Už před dvaatřiceti lety šel Tom Philipp, tehdy ještě jako nestraník, do komunálních voleb v barvách KDU-ČSL. Členem lidovců je skoro čtvrtstoletí. Třicet let byl členem zastupitelstva Prahy 12, pět let je poslancem parlamentu. Ve své straně tak zažil už mnoho změn, pamatuje chvíle úspěchů i propadů. V současné době jsou lidovci po další změně a nutně potřebují živou vodu.
KDU-ČSL má nového předsedu, jihomoravského hejtmana Jana Grolicha. Co z vašeho pohledu tato změna znamená a co by měla straně přinést?
Jan Grolich je úspěšný a srozumitelný krajský politik, který dokázal obhájit pozici hejtmana a oslovit i lidi mimo tradiční okruh voličů KDU-ČSL. Jeho zvolení proto vnímám jako příležitost přinést straně novou energii, větší otevřenost a schopnost mluvit o našich hodnotách současným jazykem. Změna ale nestojí jen na jednom člověku. Výrazně se omladilo celé předsednictvo, které má elán, odvahu a chuť něco změnit. Věřím, že tuto energii dokáže přenést nejen na členskou základnu, ale především na voliče.
KDU-ČSL se po rozpadu koalice SPOLU nedaří dostat nad pětiprocentní „hranici přežití“. Dává vám smysl spojení s TOP 09, které ostatně vzniklo původně jako křesťanský pravicový projekt, do jakéhosi menšího SPOLU?
Je pravda, že průzkumy nyní KDU-ČSL příliš nepřejí. Právě proto jsme se rozhodli přepřáhnout, výrazně omladit vedení a dát prostor lidem, kteří už v praxi ukázali, že umějí získat důvěru voličů. V tuto chvíli mi proto debata o spojování s TOP 09 nebo o nějakém „menším SPOLU“ připadá předčasná. Každá strana musí nejprve ukázat, co sama nabízí, jaké má osobnosti a zda dokáže voliče oslovit. Až se přiblíží volby, bude samozřejmě nutné zvolit takovou strategii, která zabrání propadnutí hlasů a umožní prosazovat naše hodnoty. Teď je ale naším hlavním úkolem znovu vybudovat silnou a sebevědomou KDU-ČSL.
Do říjnových komunálních voleb v Praze jde KDU-ČSL v koalici se Zelenými a Prahou sobě. Jak vy osobně rozumíte tomuto spojení?
Při vyjednávání o předvolební spolupráci bylo na stole více možností – obnovení původního formátu SPOLU i společná kandidatura s Prahou sobě a Zelenými. Nakonec převážila druhá varianta. Svou roli jistě sehrálo také to, že Jan Čižinský původně vzešel z KDU-ČSL a v řadě komunálních témat k nám má blízko. Toto spojení chápu především jako pragmatickou dohodu pro Prahu, založenou na konkrétních osobnostech a společných programových prioritách.
S vládou Andreje Babiše je mezi voliči velká nespokojenost, ale ještě větší je s výkonem opozice. Výkon vlády je leckdy matný, a přesto opozice nenachází recept, jak voliče zaujmout a přetáhnout na svoji stranu.
Výkon vlády považuji za velmi slabý, zakrývá jej však profesionální a silný marketing Andreje Babiše, na který má dostatek prostředků. Navíc často pracuje s populismem, zjednodušováním složitých problémů a výroky za hranou pravdy. Pro opozici je obtížné takovému stylu čelit a současně dodržovat pravidla slušné a věcné politické soutěže. To nás ale nezbavuje odpovědnosti. Musíme být aktivnější a srozumitelnější. Voliči se nakonec budou muset rozhodnout, zda jim stačí líbivé sliby a projídání budoucnosti, nebo zda dají přednost serióznímu, odpovědnému a uměřenému přístupu. Oni v tom pak budou žít. Navíc ani intenzivní vládní marketing nedokáže zakrýt všechno, pan premiér evidentně ztratil formu a výsledkem jsou věci, které Česko reálně poškozují, jako jsou jeho podivná prohlášení k evropské protiraketové koalici, kde Česko zatím chybí.
Českou společností na konci července hýbal nedostatek důležitého léku na rakovinu tamoxifen. Jak se něco takového může stát a lze takovým situacím zcela zabránit?
Výpadky jednotlivých léčiv se bohužel čas od času objevují a zcela jim zabránit nelze. Rozhodující ale je, jak rychle a účinně na ně stát reaguje. Přijali jsme změnu zákona o léčivech, která dala ministerstvu zdravotnictví a Státnímu ústavu pro kontrolu léčiv více pravomocí a nástrojů pro zvládání podobných situací. O to závažnější je podle mě liknavý postup ministra Adama Vojtěcha při řešení nedostatku tamoxifenu, důležitého léku používaného při léčbě rakoviny prsu. Zlehčování celé situace je navíc necitlivé vůči ženám, které se léčí s vážným onemocněním a mají pochopitelný strach, zda pro ně bude jejich léčba dostupná. V takové chvíli musí stát jednat rychle, otevřeně informovat a nabídnout konkrétní řešení, ne problém bagatelizovat.
