Nestává se často, aby byl hovor s politikem ve velké míře i o něčem jiném než o politice. Zejména v době těsně předvolební a navíc, když tím politikem je čtyřka na kandidátce koalice SPOLU pro Jihomoravský kraj Pavel Blažek (ODS). Ještě snad hodinu po skončení rozhovoru jsme si totiž povídali o muzice. Ale politiku jsme samozřejmě nevynechali.
Mnoho politiků hýří proklamacemi, s kým vším rozhodně nepůjdou po volbách do koalice. U vás jsem takto jednoznačná prohlášení nezaznamenal...
Nemám moc rád jakákoliv prohlášení před volbami, protože až volič určí, kolik které strany dostanou mandátů. A volič má také samozřejmě zájem na tom, aby vznikla vláda. Když všichni budou říkat, že nepůjdou s tím a oním, žádná vláda nevznikne, a ve finále to povede k tomu, že veškerou moc převezme prezident. Takže jsem pro to, aby se strany dohodly. V ODS od kongresu platí: Nikdy s komunistickou stranou. U nikoho jiného takové stranické stanovisko – a nazval bych to přímo normou – neexistuje. To znamená, že vylučovat cokoli dopředu nechci a ani jsem to nikdy nedělal. Jedna věc je jasná – jestliže volby vyhraje stávající opozice, má povinnost vytvořit vládu. Pokud se to nestane, jsou samozřejmě ve hře další předčasné volby, ovšem otázkou je, zda dopadnou výrazně jinak, a navíc stojí nemalé peníze. Anebo je prostě varianta, že se strany nějak dohodnou. Ideální cíl samozřejmě je, aby vládu vytvořila stávající opozice plus případně někdo další, pokud opozici jako takové nebudou získané mandáty stačit. A ten někdo nemohou být komunisté, to by, myslím, nechtěli ani Piráti, ani my. Samozřejmě preferuji, aby lidé rozhodli jednoznačně, to znamená, aby těch stran nebylo třeba deset a bylo by to tím jednodušší. Ale pokud národ takto rozhodne a takto to rozvrství, musíme si s tím poradit. Od toho tady jsme. Ne od toho, abychom se jen handrkovali „s tebou nejdu, s tebou také ne“, a pak se rozpouštěli. To umí každý. Pro to nás lidé nevolí.
Vrátil byste se případně do stejné ministerské řeky, kdyby to bylo na stole?
Řeknu to přesně tak, jak to cítím. Existuje spousta poslanců, kteří tady jsou už nějakou dobu a sní o tom, že by nebylo špatné být ve vládě. Protože jsem v ní už byl, opravdu ani jednu noc nepřemýšlím o tom, jestli budu ministr, nebo ne. Když bude konstelace taková, že předseda strany řekne, že by byl rád, kdybych tu funkci převzal, tak ji převezmu. Ale nutkání jít za každou cenu do vlády opravdu nemám, tímhle nežiju.
A kdyby taková konstelace nastala a znovu byste usedl do křesla ministra spravedlnosti? Je něco zásadního, co byste hned začal měnit?
