Věra Kovářová (STAN) je již tři roky první místopředsedkyní poslanecké sněmovny a patří k těm domácím politikům, kteří vždy hovoří klidně a zdržují se útoků na své politické soupeře. Naopak ona sama bývá na sociálních sítích a někdy i v politických debatách často obětí nevybíravých invektiv. Právě slušnost jsme proto vybrali jako téma našeho rozhovoru.
Mám pocit, že v posledních letech míra slušnosti v české politice povážlivě klesá. Mám pravdu, nebo je to jen můj mylný dojem?
Mám podobný pocit. Naše politika zhrubla, to je fakt, který vidí asi každý. Ale neplatí to jen o Česku.
Co tu změnu způsobilo?
Těžko najít jeden důvod, který bychom označili za hlavní. Nicméně žijeme v době, kdy se extrémy zprava i zleva stávají součástí politické diskuse. Kdy se strany a názory, které by ještě před několika lety stály na okraji politického spektra, staly součástí standardu. S tím souvisí i další věc - obecně upadá důvěra ve fakta.
Můžete to rozvést?
Dám příklad. Existuje určitý demografický vývoj, existuje deset naprosto zřejmých skutečností, které společně skládají problém neudržitelnosti důchodového systému ve starých parametrech a zvyklostech. Ta konkrétní data nebudu nyní vyjmenovávat, protože to bychom mluvili o něčem jiném, ale dohromady to dává nějakou finanční a ekonomickou realitu, která je charakterizovaná určitou matematickou nutností. S respektem k tomu je možné slušně diskutovat o způsobech, jak se s tím vyrovnat. Možností není nekonečně, jednou z nich je další posunutí věku odchodu do důchodu za hranici 65 let. Někdo ale třeba může říct, ať se 65 let ponechá a místo toho se sníží poměr důchodu ke mzdě - ať není 40 procent, jako je tomu nyní, ale třeba jen 20 procent. To by byl sice časově problematický, nicméně celkem relevantní návrh. Ovšem my místo konstruktivní diskuse sledujeme jen agresivní popření existujících skutečností, slyšíme tvrzení, že všechno může zůstat, jak to je nyní, že kdo navrhuje prodloužení věku, je škůdce a lhář. Jestliže ale politika nectí fakta, pak nemůže být slušná v žádném smyslu toho slova. Jde o popření zjevných skutečností, které je pak maskováno osobními útoky na ty, kteří skutečnost respektují.
Takže podle vás souvisí slušnost v politice primárně s úctou k faktům?
Přesně tak. Ve chvíli, kdy si vymýšlím lži a popírám skutečnost, dostávám se mimo hranice slušnosti. Protože další krok je vždy stejný, totiž osobní útok na oponenty.
Nakolik souvisí obecná míra slušnosti ve společnosti s mírou slušnosti v politice?
Samozřejmě jsou to spojené nádoby. Slušnost mizí z veřejné diskuse obecně, mizí i z politiky. Diskutovat, jestli politika kazí společnost, nebo společnost kazí politiku, nemá smysl. To je jako diskutovat o tom, jestli bylo dřív vejce, nebo slepice. Pochopitelně podstatný vliv mají sociální sítě, které umožňují jednat anonymně. Pro řadu lidí je velmi jednoduché dělat na sociálních sítích věci a podnikat útoky, ke kterým by v reálném světě neměli odvahu. Radikalizace názorů je pak snadná a nutně se přenáší do skutečného života. Viděli jsme to nedávno při povodních. Zatímco velké části naší země bojovaly se záplavami nebývalých rozměrů, někteří lidé včetně několika regionálních politiků točili videa, že vlastně žádné povodně nejsou, že je to výmysl koalice. Připusťme, že za to, že takovým nesmyslům někteří věří, může trochu i politika minulých desetiletí.
Jak to myslíte?
Jako by se vytratily dva tradiční přístupy ke světu, společnosti a politice - pohled pravice a levice. Hlavní proudy pravice i levice se posunuly do středu a v jistém smyslu splynuly v jedno. Což vedlo k tomu, že mnozí lidé nabyli dojmu, že v polickém spektru není žádný subjekt, který by je zastupoval. A tak ta prázdná místa zaplnily různé protestní formace, které ve skutečnosti nejsou ani pravicové, ani levicové. Jde o extremisty, kteří používají tu pravicové, tu levicové fráze, podle toho, jak se jim to hodí. A těmi frázemi jen obalují svůj bezbřehý populismus, který prakticky vždy zahrnuje také už zmíněné popírání skutečnosti a osobní útoky.
Jaký vliv má politická slušnost, respektive její nedostatek, na veřejné mínění a důvěru v politické instituce?
Velký. Když vidíte volené zástupce, kteří se při veřejných vystoupeních chovají hůře než opilci v hospodě, lze těžko mít důvěru v instituce. Avšak problém jisté krize institucí a tradiční politiky není ani zdaleka vyvolán pouze tím, že se někdo chová jako hulvát. To je problém daleko hlubší a složitější.
Jak hluboký a jak složitý?
