Rozhovory

Věra Kovářová: Jsou kompromisy, a jsou „prohnilé“ kompromisy

Publikováno: 13. 12. 2021
Autor: Magda Mrnková
Foto: Foto archiv Věry Kovářové
logo Sdílet článek

„Otočit kormidlem země nezvládnou politici sami,“ říká místopředsedkyně Poslanecké sněmovny Věra Kovářová (STAN). A na otázku, co přesně tím myslí, odpovídá jednoznačně: „Změna se musí odehrát v celé české společnosti. Dnes nejde jen o úpravu hospodářské politiky, záchranu veřejných financí, o to, abychom konečně dálnice stavěli, a ne popisovali, jak budou hezké, až jednou budou, a desítky podobných věcí."

To všechno bude podle ní těžké a velmi složité, nicméně zvládnutelné. „Lidé nás volili a dali nám důvěru hlavně proto, že od nás čekají změnu politického stylu, férovost, podstatně větší klid, systematičnost, předvídatelnost. Chtějí přesný opak toho, co se dělo v posledních letech.“

Určitě lze souhlasit s tím, že výsledky voleb ukázaly touhu po změně ve směřování země. Jak byste ale odpověděla na námitku, že voliči svou práci odvedli začátkem října, když dali najevo své přání, a teď je prostě řada na politicích?

Je to díl pravdy, ne celá pravda. Vítězové voleb mohou resuscitovat státní finance, které upadly do agónie, mohou pomáhat krotit inflaci a zachraňovat úspory spoluobčanů před znehodnocením, mohou přinést strategické vize a nastavit racionální dlouhodobé směřování země místo nevypočitatelného mikro managementu a permanentních zmatků. To všechno může vláda těžce a s velkou námahou zařídit. Je to extrémně obtížná mise, ale zvládnout se dá. Koaliční politici však nemohou sami a bez pomoci změnit náladu ve společnosti a způsob, jakým se k sobě chováme. Ta změna se musí odehrát v české společnosti. Povinností koaličních politiků je podpořit ji svým chováním a způsobem komunikace, otevřeností, pracovitostí a soudržností. Ale to ostatní je na lidech.

Úkolujete občany?

Vůbec ne. Jen říkám, že pokud má dojít k opravdu hluboké společenské změně, jakou pro mne definují výsledky voleb, je to úkol pro celou společnost, ne jen pro politiky. Notabene jenom pro politiky koaliční, kteří k tomu dostali mandát.

To zní trochu jako výzva, aby na sobě vládní koalice nechala dříví štípat. Jak se ale v takovém případě postavit k tomu, že kabinet Petra Fialy je na sociálních sítích i v médiích kritizován ještě předtím, než se vůbec ujal vlády?

Zaznamenala jsem to pouze v některých médiích a vím, že se to šíří na sociálních sítích. Házení odpovědnosti na nějakou budoucí vládu, která v danou chvíli ještě ani není jmenovaná a nemá samozřejmě naprosto žádné kompetence, je tak absurdní propagandistický kousek, že to snad nemohou brát vážně ani autoři té konstrukce. Takže tohle mi starosti nedělá. Beru to jako součást poněkud přehnané reakce na volební výsledek, malinko vzteklé kopání kolem sebe. Kvůli tomuto nesmyslu není třeba zvedat hlas a dopustit tím odvádění pozornosti od důležitějších věcí. Tedy především od toho, v jak hluboké krizi se nachází hospodářství i společnost, od faktu, že nový kabinet musí být jmenován co nejrychleji, aby se mohl pustit do nápravy fatálních chyb minulosti.

Nechat na sobě štípat dříví tedy považujete za správné?

