Rozhovory

Nikdo nechceme opustit své kamarády a sousedy

Publikováno: 31. 5. 2019
Autor: Šárka Jansová
Foto: archiv Věry Kovářové
logo Sdílet článek

„Vlastní spokojenost pramení z práce pro druhé,“ zní motto Věry Kovářové a v tom duchu proběhlo i naše setkání. I když jsme si povídaly v parlamentu na balkoně, místopředsedkyni STAN chlad nerozhodil. Rozebraly jsme složitou cestu za úspěchy, nové plány, od srdce jsme se zasmály a došlo i na téma věcí posledních.

Jak se z ženy stane vrcholná politička? Asi jste jako holka nesnila o poslanecké lavici...
Vůbec ne! Stalo se to nečekaně. Přestěhovali jsme se z Prahy, kde jsem žila čtyřicet let, do malé vísky Chýně, a tam jsme si s mužem postavili domek. Chýně bývala malá obec, zemědělská usedlost s šesti sty obyvateli. Po roce 1989 se ale změnil územní plán a začalo se tam stavět, přičemž občanské vybavení silně pokulhávalo. A tehdejší vedení Chýně plánovalo postavit skoro uprostřed obce logistické centrum a ty plány se zdály být nezvratitelné.
Představa, že malou obcí projede po úzkých silnicích denně i šest stovek kamionů, byla asi děsivá, že?
To byla přímo noční můra, protože jsme tam už jeden logistický sklad měli. Nemohli jsme tomu jen tak nečinně přihlížet, a proto jsme s dalšími obyvateli sepsali petici, že tam sklad nechceme. A stal se zázrak! Lidi tu petici podepsali a nezvratitelné se nám podařilo zvrátit.
Jak jste se ocitla na kandidátce do místního zastupitelstva?
Ta naše „protilogistická parta“ ARBOR hledala vhodné kandidáty a já jsem se přihlásila. Volby jsme společně ještě s jednou stranou vyhráli, já se stala místostarostkou a časem i starostkou.
V Chýni se za vašeho působení podařilo postavit čistírnu odpadních vod, rozšířit základní školu, vybudovat přírodní park Višňovka a kromě toho získat i dotace na chodníky. Bylo těžké získat na tohle všechno peníze?
I když jsem vystudovaná ekonomka, šlo to ztuha, ale nakonec to vyšlo. Kromě těch staveb jsme také začali v obci i kulturně žít. S mým mužem architektem a partou kamarádů jsme uspořádali řadu výstav obrazů a fotografií, obnovili jsme masopust, vánoční trhy, adventní zpívání, založili jsme pěvecký sbor. 
Takže díky dotacím jste se vlastně dostala zase o krok blíž k politice?
Ano, přijela jsem na sněm Svazu měst a obcí, kde starostové vystoupili s tím, že menší města a obce jsou podfinancované. Debata se rozohnila a já šla za představiteli starostů, že jim ráda v této věci pomohu. Společně jsme pak založili Sdružení místních samospráv a šli jsme za tehdejším ministrem financí Miroslavem Kalouskem s požadavkem, aby se financování obcí, tedy „rozpočtové určení daní“, změnilo. Pan Kalousek na to přistoupil a my se radovali z prvního úspěchu. Jenže jsme neměli v Poslanecké sněmovně ani v krajském zastupitelstvu oporu a tedy ani moc šancí to dál prosadit.
A proto jste založili Starosty a nezávislé a kandidovali v roce 2008 do krajských voleb?
Přesně tak. A mě dali rovnou na kandidátku. Dodnes slyším jednoho kolegu z partaje, který na mou otázku: „A jak to mám udělat?“ odpověděl: „Jak chceš!“ Tak jsem to zkusila a dopadlo to dobře. Získali jsme čtyři mandáty a já se stala zastupitelkou Středočeského kraje.
Co vás ve Středočeském kraji nejvíce trápilo? 
Na srdci mi nejvíc ležela veřejná doprava. Rostl počet obyvatel, kteří pracovali v Praze, ale přitom se stěhovali do středních Čech. Autobusová doprava už nebyla schopna ten nápor lidí odvozit ráno do Prahy a odpoledne zpátky. A přitom nám tam krásně vedly koleje.
A vy jste na ty koleje „postavila“ vlaky?
Po vzoru evropských měst, kde se železniční doprava z větších měst osvědčila, jsem se skoro deset let snažila, aby vlaky jezdily v intervalech po půl hodině se zastávkami trasa Smíchovské nádraží – Rudná − Zličín. Měla jsem pomocníka, pana Ing. Otavu, bývalého nádražáka a milovníka železnice z Lysé nad Labem, který mi radil. A podařilo se prosadit výstavbu šesti vlakových zastávek v Chýni a okolí.
Je vůbec možné donutit občany, aby nejezdili denně do práce autem? 
Díky vlakové, ale i autobusové dopravě, která má dobrou úroveň, se to změnilo k lepšímu. Důležité je, aby spoj jezdil pravidelně, a to i mimo špičku a pozdě večer. Nutností jsou parkoviště u stanic a zastávek, kde si pak člověk jen přeskočí do auta a dojede domů do menší vesnice. Třeba v Hostivici se zbudovalo parkoviště, spoje na Prahu se zlepšily a řada lidí skutečně jezdí do zaměstnání vlakem. Má to své výhody, ve vlaku si přečtete noviny nebo na chvíli „zavřete oko“.
Nemáte obavy, že časem bude Praha stejně jedna parkovací zóna?
Je fakt, že i když se infrastruktura ve Středočeském kraji hodně zlepšila, kapacita parkovacích míst v Praze je dnes téměř plná. V Praze a především ve Středočeském kraji se počet obyvatel neustále zvyšuje a s tím i počet aut na silnicích. Náš plán je opačný. Nechceme vozit lidi za prací do Prahy, naší vizí je, aby lidé práci našli v místě nebo poblíž bydliště.
Jak to chcete dokázat?
Středočeský kraj chce lákat firmy, aby svá sídla neumisťovaly v Praze, ale právě ve Středočeském kraji. Pozemky a budovy v Praze jsou velmi drahé a zřídit si sídlo firmy v hlavním městě není jednoduché. Věřím, že obce budou spolupracovat s krajem a hledat pro firmy dobré zázemí.
Prý máte ve svých řadách moc šikovného starostu, který „rozjel“ region STAR. O co jde?