S manželkou Štěpánkou.
Hodně se mluví o důchodech a stavu penzijního účtu. Jak je na tom ale české zdravotnictví – je ve své současné podobně ufinancovatelné a schopné rozvoje?
Vláda Andreje Babiše posílá do zdravotnictví ze státního rozpočtu více než dvacet miliard korun na dluh, ale další peníze samy o sobě reformu nenahradí. Ministr Adam Vojtěch místo systémových změn především mluví o tom, co by jak by, protože k nepopulárním krokům nemá dostatek odvahy. Je pochopitelné, že se nikomu nechce do složitých jednání se zdravotníky, odbory, pojišťovnami a veřejností. Skutečná reforma navíc vyžaduje schopnost odolávat tlaku různých zájmových skupin. České zdravotnictví ufinancovatelné je, ale nikoli bez zásadních změn. Budou muset přijít razantní reformy, které se dotknou organizace péče, její efektivity i odpovědnosti jednotlivých aktérů. Takové změny samozřejmě budou bolet. Od populistické vlády je ale očekávat nemůžeme.
Začal nový akademický rok – jak se daří navyšovat na vysokých školách počty studentů lékařství a zdravotních sester? Proč je pořád takový problém se dostat na studium lékařství, a přitom je lékařů nedostatek?
Zájem o studium medicíny je obrovský, v tom problém skutečně není. Mnohem horší je to se zájmem lékařů učit. Pro zkušeného lékaře je zpravidla finančně výhodnější věnovat se pacientům než výuce, a proto na lékařských fakultách často učí především nadšenci. Podobně narážíme také na omezené kapacity klinických pracovišť a nedostatek vyučujících u dalších zdravotnických oborů. Vzniká tak zdánlivý paradox: lékaře a zdravotní sestry potřebujeme, zájemců o studium máme dost, ale nemáme dostatečné podmínky pro jejich vzdělávání. Na tento problém upozorňuji již delší dobu a snažím se propojovat akademický svět s politickým, aby politici lépe porozuměli tomu, kde jsou skutečné překážky a jak je odstranit.
Autor je evropským editorem Deníku
CV BOX
Tom Philipp (narodil se 26. prosince 1968 v Praze) je přednosta Kliniky revmatologie a rehabilitace 3. lékařské fakulty Univerzity Karlovy a Fakultní Thomayerovy nemocnice, poslanec, předseda správní rady Všeobecné zdravotní pojišťovny, zastupitel městské části Praha 12 a bývalý místopředseda KDU-ČSL.
Po vystudování 2. lékařské fakulty UK začal v roce 1993 působit jako lékař na oddělení revmatologie v Thomayerově nemocnici, později zde již působil jako náměstek ředitele (2005–2014). Od roku 2014 pracoval čtyři roky jako náměstek ministra zdravotnictví. Od konce listopadu 2018 pracoval ve společnosti Agel, a. s., kde působil na postu 1. místopředsedy představenstva a jako ředitel Nemocnice Jeseník. S Thomayerovou nemocnicí ale nikdy nepřestal zcela spolupracovat a nakonec se do ní naplno vrátil.
Členem KDU-ČSL je od roku 2002, v roce 2021 byl zvolen poslancem. Po osmi letech, kdy byl členem správní rady VZP, se v únoru 2022 stal jejím předsedou.
Žije v Praze, je ženatý a má pět dětí. Baví ho turistika, cyklistika, kynologie a rybaření, jeho hlavním koníčkem ale zůstává politika.
MÉDIA
Velký boj svádí opozice s vládou o financování veřejnoprávních médií. Podaří se jí zabránit zrušení současného systému alespoň tak, aby to neplatilo už v příštím roce? „Uděláme pro to maximum,“ říká Tom Philipp. „Budeme znovu a znovu vysvětlovat, proč je nezávislé a stabilní financování veřejnoprávních médií důležité, a pokusíme se přesvědčit i část vládních poslanců. Velkou roli může sehrát také občanská společnost a veřejné mínění. Andrej Babiš se řídí průzkumy, a pokud zjistí, že mu tento plán nepřináší podporu, může ho stejně rychle odložit, jako ho prosazuje. Odsunutí o rok samo o sobě zásadní řešení nepředstavuje, ale poskytlo by čas na další jednání a hledání rozumnějšího modelu. Proto má smysl se ozvat – veřejný tlak může skutečně rozhodnout.“
reklama
