Rozhovory

Renáta Zajíčková: Gymnázium je moje čtvrté dítě

Publikováno: 15. 7. 2024
Autor: Lucie Burdová
Foto: archiv Renáty Zajíčkové
logo Sdílet článek

Jestli lze o někom říct, že má školství skutečně v malíčku, je to bezesporu poslankyně za ODS Renáta Zajíčková. Je vystudovaná pedagožka, založila vlastní úspěšné soukromé gymnázium, školství se věnovala v komunální politice v Praze 5 a zůstala mu věrná i jako členka poslanecké sněmovny.

Není běžné stát se z pedagoga majitelkou soukromého gymnázia, jak jste se ke vstupu do soukromého školství dostala?
Na začátek bych ráda uvedla, že impulz začít studovat školský management přišel od mých nejbližších. Byla jsem na třetí mateřské a kolem sebe měla lidi, kteří mě v dalším studiu podporovali. Tehdy jsem ještě nevěděla, jak obor uplatním v praxi, ale možnost vstoupit do soukromého školství přišla téměř ihned po dokončení studií v roce 2004. Rozhodla jsem se tehdy využít dlouholeté zkušenosti v českém školství a uchopit vzdělávání nadaných mladých lidí po svém. Začínali jsme doslova na zelené louce. Měli jsme sice vizi, jak školu vybudovat, vést, ale neměli jsme budovu, učitele, vzdělávací program, děti. První dvě třídy osmiletého gymnázia jsme otevírali rok poté, ve školním roce 2005/2006. Postupně jsme gymnázium rozšiřovali o další obory, navyšovali kapacitu, takže k dnešnímu dni máme téměř pět set žáků a všechny gymnaziální obory, a to na dvou místech v Praze. Gymnázium je, jak ráda říkávám, moje čtvrté dítě. A jsem na něj náležitě hrdá – stejně jako na stovky našich absolventů. 

Kde jste hledala inspiraci při nastavování programu vzdělání?
Do vzdělávacího programu se mimo jiné propsaly zkušenosti kolegů ze zahraničí. Podařilo se nám sestavit program, kterým jsme měnili přístup k žákům, studiu, přikročili jsme k průřezovým tématům, organizovali roční projekty, zapojili se do programu „Čtením a psaním ke kritickému myšlení“ a další. V mnohém jsme byli o krok napřed a tento náš náskok a vysoký standard se i přes velkou konkurenci snažíme udržet i dnes. Řízení školy jsem předala synovi, který do programu přinesl přesah do sociologie, politologie, mezinárodních vztahů, a škole tím dává nový směr. 

Po éře školské u vás přišla éra politická… 
V roli zřizovatelky školy jsem za sebou po patnácti letech viděla velký kus práce. Škola byla stabilizovaná a já si v té době začala pohrávat s myšlenkou, co dál, kam dál se posunout. Díky vícero okolnostem přišla v roce 2018 nabídka stát se nejen kandidátkou, ale dokonce lídrem kandidátky ODS pro Prahu 5 v komunálních volbách. Koalice, kterou po volbách vytvořila ODS s vítěznou Českou pirátskou stranou, se ovšem po necelém roce své činnosti rozpadla a stala jsem se starostkou. Na začátku mého působení jsem si stanovila za cíl dát úřad do pořádku a přinést jasné směřování do oblastí, které postrádaly dlouhodobou vizi a řešení. Díky konstruktivní spolupráci napříč politickým spektrem jsme vypracovali strategický plán rozvoje „Pětky“ na následující desetiletí. V roli zřizovatelky a radní pro školství jsem cílila na hospodárný provoz a zvyšování kvality výuky ve třinácti základních a jednadvaceti mateřských školách. Za dobu mého působení jsme do školství Prahy 5 investovali téměř půl miliardy korun – prostředky jsme získali od developerů díky tomu, že jsme jim jako první v Praze nastavili jasná a transparentní pravidla. 


