Rozhovory

Radek Vondráček: Když jdu na hřiště, jdu tam vyhrát

Publikováno: 30. 9. 2021
Autor: Karel Černý
Foto: Foto archiv Radka Vondráčka
logo Sdílet článek

Utrhnout si pro sebe alespoň na půl hodiny předsedu sněmovny Radka Vondráčka opravdu není snadné. Jeho kalendář se každou chvíli mění (což v současné době není divu), a je proto nutné být časově hodně flexibilní. Ale když už se s ním setkáte, není to žádný stres, povídání je klidné, pohodové.

Vaše tisková mluvčí říká, že váš diář je živý organismus, který se každým okamžikem mění. Měl jste od vstupu do vysoké politiky třeba celý den vypnutý mobil i notebook?

Přiznávám, jsem závislý. Hlavně na telefonu, protože se cokoliv může stát. Když jsem na dovolené, mohu dát třeba půlden, ale pak potřebuju chvilku na vyřízení telefonů, SMS, mailů… I když jsem byl mimo signál, třeba někde na chatě, vždycky jsem ho šel dohledat. Ale přeci jen – loni jsme sjížděli Ohři a v jednom z kempů signál prostě není, leda snad, že byste šplhal na okolní skály. Takže ano, loni v létě jsem zhruba ten den opravdu nebyl na příjmu. Mimochodem, bylo tam krásně, Ohře je nádherná řeka.

Za chvíli máme volby. Představme si, že se po nich všechny či alespoň výrazná většina stran semkne proti ANO do jedné velké koalice. Znáte mechanismus fungování vlády i sněmovny – umíte si představit, že je ve vládě třeba šest či sedm stran?

Představivost mám velkou, ale samozřejmě je otázka, co je stabilní, funkční a efektivní vláda. A přestože volič vnímá, že tu je nějaká koalice, pořád je to trojkoalice a dvojkoalice. Tedy potenciálně pět partnerů. Minimálně, protože to nemusí stačit. V hnutí ANO se hlavně pozastavujeme nad tím, že v těch koalicích jsou přece tak zásadní rozpory! Mám jich snad na dvě stránky. Příklad – TOP 09 jednoznačně podporuje stejnopohlavní manželství, a do toho KDU-ČSL ve stejném volebním období dává v podstatě konkurenční projekt, kde se zavádí institut manželství jako svazku muže a ženy, a chtějí to mít chráněné na ústavní úrovni. A takových témat je mnohem více, ať se to týká eura, či dalších politických i společenských záležitostí. Ty troj a dvojkoalice jsou spojené dohromady jediným faktorem, kterým je Andrej Babiš. Nespojuje je něco, jsou spojené proti něčemu. Takže vím, proti čemu jsou, ale v podstatě nevím, pro co jsou. A moje osobní zkušenost – politická a tak trochu i psychologická – je, že tohle vydržet nemůže, takhle to nefunguje. A koneckonců i v současné sněmovně třeba na organizačním výboru nebo na jednání grémia, každá ta strana – i když jsou to představitelé jedné koalice – předkládá trochu odlišná stanoviska. A kdyby se stalo, že nebudou mít nějakého sjednotitele... Nerad dělám předpovědi, nerad věštím, ale je vysoká pravděpodobnost, že to nebude stabilní.

Snad každá ze stran už deklarovala, s kým po volbách – pokud v nich uspěje – určitě nepůjde do koalice. Bude takhle vůbec možné sestavit stojedničkovou většinu?

Je to strašně krátkozraké. Chápu, že to je něco, co se před volbami říká. Ale když si přečtete Hovory s TGM, on tam zmiňuje, že je povinností každého politika najít sílu k dohodě. Mám trochu jiný vhled do politické situace, přeci jen už jsem tady osmým rokem, a ti, kteří dostanou hlasy a mandát, přeci mají povinnost vytvořit vládu. A říkat hned od začátku „s tím my nejdeme“, to je v podstatě proti zájmům státu jako celku. Nesouhlasím s tím. Rozumím, že se můžeme názorově posekat, můžeme vyhrotit debatu, ale snad jsme tady všichni za nějakým účelem. A účelem Parlamentu je mimo jiné dát zemi vládu.

I kvůli covidu zůstalo nemálo zákonů viset v různých stadiích rozpracovanosti či schvalování. Kterým by se měla příští vláda a příští sněmovna věnovat jako prvním? Které jsou zásadní?

