojedu, vždyť kolem mě je tolik přírodních krás a fajn lidí. A doma v Lanškrouně zůstanu i z určité solidarity s těmi, kteří prostě na dovolenou peníze nemají. Venku je krásné léto, stačí zajít do přírody pár kilometrů za barákem. Příroda je boží chrám.

CV

Zbigniew Jan Czendlik (narozený 6. září 1964 v Brenné v Polsku) je římskokatolický kněz polské národnosti působící v Česku a děkan lanškrounský. Je inkardinován do katovické arcidiecéze.

Absolvoval teologickou fakultu v Katovicích a ve Varšavě a v roce 1989 byl vysvěcen na kněze. O tři roky později byl vyslán do Česka a rok působil jako farní vikář v Náchodě ve farnosti Studnice.

Od roku 1993 byl farním vikářem, později administrátorem v Lanškrouně a administrátorem excurrendo ve farnostech Luková a Žichlínek. V roce 1997 se mu podařilo dokončit opravu kostela svatého Václava v Lanškrouně.

Roku 2005 zahájil provoz rodinného dětského domova v Žichlínku v prostorách zrekonstruované fary. V roce 2008 byl jmenován děkanem.

Účinkoval v televizních pořadech Bolkoviny, Krásný ztráty, Uvolněte se, prosím a Máme rádi Česko. Na ČT1 moderuje pořad Uchem jehly a v ČRo Dvojka moderuje pořad Jak to vidí.

Aktivně se podílí na charitativních a sociálních projektech za účelem podpory seniorů a dětí s handicapem.

Má dva bratry a sestru.Je patron psího útulku, aktivní sportovec, hraje fotbal, golf, tenis a lyžuje.

Církev a pivo

Zbigniew Jan Czendlik si dá v parnu rád dobré pivo. A jak to bylo s pivem a církví? „Vztah katolické církve k pivu prošel klikatou cestou. Byl to nápoj původem pohanský a v Bibli o něm není ani zmínka. Pivo vařili již staří Sumerové kolem roku 1800 před Kristem, podle receptu bohyně Ninkasi. Z četných rozhodnutí římské kurie vyplývá, že na církevních statcích výroba piva pro vlastní potřebu a poutníky nevadila. Pivo bylo vítaným výživným nápojem v době půstů, protože jeho popíjení nahrazovalo zakázané jídlo. Odtud možná pochází rčení, že pivo je tekutý chléb. K postnímu pivu se váže zajímavá historka. Mniši řádu Františka z Paoly uvařili počátkem 17. století pro dobu půstu silné pivo. Měli ale pochybnosti, zda přece jen neporušují půst, a tak požádali o jeho schválení papeže Inocence X. a poslali mu několik soudků k ochutnání. Jenže pivo se cestou v horku zkazilo a papež usoudil, že pití tak nechutného moku vyžaduje velké sebezapření a v době půstu ho povolil,“ píše Zibi ve své knize Farská kuchařka.