Z politiky komunální jste pak pokračovala do sněmovny… 

Cítila jsem, že mám energii a také schopnost věci posouvat. Jsem člověk zaměřený na výkon. Nehledám důvody, proč něco udělat nejde, ale naopak se snažím uvádět věci do pohybu a řešit je. V posledních parlamentních volbách jsem byla na kandidátce koalice SPOLU a i díky třinácti tisícům preferenčních hlasů, které mě velmi mile překvapily, jsem uspěla. V roli poslankyně se soustředím na změny v oblasti, která je mi profesně blízká a do níž mám detailní vhled. Mým cílem je připravit děti na dobu inovací, jako je umělá inteligence, ve které se bez efektivního a modulárního vzdělávacího systému neobejdeme. 

Čemu konkrétně se věnujete? 
Spíše než nad řešením dílčích problémů se zamýšlím nad vzdělávacím systémem jako takovým. Když se podíváte na jeho architekturu, zjistíte, že po třicet let zůstala nezměněna. Je to, jako byste si postavila před třiceti lety dům a dnes ho modernizovala pouze tím, že vyměníte staré sofa za nové. Jeden z velkých neduhů našeho systému je neprůchodnost a neprostupnost jednotlivých úrovní vzdělávání, horizontální a vertikální přesah zcela chybí. Ve středoškolském vzdělání to například znamená ztížený přechod mezi obory či školami, kdy student musí opakovat ročník, nebo dokonce začínat zcela od začátku. Přitom čas letí a doba je stále rychlejší. A jsme u dalšího problému českého školství – dlouhé vzdělávací cesty. K maturitě se dostávají dvacetiletí i starší studenti, zatímco jinde v Evropě je běžné, že studenti v jednadvaceti letech ukončují bakalářský stupeň vysokoškolského vzdělání. Tady našim absolventům vzniká velká konkurenční nevýhoda. To musíme rychle změnit. 

Jako možnou cestu uvádíte takzvanou variantu 8 + 2. Můžete ji blíže představit? 
Za znovuzavedením devátých tříd byla myšlenka sociální demokracie, že děti, které po povinné školní docházce nepokračují v dalším vzdělání, mohou v patnácti letech nastoupit do práce. I proto je devátá třída spíše opakovací, než že by přinášela nové učivo. Jednou ze změn, které prosazuji a snažím se o její smysluplnosti přesvědčit i kolegy, je zkrácení základního vzdělání na osm let. Ruku v ruce s tím by ale zároveň mělo jít prodloužení povinné školní docházky o dva roky. Tyto dva roky by děti absolvovaly na střední škole, z níž by odcházely například s certifikátem. Nemyslím si, že by kvůli takové změně musely vznikat nové střední školy. Středních škol máme z hlediska infrastruktury dostatek, absolutně nevyhovující je ale jejich struktura. Nejvíce patrné je to v Praze, kde se poptávka naprosto míjí s nabídkou. Obecně platí, že ve velkých městech je větší poptávka po všeobecných školách, jejichž kapacity jsou ovšem nedostatečné – bohužel jsme roky byli přesvědčováni, že je třeba podporovat řemesla. Odborné školy jsou jistě také zapotřebí, ale obory by měly být více flexibilní a schopné adaptovat se na změny ve společnosti a na pracovním trhu. Začít se systémovými změnami právě u středoškolského vzdělání mi proto dává smysl – prodloužení povinné školní docházky rozpohybuje návazné změny. Je to, jako když hodíte kámen doprostřed rybníka a od středu se následně začnou šířit vlny po celé hladině. 


S jakými problémy se školy v současné době nejvíc potýkají?
Z mého pohledu, tedy z pohledu pozorovatele zvenčí, vidím, že lidé pracující ve školství často neumějí popsat systémové problémy, o nichž jsem mluvila. Jsou uzavřeni ve své škole a domnívají se, že všechno dělají správně. Ztrácejí nadhled, často nemají ani zpětnou vazbu o svých absolventech. Z pohledu zevnitř je největším problémem nedostatek pedagogických pracovníků, ředitelé se potýkají se slabým zájmem o výuku odborného výcviku, s erudovaností. Problémem na některých školách jsou i přestárlé učitelské sbory. Mladá generace se do učitelských pozic příliš nehrne, někteří odcházejí, protože nenašli pochopení u kolegů nebo nadřízených v modernějším přístupu k učení, osobnostnímu rozvoji studentů. Podmínky práce ve školství, ačkoliv se zlepšily, nejsou stále ideální. Na druhou stranu čekám od pedagogů větší profesionalitu a výkon, důraz na sebevzdělávání, sledování trendů ve výuce. 