Nevím, jak bude nová vláda sestavena. Každý klub má své priority, pak má priority každé ministerstvo, mají je určitá zájmová uskupení a tak dále. Takže když nevím, jak bude nová vláda složena, nevím ani, co bude jejími prioritami. Nicméně v tuto chvíli nejsme schopni dotáhnout věci, které nutně potřebujeme, protože jsou to věci implementační a hrozí nám řízení od Evropské komise, což může stát velké peníze. Přitom jsou to často bezproblémové záležitosti, například třetí čtení zákona o drahách. Nedostali jsme se k němu. Teď víme, že máme devět zákonů vrácených ze Senátu, a bude jich víc. Máme dvacet třetích čtení. Normální schůze zpravidla vyprodukuje tak 12–13 zákonů. Kdybychom měli stihnout všechno, co bych si ještě představoval, tak to je těch devět plus dvacet a plus další, co přijdou. Navíc máme velké resty ve schvalování zpráv či mezinárodních smluv. Takže hodně věcí, které bychom jinak bez nějakých širších diskuzí zvládli, teď už prostě nezvládneme. Ale co je hlavní priorita... Mohu mluvit pouze za sebe. Jako velkou prioritu beru třeba zákon o lobbingu, který má většina vyspělých zemí Evropy a který nastavuje pravidla do té někdy trošku šedé zóny lobbingu v Česku, proto je to někdy takový mírně pejorativní výraz. Přitom když se lobbing dělá dobře, je to užitečná věc. Teď ho máme ve třetím čtení, už byl několikrát zařazen, ale diskuze nikdy nebyla dokončena tak, abychom mohli hlasovat. Ještě je poslední šance tento měsíc. Ale i když se to nepodaří, nevzdám to. Jsem přesvědčený, že tento zákon zlepší kredit nejen Poslanecké sněmovně, ale hlavně zlepší kredit České republice obecně. Protože když například skupina států GRECO podává zprávu o situaci v Česku, vždy výslovně zmiňuje, že tu právní úprava lobbingu chybí. Což nás na mezinárodním poli stojí body. Takže pokud se tento zákon do voleb nestihne, bude mým prvním zájmem v dalším volebním období to, že ho opět předložím. Další věcí, kterou už mimo jiné nepřijmeme – a chvíli před volbami to dává i logiku – je etický kodex poslance. Narazilo to na jakýsi tichý odpor, tichou rezistenci ve sněmovně, nicméně dokument existuje, je zpracovaný. Dobrá, ať ho tedy řeší nová sněmovna. Ale ať ho řeší co nejdříve.

Co například oblast justice? Vyjadřujete se o ní, že je v dobré kondici, přitom se stále ozývá kritika – například toho, že se spousta případů neúměrně dlouho vleče...

Ale to už není pravda, nedávno sami představitelé justice vyvraceli nějaká vyjádření pana Šlachty v tomto smyslu. To je legenda, která se už dlouho táhne, přitom se to výrazně posunulo. Ty lhůty zdaleka nemáme nějak hrozné. V tomto ohledu jsme srovnatelní a konkurenceschopní s jinými evropskými státy. Myslím, že pro justici, která je ze své podstaty konzervativním prostředím, je důležitá určitá kontinuita a spíš drobná každodenní práce. Hlavně ať se do ní nikdo nevrhá po hlavě a nechce něco za každou cenu naprosto překopávat. Ačkoliv je samozřejmě co zlepšovat, naše justice je funkční. Ano, rozhodně by si už zasloužila nový trestní řád, na kterém se neustále pracuje. Už by bylo záhodno, aby se dostal na jednání sněmovny.

Pojďme teď k vám osobně. Při rozhovoru působíte velice klidně a rozvážně, a pak se najednou dočtu, že jste ve sněmovně vyskočil s kytarou v ruce na řečnický pultík. Jste tedy víc kliďas, nebo naopak živel?

Při hře na kytaru jsem klidný (směje se). Ale ano, jsem emotivnější, pouze to na mně není poznat. Zvlášť ve vypjatých situacích reaguji až nadstandardně klidně. Možná až potom někdy přijde určitý stres.

Musíte se ve sněmovně často krotit?