Takhle bych to neřekla. Za chybu považuji, když se politik nechá jiným politikem, médii či pár anonymními profily na sociálních sítích manipulovat, když reaguje na nějaká vypouštěná prohlášení, podobná tomu o odpovědnosti zatím nejmenované vlády za aktuální drastickou situaci. Čím více o tom budeme vášnivě diskutovat, tím lépe posloužíme vypuštění kouřové clony a matení veřejnosti. Tyto bezobsažné výkřiky je nejlépe registrovat a pak ignorovat, za víc nestojí. To ale neznamená nechat na sobě štípat dříví, jak tomu přístupu říkáte. Když půjde o spor, který má obsah a důležitost, je třeba diskutovat, vnímat argumentaci protistrany, hledat kompromis s co největší politickou podporou. Ale v žádném případě ne za každou cenu. Jsou kompromisy, a jsou „prohnilé“ kompromisy. Toto slovo přesně vyjadřuje ten rozdíl. Každopádně v diskusi je v určitou chvíli potřeba naplnit koaliční odpovědnost před voliči, rozhodnout, a rozhodnutí také prosadit. Takže nikoliv – určitě se nechystáme nechat na sobě štípat dříví.

V čem ale tedy bude ten rozdíl, který má občany přesvědčit, že změna politické kultury opravdu probíhá? Odstoupením ještě nejmenovaného ministra?

Pan Michalik odstoupil z kandidatury na ministra, i když odpovědné instituce konstatovaly, že jeho postupy ve zkoumaných obchodních transakcích byly naprosto legální. To přece je nesporná změna. Vidím a slyším, že mnoho lidí ji vnímá.

Stala jste se první místopředsedkyní sněmovny. Určitě máte nějaké priority, které chcete plnit…

Není třeba si tolik hrát s číslovkami první, druhý… Neoznačují nějaké nové kompetence, určují pouze pořadí místopředsedů při zastupování předsedkyně sněmovny. Není to tak, že první místopředseda má větší pravomoci než druhý, ten zase větší než třetí a tak dál. V minulém volebním období jsem byla ve dvou výborech – v rozpočtovém a ve výboru pro veřejnou správu a regionální rozvoj. Vzděláním jsem ekonomka a mám dlouholeté zkušenosti z působení v zastupitelstvech obce Chýně a Středočeského kraje. Z toho nutně vyplývá, co považuji za svoje priority při práci v Poslanecké sněmovně. Potřebujeme nutně nový rozpočet, ten původní, navržený ministryní Schillerovou, je skutečně nepřijatelné provizorium ale zároveň musí být co nejkratší. To je mimořádně důležité.

Skočím vám do řeči. Proč je vlastně nepřijatelný?

Mám pocit, že si hodně lidí neuvědomuje, jak blízko okraje propasti stojíme. Poslední prognózy České národní banky očekávají růst inflace během zimy až nad sedm procent a ještě na konci roku 2022 vysoko nad čtyři procenta. Jinými slovy – během let 2021 a 2022 ztratí česká koruna hodně přes deset procent své kupní síly. Proti tomu ČNB staví zvýšení sazeb, ale i to si musíme převést do reálného lidského rozměru a říct si, co to znamená. Takže jednoduchý příklad: Výše hypoték a celkově zadlužení obyvatel u bank je něco přes dva biliony korun. Když se komerční úroky z těchto úvěrů zvýší jen o jediné procento, znamená to 20 miliard korun navíc na úrocích ročně. Stát si také musí půjčovat, aby takzvaně „obsloužil“ svůj dluh a financoval obrovské schodky, ve kterých nyní žijeme. Není to tak dlouho, co jsme si půjčovali za desetiny procenta, nyní je to přes dvě procenta a ta cena při takové inflaci zase poroste. Proto je čestné říct, že rozpočet na příští rok musí být daleko úspornější. Zároveň vidíme, jak se do finančních potíží vinou krize dostává daleko více lidí – stovky tisíc. Na nich šetřit nemůžeme, nelze je ještě dorazit tím, že jim budeme brát. To je nepřijatelné. Nový rozpočet musí ale dát najevo, že koalice je pevná v rozhodnutí potlačit inflaci, musí vrátit trhům důvěru.