Jaké změny do systému přinese nová hygienická vyhláška, která vznikla díky vaší iniciativě?
Školství má problém s nevhodně využitou infrastrukturou a často přestárlými budovami vybudovanými pro účely vzdělávání bez dostatečné kapacity, navíc jej svazují desítky let staré a nepřehledné normy. Přizpůsobovat školství demografii je tak obecně velmi složité a pro stát extrémně drahé. Proto jsem před rokem a půl iniciovala velké jednání, na kterém byla zastoupena čtyři ministerstva, a dnes tu máme novou hygienickou vyhlášku, která je, troufám si říci, malou revoluční změnou. Novela je příkladem debyrokratizace, vyhláška je přehlednější, předvídatelnější, modernější. Původní úprava například neumožňovala využít k výuce budovu úřadu nebo komerční prostory, což novela vyhlášky mění. Podobně jako strukturu škol i infrastrukturu potřebujeme udělat více flexibilní tak, aby dokázala reagovat na měnící se potřeby společnosti a trhu práce. Otevíráme tím zřizovatelům prostor pro adaptaci stávajících budov na školské objekty, a umožňujeme tak jednoduché a pružné navyšování školských kapacit, a konečně umožňujeme budování nových multifunkčních moderních komplexů, které mohou sloužit k vícero účelům dle aktuální demografie a potřeb daného regionu. 

Na čem pracujete aktuálně, co byste ráda stihla do příštích voleb?
Aktuálně se zabývám individuálními vzdělávacími účty, které by podpořily a zpřehlednily možnosti dalšího seberozvoje, profesního vzdělání či rekvalifikace pro zaměstnance a zároveň přinesly informace, které by stát využil právě pro přizpůsobení nabídky dalšího vzdělání v regionech. S experty na vzdělávání dál aktivně pracuji na dotažení návrhu reformy regionálního vzdělávání. Nepotřebujeme kosmetické změny a strategie do šuplíku – pokud chceme naše školství vymanit z devadesátek, potřebujeme skutečnou systémovou změnu. Společně s ekonomy pracujeme také na predikci dopadů změn na studenty, školy, ale i pracovní trh a státní rozpočet. Nahlížíme na návrh optikou toho, jaký potřebuje Česko vzdělávací systém za deset let. Svět prochází složitou dobou a před námi stojí několik zásadních výzev. Pokud je chceme překonat a další generaci na ně připravit, musíme se zvládnout adaptovat. 

CV BOX 
Renáta Zajíčková (narodila se 17. srpna 1967 v Praze) je poslankyně a pedagožka.
V roce 1991 absolvovala Pedagogickou fakultu Univerzity Karlovy v oborech český jazyk a společenské vědy a v roce 2004 navazující studium školského managementu. 
V roce 2005 založila soukromé gymnázium zaměřené na osobnostní rozvoj a mezinárodní vztahy. Po patnácti letech předala školu synovi a vstoupila do politiky. 
V roce 2018 vedla kandidátku ODS v komunálních volbách, stala se místostarostkou a následně starostkou Prahy 5. Jako starostka se zaměřovala na strategický rozvoj městské části, školství a bezpečnost. Na podzim roku 2021 usedla do poslanecké sněmovny. Zde se věnuje reformám regionálního školství
a celoživotního učení. 
Žije v Praze, je vdaná, s manželem Zdeňkem má tři dospělé syny. Relaxem je pro ni rodina, tanec, horské kolo, v zimě běžky nebo dobrá kniha. 

 


Mohlo by vás zajímat

Více článků