Nejdřív obecně: ve srovnání s jinými evropskými státy je u nás justice v podstatě na standardní úrovni. Ano, nelíbí se mi například délka přípravných řízení. Je u nás neúměrně dlouhá, a je to jenom činností státních zástupců, kteří musí mít odvahu to buď stopnout, nebo po určité době říct: Nemáme důkazy, tak to prostě zastavíme. Ale ne, že se případy potáhnou roky. Délka přípravného řízení je u nás skutečně nenormální. Ale jinak – po mnoha peripetiích, kdy bylo ministerstvo v rukách hnutí ANO, musím říct – i když to je mediálně nepopulární – nemám zásadní věci, které bych Marii Benešové vytkl. Jiná věc jsou předchůdci. Tam byl občas zmatek nad zmatek, od touhy po nějakých revolucích, které nikdo nechtěl, až po jakýsi zvláštní stav, kdy se naopak nedělo nic. Takže před námi stojí hlavní otázka, a tou je státní zastupitelství, kde je nutná novela – nemyslím si ale, že celý nový zákon. A asi nejpodstatnější je to, že v některých funkcích už jsou lidé prostě strašně dlouho a díky judikatuře není možné je vyměnit. To je naprosto nesprávný stav. Jsou zakonzervovaní, ale také tam vznikají různé party a partičky, které dělají spolu. A aby ty partičky nevznikaly, když se mění vlády, úplně stejně se to musí měnit v justici i ve státním zastupitelství. Jinak si myslím, že pokud jde o justici, skutečně funguje v zásadě tak, jak má. Určitě bychom našli věci, které je potřeba změnit, ale nic zásadního a revolučního to být nemusí. Chybí samozřejmě nový trestní řád. Není jednoduché ho napsat, ale ten současný už je nepochopitelný i pro právníka.
Je vůbec v lidských silách vyčistit naši legislativu, udělat v ní skutečně revoluci?
No, revoluci asi ne... To by musel dělat hodně inteligentní počítač. Jenže ten by zase pracoval striktně racionálně, zmizela by z toho ta politika. To znamená, že i to, co působí iracionálně, může být v dané době dobré politické rozhodnutí. Co se ale udělat dá – určitě v jednotlivých resortech jejich předpisy projít, zbytečné zrušit. Ale nějaká globální revoluce, to už neuděláme. Jsme vlastně v tradici onoho starého dobrého Rakouska--Uherska, kde se opravdu žilo podle německého způsobu uvažování v tom smyslu, že je potřeba mít na všechno nějaký předpis. V tomto jsme silně zažití, a asi už to nikdy nezměníme, ta tradice je strašně silná.
„Proslavila“ vás politika natolik, že vás poznávají i lidé na ulici, v restauraci, na dovolené?
Není to tak hrozné… Když už, tak na lidech vidím, že na mě koukají a přemýšlejí, odkud ten obličej znají. (směje se) Zajímavé ale je – a to by mě opravdu nikdy nenapadlo – že mě lidé poznávají spíš podle hlasu než podle obličeje. Asi je to tím hlubším tónem s moravským přízvukem. (směje se) Ale musím se pochlubit, že když už mě někdo pozná a osloví, nejsou to žádné negativní reakce.
Zasmějete se vtipům o Brnu, nebo jste na ně coby brněnský patriot alergický?
Ale jo… Když mají alespoň kousek vtipnosti, co bych se nezasmál. Navíc, když víte, jak obrovské množství zejména Pražanů jezdí každé léto k nám na jižní Moravu, berete ty vtipy jinak. Oni nás mají v zásadě rádi.
Závidět vám můžeme třeba to, že brněnskými primátory bývají Brňané, zatímco Pražan ve vedení Prahy je spíš výjimka...
Tak za tuto poznámku vám děkuji. Protože v posledních letech si Pražané opravdu nevolí lidi, kteří s nimi to jejich město prožívali, a také to podle toho vypadá. Jsem zastáncem toho, že je rozhodně lepší, aby primátoři vzešli z města, které znají. Když je tu někdo od dětství, žije tady, ví o tom městě samozřejmě mnohem víc než ten, kdo se přistěhuje, pak se z nějakých důvodů stane primátorem a teprve potom tu Prahu vlastně poznává… To je chyba, a Praha tím trpí. V tomto ohledu se mi líbí, jak k tomu kdysi přistupovali naši předci. Když chtěl někdo získat občanství nějakého města, bylo to docela složité. A co bylo zásadní – používali krásnou větu: Dotyčný musí s městem trpěti. To je přesné. Ten, kdo netrpěl s Prahou, jí nemá vládnout. Samozřejmě se to netýká pouze Prahy. Tak to prostě je.
Prý rád čtete. Jakou literaturu máte nejraději?