Určitě máte na mysli Věslava Michalíka z Dolních Břežan, který se zasadil o to, že by mezi obcemi Dolní Břežany a Vestcem mělo vzniknout několik vědeckých institutů a výzkumných laboratoří. Měl by tam být dokonce umístěn nejintenzivnější laser na světě ELI Beamlines. I když tam budou pracovat převážně vědci, a to z celého světa, vznikne i pár pracovních míst pro místní. Institut navíc přinese peníze do obecní pokladny a také prestiž.
Jak vnímáte, že se vylidňují menší vesnice, ruší se školy, zdravotní střediska, restaurace, obchůdky, pošty. Co s tím?
To je problém regionální, není tam práce, lidé za ní dojíždějí do měst. A když už ve městě jsou, je logické, že si nakoupí, vyřídí poštu, zajdou k lékaři, najdou tam kulturní vyžití. Se STAN proto hledáme způsoby, jak přesunout některé úřady do krajských měst, myslím, že by díky tomu zůstávalo v regionech víc lidí. Nikdo nechceme opustit své kamarády a sousedy a zvykat si jinde. Je to program na léta, ale věřím, že se nám ho podaří realizovat.
I když jste žila čtyřicet let v Praze, venkov vám je evidentně hodně blízký. Dokázala byste v Praze znovu trvale bydlet?
Coby rodilý Pražák jsem bydlela na Spořilově a na Letné. Letná byla pro rodinu s dítětem fajn místo k životu, měli jsme blízko školku, dětské hřiště, park, školu, hudebku. Když jsme se stěhovali do Chýně, byla Letná už dost hlučná. I když Prahu miluju a pracuju v nádherném místě na Malé Straně, moc ráda se vracím domů na vesnici. Máme zde přátele, klid, určitou svobodu. Pamatuji si, že když v paneláku dcera hrála na housle, tak nám sousedi mlátili na zeď, to se nám v Chýni nestane.
V roce 2013 jste coby poslankyně vstoupila do vrcholné politiky, od roku 2014 jste místopředsedkyní hnutí STAN. Co se vám za tu dobu podařilo prosadit?
Za úspěch považuji prosazení dotačního programu na výstavbu kapacit základních škol. Jen na Praze-západ a Praze-východ chybělo sto padesát tříd. Podala jsem pozměňovací návrh do státního rozpočtu a prošel. Ukázkou jsou základní školy v Chýni, v Líbeznicích nebo Týnci nad Sázavou. Podařilo se mi také navýšit dotační programy na financování kulturních památek. Prosadila jsem zjednodušení vyřizování řidičáků, kdy už není potřeba nosit fotografii zvlášť, snížení sazby DPH na veřejnou dopravu, vyšší daňové zvýhodnění u dárců krve a kostní dřeně.
Ve sněmovně působíte v Rozpočtovém výboru a ve Výboru pro veřejnou správu a regionální rozvoj. Které oblasti by ve státním rozpočtu zasloužily dorovnat?  
Prioritou STAN jsou platy učitelů, aby nám ve škole zůstávali vzdělaní a zkušení pedagogové. Stejně tak si uvědomujeme, že je potřeba přidávat seniorům, jejich situace není opravdu jednoduchá. Dobře také víme, že současný důchodový systém je neudržitelný, protože za deset dvacet let nás důchodců bude opravdu moc. Další skupinou jsou maminky s dětmi, i ty si zaslouží více financí, aby mohly lépe vyžít.
Sama jste matka už dospělé dcery. Jak vnímáte šanci maminek být doma s dítětem až do jeho čtyř let věku?
Každá matka chce být doma s dítětem a je fajn, že tady ta možnost je. Ale všechno má svá ALE. Někdy si to maminka z finančních důvodů nemůže dovolit a musí jít do práce, jindy do zaměstnání jít chce, aby neztratila kontakt s pracovním prostředím. Hlídat od rána do rána malé dítě je fuška a i matka si potřebuje odpočinout, věnovat se nějakému koníčku nebo se vzdělávat. Já osobně jsem podporovatelkou dětských skupin, které jsou určeny dětem od jednoho roku až do školní docházky. Poskytovatelem může být obec, nestátní nezisková organizace nebo zaměstnavatel, což je pro maminky velká pomoc.
Donedávna jste byla předsedkyní Podvýboru pro eGovernment. V čem spočívá jeho výhoda?
V Podvýboru pro eGovernment působím stále a této problematice se věnuji. Digitalizace státní a veřejné správy je důležitá pro efektivní fungování a rozvoj státu. Bylo by skvělé, kdyby si občan mohl veškeré úřední věci zařídit z pohodlí svého domova. Je zde ale mnoho problémů, které budeme muset vyřešit, než se tohle stane skutečností. Například komunikaci a kompatibilitu dat mezi jednotlivými úřady a ministerstvy. Často se stává, že člověk musí podávat dvakrát tutéž informaci jenom proto, že dva úřady nejsou schopné sdílet mezi sebou data.
Jako politička potřebujete mít ostré lokty, na druhou stranu projevujete hodně empatie a nejsou vám lhostejné osudy lidí. Jaká jste doopravdy?
Mám ráda lidi. Umím být razantní, a když vnitřně cítím, že mám dobrý nápad, dokážu si jít za svým. Práce ve sněmovně mě baví a je to i díky kontaktu se starosty, protože se všechno dozvím hned z první ruky od občanů.
A v běžném životě?
Ráda se scházím s přáteli, nabíjí mě příroda, baví mě práce na zahrádce a čas od času si zazpívám v našem chýňském sboru.
Hrajete ještě na flétnu?
Jako dítě jsem hrála na flétnu i na klavír. Moje dcera hrála na housle, klavír a na flétnu. Pamatuji si, že nás jednou na vystoupení angažovala paní učitelka s tím, že by mohla hrát celá rodina. A tak jsme se ocitli na pódiu všichni tři − muž hrál na housle a já s dcerou na flétnu. V současné době mi na to bohužel už nezbývá čas.
Jaká místa máte v Česku nejraději?
Po republice jezdím hlavně pracovně a s nadšením objevuju různá zákoutí a zjišťuju, jaká je ta naše zemička nádherná.
Kam vyrazíte na letní dovolenou?
Kam bych jezdila?! Já jsem celý rok v jednom kole, tak se budu věnovat rodině, užiju si svých rodičů a moc se těším, že strávím dovolenou u nás doma na zahrádce.

