Opozice kritizuje vládu z mnoha různých důvodů, ale překvapivě poměrně málo kvůli financování školství. Uvnitř vládní koalice se na toto téma diskutuje možná více než mimo ni. K hlasitým obhájcům školských výdajů patří místopředsedkyně sněmovny a poslankyně za STAN Věra Kovářová.
Kolik peněz tedy bude mít školství příští rok k dispozici?
Vláda schválila rozpočet, který pro školství počítá s téměř 269 miliardami korun. To je zhruba o čtyři miliardy více než letos. Může se to zdát málo, ale celkově výdaje rozpočtu poklesnou o 31 miliard na 2192 miliard, takže v rámci možností má školství prioritní postavení. Výdaje na školství dosáhnou 12,3 procenta z celku rozpočtových výdajů.
Takže podle vás je peněz ve školství dost?
Ne, tak to vůbec nemyslím. Školství potřebuje finančně dále posilovat. Koneckonců platí, že v rámci OECD, tedy ve srovnání s dalšími vyspělými zeměmi, dáváme na školství vzhledem k našemu HDP relativně málo a nedosahujeme zdaleka oné mýtické hranice pěti procent hrubého domácího produktu. To je objem výdajů, obvyklý právě v rámci OECD.
Každopádně oproti letošku budou reálně – tedy po odečtení inflace – výdaje na školství vlastně nižší.
Ano. Ale jsme v rozpočtové situaci, která je vážná a žádá si razantní kroky. Ještě budeme hledat cesty, jak dopady na školství zmírnit. Já vidím prostor v určitém přesměrování peněz do školské infrastruktury, protože tam je situace v některých regionech skutečně velmi zlá. Na druhou stranu – učitelé budou v příštím roce jednou z mála skupin placených z veřejných rozpočtů, kterým budou relativně výrazně zvýšeny platy. Pokles reálných výdajů na školství ale znamená, že celý systém se musí stát více efektivním. Jako ekonomka řeknu, že se musí zvýšit produktivita práce. To platí pro všechny struktury, instituce, ministerstva či organizace placené z veřejných rozpočtů. Za prvé je to správné, za druhé nás k tomu přímo smrtelně tlačí situace vládních financí.
Prezentace projektu Svazkové školy pod Skalkou v Mníšku pod Brdy
Nicméně opozice tvrdí, že nějaké zásadní šetření není potřeba. Takto se vyjádřil například Karel Havlíček. Kde je tedy pravda?
Když budeme mít dalších deset let schodky 370, 350 nebo 320 miliard ročně, jak na tom budeme? To by znamenalo další tři nebo 3,5 bilionu korun dluhu. Můžeme si to dovolit? Někdo řekne, že ano. My naopak říkáme, že nechceme naše děti a vnoučata zadlužit dalšími mnoha biliony nového dluhu. Chápu, že jsou tady i lidé, kterým to nevadí. Můj pohled je tento: příští rok jenom na úrocích dluhu zaplatíme asi 95 miliard korun. To je více než 100 vcelku velkých škol, které nepostavíme. Tak jednoduché to je.
Zeptám se jinak. Jsou největším problémem českého školství peníze?
Záleží na úhlu pohledu. Začnu z pozice ekonomky. Tady musím říct, že výdaje mají schopnost růst nekonečně, a to dokonce bez adekvátního vlivu na kvalitu. Zní to trochu jako jeden ze zákonů profesora Parkinsona, nicméně je to fakt. Představte si, že bychom zvýšili výdaje na školství na dvojnásobek. Bude školství dvakrát tak kvalitní? Nebude, protože takto věci nefungují. Na druhou stranu platí, že české školství bylo skutečně dlouhé roky hluboce podfinancované. Navíc v posledních dvaceti letech nebyl přinejmenším dvakrát zachycen demografický skok, stát na změny v porodnosti nereagoval buď vůbec, nebo to alibisticky nechal obcím a krajům. To prohloubilo nedostatečnost finančního zabezpečení školství jak v platech, tak v investicích. Čili teď se nám to dřívější váhání vrací jako bumerang, a mnozí, kteří v minulosti nereagovali, nyní kritizují vládu, že něco zameškala. Jenže my teď potřebujeme školy, které se měly stavět před několika lety.
