Kibucy ušly dlouhou cestu od dob, kdy byly páteří izraelského osídlení a bezpečnosti. Stále si ale udržují důležité místo v izraelské společnosti. Pro Česko je významný zejména jeden z nich – Kfar Masaryk, založený v roce 1938. Nachází se na severu Izraele a o jeho vazbách na Česko, ale i o současných událostech v pásmu Gazy a bojích Izraele s Libanonem a Íránem jsme mluvili s členkou tohoto kibucu, pedagožkou Ronit Carmeli.
Nabízí ještě model kibucu něco dnešní společnosti?
Nabízí silnou a aktuální lekci pro dnešní společnost, zejména pokud jde o odolnost a komunitu. Nejcennějším přínosem kibuců je schopnost fungovat jako silná, podpůrná komunita v těžkých dobách a v časech krize. Bohužel právě takto lze charakterizovat poslední roky, zejména období od 7. října 2023, kdy Hamás zaútočil na Izrael. Kibucy v okolí Gazy, které sloužily jako první linie obrany, utrpěly největší ránu. Navzdory obrovské destrukci a bolesti se model komunity stal nesmírně důležitým. Členové kibuců byli evakuováni společně jako komunita do hotelů či jiných míst, což jim umožnilo projít těžkým obdobím společně a poskytovat si navzájem emocionální a psychologickou podporu. Přestože jsou vyhnáni ze svých domovů, komunitní mechanismy nadále fungují i v hotelech a provizorních evakuačních centrech – starají se o vzdělávání, společenské aktivity i každodenní chod členů. Způsob, jakým tyto komunity – například kibuc Be’eri a kibuc Kfar Aza – drží pohromadě, aby přežily a znovu se vybudovaly, se stal modelem národní odolnosti. V Kfar Masaryk jsme hostili sto evakuovaných a stejně jako ostatní kibucy v okolí jsme jim poskytli vřelé přivítání a domov.
Ví u vás dnešní generace ještě, kdo byl T. G. Masaryk?
V kibucu Kfar Masaryk často říkáme, že naše komunita má zvláštní DNA zděděné od zakladatelů, kteří sem dorazili z Československa a Litvy před téměř sto lety. To platí zejména pro českou tradici humanismu a pluralismu. Zatímco mnohé rané kibucy byly známé přísnými pravidly a pevnými rámci, v Kfar Masaryk byl přístup vždy o něco uvolněnější a tolerantnější. Jména Tomáš a Masaryk jsou zde všem známá a používají se pokaždé, když je třeba pojmenovat novou instituci v kibucu – ať už jde o klub, bar, kavárnu, nebo galerii. Kibuc má také muzeum pojmenované po T. G. Masarykovi, které navštěvuje mnoho lidí. Zatímco děti a vnuci zakladatelů znali Masarykův odkaz dobře, dnešní generace má jen částečné znalosti, přesto však pociťuje velkou hrdost, kdykoli je jeho jméno zmíněno. Jako vnučka dědečka, který přišel na začátku 30. let minulého století z Československa, cítím jako poslání šířit znalosti o Masarykovi a o tom, proč je po něm kibuc pojmenován.
Jaké jsou současné vazby Kfar Masaryk na Česko a Slovensko?
Vztahy mezi Československem a Izraelem jsou s láskou připomínány už od samého počátku, po rozhodnutí z roku 1947 o rozdělení území pod britským mandátem. Můj dědeček se roku 1947 vrátil do Československa s delegací dalších členů kibucu, aby pro naši školu získal vzdělávací vybavení. Během pobytu byl požádán, aby se připojil k týmu, který organizoval přepravu zbraní a letadel v rámci známé zbrojní dohody, která zásadně ovlivnila průběh války v Izraeli a přispěla v roce 1948 k vyhlášení nezávislého státu. Toto vojenské a ekonomické spojení se v kibucu Kfar Masaryk často připomíná a je zdrojem hrdosti zakladatelů i jejich následovníků. S ohledem na nedávné tragické události se naše vazby s Českem i Slovenskem posílily. Po zavraždění mladého člena kibucu na hudebním festivalu 7. října a smrti teenagera z kibucu, který byl zabit raketou z Libanonu, jsme měli tu čest přijmout kondolenční návštěvy různých oficiálních představitelů z Česka i Slovenska.
Jak se změnila nálada v izraelské společnosti v posledních dvou letech? Je pravda, že už si lidé zvykli na sirény varující před raketovými útoky?