Až příliš často se stává, že správné a potřebné věci neumíme udělat důsledně a dobře a neumíme je pořádně vysvětlit. Například v posledních - dejme tomu - dvaceti letech jsme udělali hodně pro inkluzivní školství. Některé kroky ale nebyly dobře připravené a finančně domyšlené. A tak populističtí politici a političky znovu přicházejí s tím, že inkluze nefunguje a chtějí pro děti s jistými omezeními vytvářet zvláštní školy. Jenže těch dětí jsou desítky tisíc, patří k nim také dysgrafici, dysnumerici a mnozí další. Když pominu necitlivost a neférovost toho názoru, znovuzavedení zvláštních škol by nás z hlediska pedagogické praxe vrátilo o dvacet let zpět, nefungovalo by to a bylo by to také velmi drahé. Přesto s tím nápadem populisté slaví úspěchy, protože my jsme ty věci nedělali úplně dobře a nemluvili o nich dostatečně jasně.
Pokud bychom hledali paralelu v celoevropské politice, řekla byste totéž třeba o Green Dealu?
V jisté souvislosti ano. Ale to bychom se dostali jinam.
Může být nedostatek slušnosti v politice jedním z důvodů, proč jsou lidé vůči politice apatičtí či skeptičtí?
Lidé ale nejsou k politice apatičtí a skeptičtí. Ztratili jen důvěru ke klasickým politickým stranám a hledají místo toho subjekty stojící na křídlech. Vidím to tak, že nedostatek slušnosti v běžném politickém spektru je jeden z důvodů, proč posiluje neslušnost. Kdo sledoval americké prezidentské debaty před dvaceti lety, viděl korektní souboj idejí a názorů. Nyní vidí osobní invektivy a ponižování. Výsledkem je nedůvěra v instituce a v systém.
Jak konkrétně podle vás podpořit slušnost a etiku v politice?
To je individuální věc každého z nás. Je třeba o tom mluvit, diskutovat, je třeba vrátit politice pravici, střed a levici, je třeba vracet do politiky konkrétní témata a jejich řešení, respektování skutečnosti. Tak bychom postupně mohli vrátit politiku mezi slušná řemesla. Ono není náhodou, že ze všech politiků mají největší důvěru starostové a místní politici. U nich je prostor pro populismus a ignorování faktů nejmenší. Lidé prostě vidí, jestli někdo školu postavil, nebo nepostavil.
Jak mohou média přispět k udržení slušnosti v politickém diskurzu?
Já jsem poslední člověk, který by médiím říkal, co mají dělat. Za mě postačí, když budou sliby konkrétních politiků porovnávat s tím, co pak skutečně udělali. A když budou o věcech informova v souvislostech.
Je podle vás důležité, aby byli politici konfrontováni s následky, pokud překročí hranice slušného chování? Jaká opatření byste doporučila?
Snažila jsem se vytvořit a prosadit kodex chování poslance. Samozřejmě jsem v tom nebyla sama, pracovali jsem na tom i s dalšími kolegy a kolegyněmi. Zatím se nám ho prosadit nepodařilo, ale rozhodně to nevzdáváme. Každopádně si myslím, že by od parlamentního řečnického pultu neměly bez postihu znít osobní urážky, že do jednacího sálu nepatří opilecká extempore, a už vůbec ne strkanice nebo nerespektování jednacího řádu. O politice ale mají rozhodovat především voliči, politici jsou koneckonců pouze jejich zástupci. Takže jakkoliv si s řadou kolegů myslím, že kodex by byl dobrý krok, v důsledku platí, že soud nad politiky vynášejí při každých volbách občané.
DŮVĚRA V INSTITUCE
V pravidelném výzkumu CVVM Naše společnost realizovaném v průběhu letních měsíců 2024 byla respondentům položena otázka zjišťující jejich důvěru ve vybrané společenské instituce. Největší důvěře ze zkoumaných veřejných institucí se těší policie ČR (69 %), banky (69 %) a armáda (66 %), nejméně lidé důvěřují politickým stranám a hnutím (19 %). Výraznější převaha důvěry nad nedůvěrou je patrná také v případě soudů a výzkumů veřejného mínění, menší převis důvěry byl zaznamenán i v případě rádií a u odborů byly důvěra s nedůvěrou statisticky vyrovnané. U zbývajících institucí (neziskové organizace, internet, televize, tisk, církve, politické strany a hnutí) již převažuje nedůvěra, a to většinou poměrně výrazně.
(Zdroj: Centrum pro pro výzkum veřejného mínění Akademie věd ČR)
CV BOX
Věra Kovářová (narodila se 20. ledna 1964 v Praze) je 1. místopředsedkyně sněmovny a členka předsednictva hnutí STAN.
Vystudovala VŠE, obor zahraniční obchod, poté ještě absolvovala manažerské postgraduální studium na European Business School Prague (Master of International Management)
V letech 1990–2000 pracovala jako lektorka pro výuku hospodářské němčiny na EBSchool a poté 13 let jako lektorka a překladatelka německého jazyka.
Od roku 2006 byla dva roky místostarostkou obce Chýně, další dva roky pak starostkou. V letech 2008–2020 byla zastupitelkou Středočeského kraje.
V roce 2013 uspěla v parlamentních volbách a stala se poslankyní. Je v předsednictvu STAN, od roku 2014 byla osm let jeho místopředsedkyní. Ve sněmovně je mj. místopředsedkyní organizačního výboru.
Baví ji výstavy, divadlo a kultura obecně. Zpívá v chýňském pěveckém sboru Chláchol, jehož je spoluzakladatelkou, 17 let hrála závodněbasketbal (je několikanásobnou mistryní republiky).
Je vdaná, má dceru Kláru.