Narážíte na letošní krizi ohledně počtu míst na středních školách?
Nejen. Kapacity chybí na mnoha úrovních. Nemáme jesle, to je celostátní problém, na mnoha místech je krizová situace u školek, často chybí kapacity základních škol, jinde je problém i na středních. Občas slýchám, že když se to vezme celostátně, je všeho dost. Absurdní argument. Použiji trochu lidový příměr. Když sedíte z poloviny na horké plotně a z poloviny na ledu, statisticky je to vcelku pohodlné. Přesně to platí o tvrzení, že celostátně místa jsou.
_big_2.jpg)
Návštěva Mateřské školy Netvořice
To ale vypadá, jako by chybu dělaly hlavně obce...
Ne. Chybu dělal stát a opakoval ji minimálně dvě desetiletí pořád dokola. Je zde nějakým způsobem nastavený daňový a celkově finanční systém. Pokud chce v podstatě kterákoliv obec nebo město v této zemi postavit něco investičně náročnějšího, musí se „trefit“ do dotačního programu. Obce mají svoje peníze, ale ani zdaleka to nejsou sumy, které by vystačily třeba na školu. Přitom každý rok někdy začátkem ledna víme, kolik a kde se loni narodilo dětí. Známe také – alespoň zhruba – jak se kdo stěhoval, jsme dokonce schopni podle výstavby alespoň rámcově předpovědět další přesuny. Každopádně umíme slušně odhadnout, kolik míst ve školkách bude kde potřeba. A přesto stát nevytvořil dostatek potřebných dotačních programů v odpovídajících objemech peněz.
Proč?
Vlastně nevím. Za dobu, co jsem byla ve sněmovně jako opoziční poslankyně, jsme na to mnohokrát upozorňovali, dokonce některé ministryně a ministři školství se snažili něco dělat. Možná neměli dost velkou politickou oporu, ale opravdu prosazená řešení byla polovičatá a málo efektivní. Na druhou stranu – spousta starostů dokázala doslova vydupat ze země nové školy nebo získat peníze na rekonstrukce a rozšíření škol, dokázali spojit peníze z programů pro školy s penězi na energetické úspory a podobně. Ale dalo jim to násobně více práce a úsilí, než by bylo třeba při efektivním řízení státu.
Takže problémem školství je nízká efektivita?
To platí o celém státu. Máme málo efektivní systém a nyní se s ním utkáváme ve snaze ho reformovat.
CV BOX
Věra Kovářová (narodila se 20. ledna 1964 v Praze) je 1. místopředsedkyně sněmovny a členka předsednictva hnutí STAN.
Vystudovala VŠE, obor zahraniční obchod, poté ještě absolvovala manažerské postgraduální studium na European Business School Prague (Master of International Management).
V letech 1990–2000 pracovala jako lektorka pro výuku hospodářské němčiny na EBSchool a poté 13 let jako lektorka a překladatelka německého jazyka.
Od roku 2006 byla dva roky místostarostkou obce Chýně, další dva roky pak starostkou. V letech 2008–2020 byla zastupitelkou Středočeského kraje.
V roce 2013 uspěla v parlamentních volbách a stala se poslankyní. Je v předsednictvu STAN, od roku 2014 byla osm let jeho místopředsedkyní. Ve sněmovně je mj. místopředsedkyní organizačního výboru.
Baví ji výstavy, divadlo a kultura obecně. Zpívá v chýňském pěveckém sboru Chláchol, jehož je spoluzakladatelkou, 17 let hrála závodně basketbal (je několikanásobnou mistryní republiky).
Je vdaná, má dceru Kláru.
reklama