 
Věra Kovářová (narodila se 20. ledna 1964 v Praze) je česká politička a bývalá starostka obce Chýně. Od března 2014 místopředsedkyně hnutí STAN, od října 2013 poslankyně Poslanecké sněmovny PČR a od roku 2008 zastupitelka Středočeského kraje.
V roce 1978 až 1982 studovala gymnázium v Praze, v roce 1982 až 1987 zahraniční obchod na Vysoké škole ekonomické v Praze, kde získala titul Ing.
V letech 1990 až 2000 působila jako lektorka pro výuku hospodářské němčiny na European Business School Prague, kde v manažerském postgraduálním studiu získala titul MIM = Master in International Management. Absolvovala doplňkové studium právní němčiny na UK a věnovala se vyučování německého jazyka a překladům z němčiny do češtiny.
Do vyšší politiky vstoupila v roce 2008, když byla jako nestranička v krajských volbách zvolena za subjekt „Starostové pro kraj“ zastupitelkou Středočeského kraje. Mandát obhájila v krajských volbách v roce 2012 na kandidátce TOP 09 a Starostů pro Středočeský kraj a v krajských volbách v roce 2016, kdy byla na samostatné kandidátce STAN. V březnu 2014 byla zvolena místopředsedkyní STAN, kterou je dodnes.
Od roku 2006 do roku 2010 působila ve Sdružení místních samospráv ČR na pozici místopředsedkyně. Dnes je členkou předsednictva.
Byla předsedkyní dozorčí rady Hospicu knížete Václava. 
Ve volném čase plave, poznává krásy svého kraje a pracuje na zahradě. Příležitostně zpívá v pěveckém sboru. 
Je vdaná a má dceru.
 

