Neville Chamberlain není připomínán ani tak jako premiér, spíš jako varování. Je to muž s papírem v ruce. Muž na letišti. Muž, který se v roce 1938 vrátil z Mnichova a oznámil Británii, že zajistil „mír pro naši dobu“. Muž, jenž věřil, že zabránil válce, aby se nakonec stal tváří jednoho z nejproslulejších selhání moderní diplomacie. Pro většinu Britů je Chamberlain jakousi národní ostudou. Jeho jméno se stalo synonymem slabosti, naivity a nebezpečí, které přináší snaha uzavírat dohody s diktátory. Stačí říct „appeasement“ a Chamberlain znovu vstupuje do místnosti s deštníkem v ruce.
Vždycky pro mě bylo těžké udělat si na Chamberlaina jednoznačný názor. Částečně proto, že jsem Brit, a částečně proto, že už léta žiji v České republice. Když člověk žije tady, Mnichov nepůsobí jako nějaká vzdálená chyba britské zahraniční politiky. Je mnohem bližší, nepříjemnější a morálně obnaženější. Z britského pohledu stále existuje pokušení líčit Chamberlainův příběh jako tragický omyl v úsudku. Británie byla traumatizována první světovou válkou, nebyla připravena na další konflikt, veřejnost se války děsila. Chamberlain v tomto podání nebyl zbabělec, ale seriózně uvažující muž, který se snažil zabránit dalšímu krveprolití. Jenže při pohledu z Prahy je těžké se s tím smířit. Pro Čechy nebyl Mnichov pouhým chybným odhadem. Byl zradou. Právě tady cítím historickou vinu. Samozřejmě ne osobní, mnichovskou dohodu jsem nepodepsal. Je tu však jakýsi zděděný pocit nepohodlí z vědomí, že vaše rodná země pomohla rozhodnout o osudu jiného státu a nazývala to mírem. A nešlo o ledajakou zemi, šlo o zemi, v níž dnes žiji.
Problém zjednodušeného obrazu
Nic z toho však neznamená, že bychom měli Chamberlaina redukovat na pouhou karikaturu. Tradiční obraz slabého, hloupého a zbabělého starce je až příliš zjednodušující. Než se stal premiérem, byl respektovaný politik a měl za sebou působení v komunální správě, reformy zdravotnictví i práci na ministerstvu financí. V jiné době by možná zůstal v paměti jako nepříliš výrazný, ale schopný úředník. Naneštěstí pro něj historie nepotřebovala pečlivého správce. Potřebovala někoho, kdo rozuměl Hitlerovi. Chamberlainovou zásadní chybou nebylo to, že chtěl mír. Ostatně toužit v roce 1938 po míru sotva představovalo morální selhání. Každý, kdo zažil první světovou válku, měl dost důvodů děsit se dalšího podobného konfliktu. Chybou bylo, že Chamberlain považoval Hitlera za běžného státníka s omezenými požadavky. Věřil, že pokud budou německé křivdy napraveny, může se Evropa vrátit ke stabilitě. A právě v tom se fatálně mýlil. Hitler neusiloval o spravedlivou úpravu poválečného uspořádání, chtěl nadvládu, expanzi a zničení evropského řádu. Chamberlain se stále pokoušel řešit problém, který Hitler vůbec neměl v úmyslu nechat ho vyřešit.
Chamberlain, Daladier, Hitler, Mussolini a Ciano při podpisu Mnichovské dohody.
Proč ho lidé podporovali
Abychom byli spravedliví, mnoho lidí v Británii tehdy Chamberlaina podporovalo. Když se vrátil z Mnichova, zavládla úleva, dokonce nadšení. Lidé nejásali proto, že by milovali Hitlera. Jásali proto, že jejich synové nemuseli jít do války. Z hlediska pozdějšího poznání je snadné se tomu vysmívat. Jenže strach, a stejně tak i paměť, je mocnou politickou silou. Mrtví z let 1914 až 1918 nebyli v roce 1938 dávnou historií. Byli to otcové, bratři, manželé a spolužáci. I proto jsou dnes historici k Chamberlainovi shovívavější. Už nemají takovou tendenci jednoduše ho odmítat jako politováníhodnou postavu. Jemnější pohled říká, že čelil mimořádně tvrdým omezením a v jejich rámci učinil katastrofální rozhodnutí. Možná dokonce získal Británii určitý čas na znovuvyzbrojení, zejména v oblasti letectva. Jenže i tato obhajoba má své hranice. Británie získala čas, ale Hitler získal území, průmysl, prestiž, strategickou výhodu a jasný vzkaz, že agrese funguje.
Dnešní verdikt
Chamberlaina nelze zachránit pouhým historickým kontextem. Ten ho jen vysvětluje, nezbavuje ho ale odpovědnosti. V obecné historii zůstává hlavním symbolem appeasementu, mužem, jehož jméno se používá pokaždé, když chce někdo varovat před ústupky diktátorovi. Akademická historie k němu přistupuje s větším pochopením – nikoli jako k hlupákovi či zrádci, ale jako k člověku omezených schopností, který se ocitl v brutální době. Oba pohledy v sobě nesou kus pravdy. Ten první je hrubě zjednodušující, ale uchovává vzpomínku na morální hrůzu Mnichova. Pamatuje na to, že byla obětována malá země a že mír vybudovaný na kapitulaci někoho jiného není skutečným mírem. Akademický pohled je lidštější, protože nezapomíná na strach, vojenskou slabost a stín první světové války. Nebezpečí spočívá v tom, když si vybereme pouze jeden z nich. Budeme-li Chamberlaina jen odsuzovat, nepochopíme nic z toho, jak mohou rozumní lidé učinit strašlivá rozhodnutí. Budeme-li s ním pouze soucítit, riskujeme, že zahladíme zradu Československa. Z Londýna lze o Mnichovu stále hovořit jako o neúspěšné strategii. Z Prahy vypadá spíš jako opuštění spojence. Proto je Chamberlain dodnes důležitý. Ne proto, že by byl výjimečně slabý nebo výjimečně pošetilý, ale protože ukazuje, jak snadno se mohou slušnost, strach, arogance a zbožná přání spojit v katastrofu.
Autor je britský lektor angličtiny v Praze
reklama