Celý život se vlastně zabývám tím, čemu se říká literatura faktu. Nejraději mám historické knihy. Funguje to u mne tak, že mě najednou napadne například Francouzská revoluce – tak měsíc čtu o Francouzské revoluci. Pak mě to přejde, napadne mě Slovenské národní povstání, tak sháním všechno o Slovenském národním povstání… Jsou to prostě takové návaly. (směje se)
Takže klasická beletrie vás míjí?
Přiznávám, že posledních snad dvacet let jsem z ní mnoho nepřečetl a někdy si to vyčítám. Kdysi jsem četl hodně ruskou klasiku – Dostojevského, Tolstého a podobně.
V beletrii jste inklinoval ke klasické ruské literatuře, a v hudbě, pokud vím, silně k Beatles. To jste hezky „rozkročený“...
To ano. Ale berte to tak, že když mi bylo nějakých patnáct, dvacet, měli jsme v knihovně to, co tehdejší režim dovolil. Takže jsem se logicky víc dostával spíš k ruské než třeba k americké literatuře. Ale pozor – nelituju toho. Třeba Dostojevskij mě dodnes fascinuje, je to skutečně velký autor. Bratři Karamazovi, to je veledílo. Tomáš Garrigue Masaryk o něm dokonce řekl, že to je nejlepší knížka po Bibli.
A s Beatles jste začal kdy?
V nějakých dvanácti. Kamarád hrál na kytaru Yesterday a já si řekl, že když to, sakra, umí on, zvládnu to také! (směje se) A začal jsem s kytarou. Ale první písnička, která mě od Beatles opravdu fascinovala, je v podstatě zcela „nebeatlesácká“ skladba „I Want You (She's So Heavy)“. Tu když jsem slyšel, tak jsem se o Beatles začal skutečně hodně zajímat. Od začátku do konce, i pozdějšími sólovými dráhami jednotlivých členů. A dodnes tvrdím, že kvalita jejich hudby je neuvěřitelná. Což potvrzuje i fakt, že je poslouchají stále další a další generace. A ještě je jedno jméno, které dodnes obdivuju – Marián Varga. Neuvěřitelný muzikant, génius hudby, který doplatil na to, že byl východní blok, protože na Západě by se o něj porvali. Neskutečný talent. A mimochodem, jednou řekl, že když si chce pustit kvalitní hudbu, poslouchá Mozarta nebo Beatles.
JUDr. Pavel Blažek, Ph.D. (narodil se 8. dubna 1969 v Brně) je poslanec za ODS a bývalý ministr spravedlnosti.
#Vystudoval Právnickou fakultu Masarykovy univerzity a poté ještě absolvoval stáž na univerzitě v Utrechtu, zaměřenou na evropskou kulturu, politiku a právo.
V letech 1992–2002 působil jako učitel na Právnické fakultě MU v Brně. Od roku 1996 vykonával advokátní praxi. Do ODS vstoupil v roce 1998 a v témže roce se stal zastupitelem městské části Brno-střed, kterým byl 16 let. V letech 2002–2014 byl i zastupitelem města Brna, z toho čtyři roky radním.
V roce 2013 byl zvolen poslancem a jeden rok zastával i post ministra spravedlnosti. V letech 2010–2014 byl také místopředsedou ODS.
Z koníčků ho nejvíc baví četba a hudba.
Kytarista
Pavel Blažek hudbu nejen rád poslouchá, ale jsou chvíle, kdy sám vezme do ruky kytaru. I když, jak sám říká, už to není zdaleka tak často jako dřív. „Kdysi jsem hrával dokonce i v pár skupinách, ale už je to dávno, to jsem ještě měl dlouhé, tmavé vlasy… (směje se) Z tehdejšího pohledu jsme hráli tvrdší muziku, ostatně já rád poslouchal i hardrock. Dnešním pohledem bych to ale asi nazval bigbeatem. I dneska si ještě na kytaru rád zahraju. Ale už jen když je třeba nějaké posezení, dobrá nálada a zábava.“
reklama
Copyright © 2024, The BUSINESS SOIRÉE