A kromě rozpočtu?

Rovnou říkám, že krize bude mít sociální dopady a důsledky pro města a obce, jejich schopnost investovat a měnit život svých obyvatel k lepšímu. To jsou další oblasti, kde je nutné zasáhnout rychle a nedopustit dominový efekt.

Jak toho dosáhnout, a nezruinovat přitom stát?

To je právě ten problém: Jak dosáhnout rozumných výsledků, aniž bychom připustili hluboké sociální a společenské dopady, a přitom neprohloubit makroekonomické nerovnováhy, které nás už nyní vážně ohrožují. Když nezvládneme to první, výsledkem bude, že se krize prodlouží, bude ubíjející pro velké množství lidí a mnohé uvrhne do dluhů a pastí. Když nezvládneme to druhé, zadlužení a inflace se nám utrhnou z už tak vetchého řetězu a napáchají ještě horší škody. V obecné rovině musíme šetřit, nic jiného nám nezbývá, podstatné ale je šetřit na správných místech a správným způsobem. A hlavně o tom musíme mluvit, vysvětlovat, popravdě a čestně říkat, proč děláme tohle a proč tamto, jaké budu dopady, jakou to má logiku. Když se začátkem prosince projednávalo v legislativní nouzi vládou navržené krizové ošetřovné a další pandemická opatření, to, co jsme dostali na stůl od končící vlády, bylo rozpočtově velmi problematické. Zároveň však koncepce těch opatření nerespektovala zkušenosti z dřívějška o skutečně účinné podpoře podnikatelů a živnostníků. V rámci možností jsme dělali změny, které směřovaly právě k větší rovnováze mezi těmito principy.

CV BOX

Věra Kovářová (narodila se 20. ledna 1964 v Praze) je 1. místopředsedkyně sněmovny a místopředsedkyně hnutí STAN.

Vystudovala Vysokou školu ekonomickou, obor zahraniční obchod, a poté ještě absolvovala manažerské postgraduální studium na European Business School Prague (Master of International Management)

V letech 1990–2000 pracovala jako lektorka pro výuku hospodářské němčiny na European Business School Prague a poté 13 let jako lektorka a překladatelka německého jazyka.

Od roku 2006 byla dva roky místostarostkou obce Chýně, další dva roky pak starostkou. V letech 2008–2020 byla zastupitelkou Středočeského kraje. V roce 2013 uspěla v parlamentních volbách a stala se poslankyní. Místopředsedkyní STAN byla zvolena v roce 2014.

Baví ji výstavy, divadlo a kultura obecně. Zpívá v chýňském pěveckém sboru Chláchol, jehož je spoluzakladatelkou, 17 let hrála závodně basketbal (je několikanásobnou mistryní republiky).

Je vdaná, má dceru Kláru.

Sedmnáct let hrála závodně basketbal, je několikanásobnou mistryní republiky.

Jak řídit stát

Andrej Babiš s oblibou říkal, že chce řídit stát jako firmu. Jak na to půjde nová vláda? „Asi všichni vidíme, kam nás ten mikro management dovedl,“ říká Věra Kovářová. „Firma je řízena tak, že generální ředitel nebo úzká skupina lidí definuje úkoly a postupy a tomu se celý zbytek přizpůsobí, nebo musí jít pryč. Obchodní společnost má nějakou skupinu vlastníků, mnohdy jediného člověka. Jenže stát prostě není firma, stát patří všem občanům, nemůžete direktivně nakazovat „tohle udělej, nebo dej výpověď“. Koneckonců, přesně tohle přece voliči odmítli. Kdybych se tomu nešťastnému příměru s firmou měla nějak přiblížit, my chceme spravovat naši republiku jako rodinu. Jako společenství, kterého jsme součástí, které je naším domovem a z něhož nemůžete dát někomu výpověď, protože každý člen této rodiny je její nedílnou součástí.“

Mohlo by vás zajímat

Více článků