Václav Malý, signatář Charty 77, tvář listopadu 1989, římskokatolický duchovní a pomocný biskup pražský, má v rámci arcidiecéze na starosti bohoslovce, mladé muže, kteří se připravují na kněžství. A snaží se také společně s varhaníky zkvalitňovat církevní hudbuv sakrálních prostorách.
Naposledy jsme se potkali před pěti lety, co se u vás za tu dobu změnilo?
Příliš se nezměnilo, ale bohužel zemřelo mnoho mých souputníků z Charty 77 a z Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných. A to mě hluboce zasáhlo.
Jak se vyrovnat s tím, že nám blízcí a milovaní odcházejí na věčnost?
Odchod blízkých je především připomínka pro nás samotné. Každý z nás musí počítat s tím, že jednou z tohoto světa odejde. Dřív nebo později. Proto bychom se měli snažit život, který nám byl darován, dobře využít. Postupně se smířit s ubývajícími silami, ale hlavně se snažit, aby vztahy, které máme s ostatními lidmi, byly opravdu dobré a pravdivé.
Když se vrátíme zpátky o pětatřicet let, naplnilo se to, za co se tenkrát cinkalo klíči?
Já zklamaný nejsem. Je ale třeba stále zdůrazňovat, že žijeme v demokracii, že lidé mají možnost se veřejně shromažďovat, projevovat svůj názor. Přirozeně přitom vidím, že se zvětšují průrvy mezi jednotlivými sociálními skupinami. A to je velká škoda.
Vy jste se sametové revoluce účastnil jako mluvčí. Bál jste se někdy, nebo jste cítil euforii?
Zpočátku jsem se trochu bál, že lidi nepřijdou, přece jen jsme se v tu dobu neměli, třeba ve srovnání s Rumunskem a Maďarskem, tak špatně. Na režim se nadávalo jen v hospodách nebo doma. Hlad nikdo neměl, práce byla, lidé měli kde bydlet, jezdili na ROH dovolené, děti na levné tábory, každý druhý měl chatu a svůj klid. Tím komunisté drželi lidi v šachu. Přesto jich na protesty přicházely tisíce, i když mocní měli stále páky, jak to povstání potlačit. Když ale uprostřed týdne dorazilo i deset tisíc kováků z ČKD a Václavské náměstí se rozestoupilo, aby je přivítalo, cítil jsem tu největší euforii. Najednou už neprotestovali jen intelektuálové, ale i dělnická třída a to bylo pro komunisty zlé. Musím ale spravedlivě přiznat, že pomohl i prezident tehdejšího SSSR Michail Gorbačov, který dal jasně najevo, že zasahovat nebudou.
Symbolem oněch událostí byl Václav Havel.Jaký byl člověk?
S Václavem jsem byl do roku 1989 ve velmi úzkém kontaktu a sametová revoluce byla hlavně jeho zásluha. On byl hybnou silou, stal se jejím symbolem. Byl to člověk, který ukazoval lepší budoucnost a režíroval veřejná vystoupení. „Shromáždění musí trvat jen dvě hodiny, je obrovská zima. A začít by mělo po práci, aby se nenarušovala ekonomika,“ zdůrazňoval. Když se stal prezidentem, viděl jsem ho méně. Ne z důvodu odcizení, ale respektoval jsem, že potřebuje mít trochu klidu. V tu dobu za ním na Hrad proudily davy lidí a člověk by měl mít smysl pro uměřenost.
Našla by se i dnes taková osobnost, jakou byl on?
Znám dost solidních lidí, ale neřekl bych, že někdo by vyrostl, při vší úctě, do role Václava Havla. Koho si ale nesmírně vážím, je Marek Eben. Myslím, že ho mají lidé rádi i přes rozdílnost sociálních skupin. Umí nás všechny potěšit laskavým, ale trefným humorem a jde příkladem, když se dlouhé roky stará o hendikepovanou manželku.
Dalším symbolem revoluce byl Karel Kryl, který se ani po revoluci nebál naplno poukazovat na nedostatky. Jak si ho pamatujete?
Karel Kryl byl neuvěřitelně uznávaný, a to i mezi mladou generací. Po událostech v roce 1989 se dost změnil, sám jsem s ním o tom hovořil. Karel se nesmířil s tím, jak divoce u nás proběhla privatizace, nelíbilo se mu převlékání kabátů, viděl svět černobíle. Je škoda, že ho Václav Havel nepřijal na Pražském hradě k soukromé audienci. Přijal kdekoho, ale jeho ne. Myslím, že to Karla mrzelo, i když to nikdy nezmínil. Rozhodně by si to přijetí zasloužil.
Pojďme teď do současnosti. Kromě práce s bohoslovci jste v rámci české biskupské konference v čele Iniciativy Spravedlnost a mír. Jak zajistit mír?
Mír musí mít člověk v sobě, je důležité nemít předsudky a umět naslouchat jinak smýšlejícímu. Nesouhlasící člověk nemůže přece znamenat, že je hned odepsaný. Musíme spolu víc mluvit, vysvětlovat si, nedělat zbrklá rozhodnutí. Mír začíná u každého z nás a záleží na tom, jak spoluvytváříme společenskou atmosféru.
Názory na válku na Ukrajině rozdělily dost nesmiřitelně národ. Co s tím?