Na sirény se dá těžko zvyknout – a ještě hůře na zvuk výbuchů a padajících střepin. Na severu jsme byli od září do listopadu 2024 několikrát denně pod útoky z Libanonu. Varování bylo jen třicet sekund a často bylo těžké dostat se včas do krytu. Úžasné ale je, jak se lidské myšlení dokáže změnit – z obrovského strachu a odmítání vyjít z domu na návrat k normálnímu životu v okamžiku, kdy je vyhlášeno příměří. V den, kdy bylo vyhlášeno, jsem okamžitě sedla do auta a jela tam, kam jsem potřebovala, i když den předtím jsem toho nebyla schopná. Rakety z Íránu mají delší čas varování, což lidem dává více prostoru dostat se do krytu, ale jsou také mnohem nebezpečnější. Obecná nálada v izraelské společnosti je dnes hluboký smutek, úzkost o osud rukojmích a velká neshoda ohledně pokračování války.
Jak osobně vnímáte situaci v Gaze?
Mé názory vycházejí z výchovy a ideologie, kterou jsem dostala od svých prarodičů – zakladatelů kibucu. Přišli sem jako součást židovského, socialistického a mírumilovného mládežnického hnutí a já stále věřím ve spolužití Židů, Arabů a všech obyvatel této země a regionu. Bohužel mnoho Izraelců, kteří měli podobné názory jako já, se těžko vzpamatovává z událostí 7. října 2023 a brutality, která je provázela. Někteří z těch, kteří byli zavražděni, byli míroví aktivisté, kteří roky pomáhali obyvatelům Gazy například tím, že vozili nemocné děti z hranice do nemocnic v Izraeli na léčení. Tato dobrovolnická činnost probíhá už roky a účastní se jí mnoho členů kibucu, kteří vyznávají ideologii podporující mír. Lidé jako oni byli uneseni ze svých domovů, odvlečeni do zajetí a zavražděni. Po tom všem má část izraelské populace problém cítit soucit s obyvateli Gazy. Zároveň je tu stále dost lidí, kteří soucit cítí a nesouhlasí s některými kroky vlády. Ale je těžké pomáhat obyvatelům Gazy, když jsou tam drženi naši rukojmí. Přesto nevěřím, že násilí vedoucí k dalšímu násilí může být řešením. Přibližně osmdesát procent izraelské veřejnosti podporuje návrat rukojmích prostřednictvím dohody a většina podporuje i ukončení války. Mnoho lidí vyjadřuje nesouhlas s utrpením obyvatel Gazy. Podle mého názoru a podle názoru většiny lidí kolem mě, kteří se účastní demonstrací a publikují své postoje na sociálních sítích, je v Gaze zapotřebí humanitární činnost. Ale musí být také zaměřena na naše rukojmí. Doufala bych, že lidskoprávní organizace budou pracovat pro dobro našich rukojmích, kteří jsou v tunelech Gazy mučeni a hladovějí, stejně jako pracují pro obyvatele Gazy. Pohled na tyto rukojmí, kteří po téměř dvou letech strávených v temných, úzkých tunelech vypadají jako kostlivci, je pro mnohé noční můra. Rukojmí musejí být propuštěni a pak bude možné obnovovat a pomáhat obyvatelům Gazy.
Kibuc
Kibuc je kolektivní, často zemědělská nebo průmyslová osada v Izraeli, kde obyvatelé žijí a pracují ve sdíleném vlastnictví a hospodaření. Všechny zisky pocházející z kolektivního vlastnictví se po pokrytí základních životních potřeb obyvatel znovu investují zpět do kibucu. Kibucy jsou významným symbolem izraelské historie a kultury. Hrály klíčovou roli při budování a rozvoji země, zejména v raných letech existence Státu Izrael. Úplně první kibuc byl založen v roce 1909.
CV BOX
Ronit Carmeli (narodila se roku 1965 v Izraeli) je izraelská pedagožka vyučující dějepis, pedagogiku a vzdělávání.
Studovala historii na Univerzitě v Haifě (B.A.) a na Telavivské univerzitě (M.A.) a doktorát získala ve stejném oboru na Univerzitě v Haifě.
Mnoho let se věnuje vedení, výuce a dohledu nad studenty v oblasti dějepisu (Oranim College of Education a Univerzita v Haifě) a také výuce dějepisu (střední školy Na’aman a Ofek).
Je autorkou několika publikací, např. Mezi vírou a pochybností, Západ a Východ: Identifikace mládežnického hnutí Hašomer Hacair se Sovětským svazem v 50. a 60. letech (2016).
Žije v kibucu Kfar Masaryk.
reklama