Ano. A kdybych to nedělal, sám na sebe bych se zlobil. Považuji za prohru, když se nechám vyprovokovat, a jsem pak na sebe naštvaný.

Ale když se člověk dlouho nuceně ovládá, bobtná to v něm a musí to pak nějak uvolnit. To děláte jak? Znám například manažery, kteří mají v kanceláři boxovací pytel...

Tak ten opravdu nepotřebuju (směje se). Jsem raději pozitivní člověk. Uvolňuju se mezi přáteli. Všude tam, kde je pozitivní energie. A třeba ta kytara k tomu určitě patří. Například nedávno jsem si krásně zazpíval na setkání Čechů a Slováků na Velké Javořině. Vzali mě mezi sebe veselští pěvci a udělali mi to trochu jako karaoke (směje se). Protože všechny ty slovácké písně neznám, tak mi dopředu říkali slova. Bylo to opravdu fajn.

Pokud vím, na tato setkání chodíte pravidelně…

Snažím se. Loni sice nebylo, ale předtím jsem na něm každoročně byl. A budu tam chodit v jakékoliv funkci a věku – jako mnoho dalších, kteří se tam vrací už spoustu let. Není to o politice. Je to opravdu o tom setkání, o atmosféře, která tam panuje.

Předpokládám, že věříte, že i po volbách bude hnutí ANO ve vládě.

Slovo „věříte“ není ten správný výraz. Beru to sportovní terminologií. Když jdu na hřiště, jdu tam vyhrát. Když jsem hrál aktivně volejbal, rozčiloval jsem se, když nám to třeba nešlo a spoluhráč říkal: „Prosím tě, vždyť jsme si přišli jenom zahrát!“ Odpovídám: „Ano. Přišel jsem si zahrát, ale přišel jsem také vyhrát, a chci vyhrát.“ Vezměte si poměrně časté výroky sportovců, že si nějaké utkání či akci jedou užít. Dobrá. Ale nejvíc si to užiju, když vyhraju!

Radek Vondráček (narodil se 30. prosince 1973 v Kroměříži) je předsedou Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR a členem předsednictva hnutí ANO 2011.

Vystudoval Právnickou fakultu Masarykovy univerzity v Brně. Do politiky vstoupil v roce 2013 a po úspěšných parlamentních volbách se stal poslancem. Na podzim 2017 vedl kandidátku hnutí ANO ve Zlínském kraji. Od voličů obdržel největší počet preferenčních hlasů. Obnovil poslanecký slib a byl zvolen předsedou sněmovny. V únoru 2019 získal post místopředsedy hnutí ANO. V letech 2014–2017 byl zastupitelem a místostarostou města Kroměříž.

Iniciativa Rekonstrukce státu jej dva roky po sobě vyhlásila nejaktivnějším bojovníkem proti korupci mezi poslanci.

Je moravským patriotem. Stále žije v Kroměříži, jeho rodina zde má hluboké kořeny – on sám je již šestou místní generací.

Je ženatý, má dceru a syna. Je velkým filmovým fanouškem a celoživotním čtenářem sci-fi a fantasy literatury. Miluje zvířata, folklor, sport a jízdu na motorce. Když je čas, aktivně se věnuje včelařství a muzice.


Vždy jen politika

Když člověk vstoupí do vysoké politiky, stává se tak trochu veřejným majetkem. Poznávají Radka Vondráčka lidé na ulici? „Někdy ano, ale je to taková známost řekněme druhé kategorie. Například jsem byl nedávno na Krajském úřadu ve Zlíně, hlásil jsem se paní vrátné a ona říká: „Jméno?“ Ano, někdy mě lidé poznávají, leckdy mě i osloví. Když je to slušné, nevadí mi to, jsem komunikativní. Ale pociťuji jiné dopady. Ať se objevím kdekoliv, vždy se hovor stočí k politice. Když jsem nedávno mluvil s profesorem Kolářem, říkal, že to má stejné – ať mluví s kýmkoli, vždy to skončí u bolavých zad, kloubů a podobně. Také bych si rád někdy normálně popovídal o sportu, nebo třeba o včelách. Ale není pomoci. Už jsem se smířil s tím, že se mnou chce každý řešit politiku. I kamarádi, do kterých bych to neřekl.“


reklama

https://www.olifka.cz https://www.olifka.cz https://www.olifka.cz

Mohlo by vás zajímat

Více článků