Toyen: Slavná až po smrti

Publikováno: 8. 5. 2023
Autor: Karel Černý
Foto: Wikimedia

Tajemná, záhadná. To jsou asi nejvýstižnější slova, která charakterizují Toyen, královnu české meziválečné avantgardy. Její jméno zná i většina těch, kteří se o výtvarné umění vůbec nezajímají. Její obrazy jsou známé a drahé. Ví se o všem kolem ní, ale o ní se ví málo.

Je paradox, že za života byla samozřejmě známá zejména mezi českými a francouzskými surrealisty, nicméně široká veřejnost ji téměř neznala a první skutečný ohlas vzbudila až dražba její pozůstalosti roku 1982 – vynesla milion a 900 tisíc franků. Mnoho jejích obrazů dodnes budí vášně, protože je lze vykládat různými způsoby. V jednom a tomtéž někdo vidí bolest a zoufalství, jiný naději. Ona sama říkala: „V temném sále života sleduji plátno svého mozku.“

Odchod od rodiny
V šestnácti ještě coby Marie Čermínová odešla z domova a od té doby prohlašovala, že žádnou rodinu nemá. O dětství, rodičích a sestře (se kterou i po odchodu z domova chvíli bydlela) nikdy nemluvila. Proč, to zůstává tajemstvím. Zapsala se do malířské školy bratří Boháčů, studovala na UMPRUM dekorativní malbu u prof. Emanuela Dítěte ml. I odtud ale odešla a vlastně zůstala celý život samoukem. Aby se uživila, nastoupila jako dělnice do továrny na výrobu mýdla.

Surrealisté
Zlomový pro ni byl rok 1922, kdy se při výletě na ostrov Korčula seznámila s malířem, básníkem a fotografem Jindřichem Štyrským. Navzájem se inspirovali a zůstali bok po boku až do jeho smrti v roce 1942. Přes všemožné spekulace se nikdy nepřišlo na to, bylo-li mezi nimi něco víc než přátelství. Oba jakékoliv důvěrnosti popírali. Spolu měli v roce 1923 první výstavu (na ní ještě Toyen nechtěla uvádět své jméno), spolu se stali členy výtvarné sekce Devětsilu. Ona ale také navštěvovala schůzky anarchistů a byla členkou první komunistické buňky (její jméno se dokonce zachovalo v policejních záznamech, prováděla podvratnou agitaci a kurýrní službu). Po smrti otce zdědil Štyrský nějaký majetek a roku 1925 odjíždí s Toyen do Paříže, kde vymysleli vlastní umělecký směr – artificialismus. Obrazy se ale moc neprodávaly a peníze došly. Roku 1934 se tedy vrací domů a pod vlivem francouzské surrealistické skupiny kolem André Bretona a Paula Éluarda zakládají Skupinu surrealistů v ČSR.

Poválečná deziluze
To už pro své okolí dávno není Manka, jak jí oslovovali, ale Toyen. Ohledně pseudonymu existuje více verzí, ale sama Toyen tvrdila, že to je z francouzského citoyen, tedy „občan“. Prý se jí líbilo, že to je bezpohlavní a umožňuje jí to mluvit o sobě v mužském rodě. Ostatně chovala a oblékala se jako muž, ve Francii kouřila silné cigarety Gitanes nebo Gauloises… Muži se o ni zajímali, tvrdila ale, že ji přitahují mladé slečny. Pravda, nebo jen póza? To se neví. Za okupace schovávala v pronajatém bytě na Žižkově před transportem básníka Jindřicha Heislera. Po válce sice uspořádala výstavu, kterou navštívil i Edvard Beneš, a podepsala se pod oslavný článek velebící KSČ, ovšem vzápětí přišla deziluze: rozepře s kolegou Vítězslavem Nezvalem ohledně stalinistických čistek v Rusku a rozchod s Paulem Éluardem, z něhož se stal zanícený komunista.

Živoření v Paříži
V březnu 1947 odjíždí s Heislerem do Paříže. S sebou si veze i Štyrského obraz Trauma zrození, který měl umělec pověšený nad postelí ve chvíli skonu (po její smrti byl nalezen srolovaný pod postelí). Štyrskému také nechala zbudovat hrob na Olšanských hřbitovech a pro náhrobní kámen vybrala jeho kresbu z cyklu Apokalypsa. Poprvé v životě má víc peněz díky prodeji činžovního domu po rodičích, jenže o ty po únorovém převratu v Československu přichází. Navíc je hned v počátku vykonstruovaných procesů se skupinou kolem Milady Horákové zařazena na seznam trockistů. Ve Francii s Heislerem zůstávají na mizině. Po jeho smrti v roce 1953 se Toyen usídlí v levném hotýlku de la Paix na ostrově sv. Ludvíka, v pokoji bez koupelny. Nad vodou ji drží přátelé z okruhu surrealistů kolem Bretona.

Bez profese
V roce 1966 André Breton umírá a jeho žena nabízí Toyen ubytování v jeho ateliéru na Pigalle. Jenže velmi brzy se celá surrealistická skupina rozpadá. Pro Toyen je to další těžká rána. Má sice občas výstavu, ale žádnou hvězdou není. Maluje stále méně, dělá koláže z obrázků z novin a časopisů. Občas chodí na procházky na náměstí Blanche či do Clichy, navštěvuje ale i pornografická kina na Pigalle. V 74 letech spadne ze schodů a od té chvíle z bytu téměř nevychází. Na svém posledním osobním průkazu uvádí, že je bez profese. Umírá 9. listopadu 1980. Uložena je na hřbitově Batignolles, na její rakev hodili přátelé klobouk, který tak ráda nosila. V Československu o jejím skonu nepadla žádná oficiální zmínka.