 

Hospic knížete Václava
Věra Kovářová byla předsedkyní dozorčí rady Hospicu knížete Václava v Kladně, který je poskytovatelem komplexní hospicové péče nevyléčitelně nemocným a umírajícím. „O smrti se v naší společnosti nemluví, přitom je to jediná jistota, kterou všichni bez rozdílu máme. Na každého jednou dojde! Sama mám osobní zkušenost z rodiny, kdy jsme pečovali o babičku a bylo to poměrně náročné. Najednou přišel okamžik, kdy jsme už byli všichni vyčerpaní. Babička zemřela doma a my s tatínkem jsme u ní byli do poslední chvíle. Vím, že to někteří měli horší než my, a péče mnohdy psychicky zničila celou rodinu, protože nevěděli, jak se o takového člověka starat, jak mu ulehčit bolest. Tehdy byl ve středních Čechách jediný kamenný hospic Dobrého Pastýře v Červanech. Založila ho MUDr. Tereza Dvořáková, která šla za svým snem přes všechny překážky. Na ni jsme se obrátili s panem Lubomírem Knížetem, zda by nám nepomohla založit mobilní hospic, aby příbuzní mohli mít umírajícího doma a zároveň mu byla poskytnuta adekvátní péče. V roce 2011 pan Kníže založil Hospic knížete Václava v Kladně, který poskytoval domácí hospicovou péči v teritoriu Středočeského kraje západně od Prahy. Jejich cílovým stavem je poskytování i lůžkové formy v kamenném hospici. Mně osobně šlo z mé funkce předsedkyně dozorčí rady o to, aby byly tyto služby financovány státem. V tom je stále za co bojovat.“

 

Mistryně republiky
V mládí se Věra Kovářová intenzivně věnovala i sportu. Je dokonce juniorskou mistryní republiky v basketbalu. „Strašně mě to bavilo,“ vzpomíná Věra Kovářová. „Nehrála jsem špatně, věnovala jsem tomu hodně času. Díky basketbalu jsem se naučila několik důležitých věcí pro život. Musela jsem se individuálně prosadit, zároveň však hrát za tým a naučit se komunikovat s trenérem jako s autoritou. A na basketbalu jsem potkala i manžela. Ve čtyřiadvaceti letech jsem ale onemocněla a musela jsem ze dne na den přestat hrát. No a místo basketbalu jsem se začala učit němčinu.“

reklama

https://www.weedy.cz https://www.weedy.cz https://www.weedy.cz

Mohlo by vás zajímat

Více článků