Je potřeba mít kulturu projevu ve zralosti, neužívat urážlivé výroky. Je také důležité, aby se člověk snažil získat seriózní informace a dovedl rozlišovat mezi pravdou a lží, mezi pravdou a polopravdou. V dnešní době se často něco „jen naznačuje“, ale stojí za tu námahu nad situací a událostmi přemýšlet. Navíc každý z nás má možnost se setkat s někým nebo vyhledat někoho, kdo se dobře v situaci orientuje. Hlavně se navzájem neurážejme a nenálepkujme, to nikomu ke klidu nepřidá a nic to nevyřeší.
Máte pravdu, že urážky a nálepkování se pomalu stávají standardem. Nejinak je tomu třeba i u jiného tématu, jakým jsou manželství jednopohlavních párů. Předpokládám, že pro vás zůstává základem klasická rodina…
Samozřejmě! Rodina, vztah mezi mužem a ženou, schopnost zplodit děti - to zůstává základem pro všechny budoucí generace. Tím neříkám, že bychom snad měli odsuzovat lidi, kteří jsou jinak orientovaní. Ale při vší úctě a respektu, aby třeba dva muži vychovávali dítě, to mi nepřijde úplně vhodné. Dítě by mělo vyrůstat v rozdílu pohlaví, tady je nezastupitelná role táty a mámy. A co se týká záležitosti „náhradních matek“
a rození dětí pro homosexuální páry, to už mi přijde jako vybočení z řádu. Pro děti je nejdůležitější rodinné zázemí, rodiče by s nimi měli hovořit a vysvětlovat. Člověk pochopí svoji sexuální orientaci, když dospívá. Přijde mi krajně nevhodné takovou věcí zatěžovat děti, které jsou na prahu školní docházky.
Jaké bylo vaše dětství?
Přál bych každému dítěti, které se dneska narodí, aby poznalo matčino pohlazení, otcovo objetí a pocit, že má domov a zázemí. To všechno mi moji rodiče dali a já jim jsem za to nesmírně vděčný. Vyrůstal jsem ve skromném prostředí, v malém bytě se třemi staršími sestrami, a i když to bylo někdy trochu tísnivé, odmalička jsem se učil ohleduplnosti. Vyrůstal jsem v Praze na Žvahově, ve vilové čtvrti nad Zlíchovem, kde je dodnes krásná příroda. S ostatními dětmi jsme dováděli po okolních kopcích Prokopského údolí, a dokonce jsme hráli na ulici fotbal. Tehdy tam nebyl žádný provoz. Ta čtvrť je mi dodnes velmi blízká, prožil jsem tam nádherné dětství.
Zanedlouho máme advent. Co byste sobě i lidem do tohoto období popřál?
Advent je v současnosti spíše dobou hluku než ztišení. A to mě mrzí. Advent znamená pro křesťany příchod světla a tím světlem je Ježíš. Ve světle vidíme lépe sami sebe a taky lépe vidíme ty druhé. Vidět v druhých světlo, najít v každém to dobré přispívá k lepším vztahům a k lepší vzájemnosti. Je také potřeba, abychom se uměli podívat vzhůru a dokázali se povznést nad každodenní starosti. Vidět šířeji než jen sebe a bezprostřední okolí. Adventní doba je pozváním ke ztišení a zamyšlení.
PROČ JSEM SE STAL KNĚZEM
Václav Malý pochází z věřící rodiny, oba rodiče byli hluboce věřící. „A podle zásad, které se nám snažili předat, sami žili,“ dodává. „Víra pro ně nebyla únikem ze života, ale upřímné každodenní snažení vytvářet kolem sebe příjemnou atmosféru. Tenhle přístup k Bohu se mi velmi líbil. Jako chlapec jsem sice chodil ministrovat do zlíchovského kostela, ale snil jsem o studiu archeologie Blízkého východu. Představoval jsem si, že budu někde v Jordánsku, Iráku nebo v Sýrii pracovat na vykopávkách. Teprve v devatenácti letech jsem se po úvaze, která ve mně zrála časem, definitivě rozhodl stát knězem. Hluboko uvnitř jsem cítil potřebu sloužit Bohu a ukazovat lidem směr života a dávat jim naději.“
CV BOX
Václav Malý (narodil se 21. září 1950 v Praze) je římskokatolický duchovní a pomocný biskup pražský.
V roce 1976 dostudoval teologii, v témže roce byl vysvěcen na kněze. V letech 1976–1978 působil jako kaplan ve Vlašimi a administrátor v nedalekém Domašíně, později jako kaplan v Plzni a administrátor v Liticích.
V únoru 1977 podepsal Chartu, v roce 1978 se stal členem Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných. To mu v roce 1979 vyneslo zatčení. V letech 1980–1986 pracoval jako topič. V listopadu 1989 se zapojil jako moderátor protikomunistických demonstrací, spoluzakládal Občanské fórum.
Od roku 1990 působil v kostele sv. Gabriela na Smíchově, v letech 1991–1996 byl farářem u sv. Antonína v Holešovicích. V roce 1996 byl jmenován kanovníkem Metropolitní kapituly u sv. Víta. V roce 2002 a pak opakovaně v letech 2005, 2008, 2011 a 2014 byl zvolen jejím proboštem.
V prosinci 1996 ho papež Jan Pavel II. jmenoval titulárním biskupem marcelliánským a pomocným biskupem pražským. V rámci České biskupské konference je od roku 2000 předsedou Rady lustitia et Pax (Spravedlnost a mír) a od roku 2012 delegátem pečujícím o krajany v zahraničí.
Rád čte, chodí do divadla, na koncerty a na výstavy.
