Jestliže v Česku spolu nesmiřitelně soupeří Slavia a Sparta a jejich fanoušci nenechají nit suchou na nikom z opačného tábora, je to naprosté nic proti rivalitě dvou španělských fotbalových klubů – FC Barcelony a Realu Madrid.
U nich totiž zdaleka nejde jenom o sport. A tak jsou El Clásico, neboli jejich vzájemné souboje, jedněmi s nejsledovanějších klubových sportovních přenosů na této planetě. Oba týmy reprezentují známé a velké město, oba mají slavnou historii i současnost, oběma prošlo mnoho fotbalových legend, oba patří mezi nejúspěšnější, nejbohatší a nejsledovanější kluby světa. A v jejich kláních jde o víc než jenom o zisk bodů, titulů či pohárů. Jsou totiž historicky představiteli dvou zřejmě nesmiřitelných nacionalistických proudů – Real reprezentuje španělský a Barcelona katalánský.
Začátky soupeření obou klubů přitom ničemu třaskavému nenapovídaly. Poprvé se Real s Barcelonou utkal před 117 lety, 13. května 1902, v semifinále Korunovačního poháru − Copa del Rey (Barcelona vyhrála 3:1). Ten byl pořádán k oslavám korunovace krále Alfonsa XIII., velkého příznivce madridského klubu (byl dokonce jeho čestným prezidentem a v roce 1920 mu udělil onen titul „real“, tedy „královský“). Pohár organizoval jistý Carlos Padrós, jehož bratr Juan byl prvním prezidentem Realu − oba Katalánci narozeni v Barceloně. Takže kromě obvyklých fanouškovských projevů žádné mráčky na obloze. Jenže uplynulo třicet let a ve Španělsku mimo jiné výrazně zesílily snahy o osamostatnění Katalánska. Už během diktatury generála Primo de Rivery, který zemřel v roce 1930, a zejména pak za vlády generála Francisca Franca y Bahamondeho, byli Katalánci výrazně utlačováni. V té době se pro ně mj. i barcelonský klub stal symbolem svobody a soudržnosti a utkání s madridským sokem mělo stejný politický náboj, jako například klání českých a sovětských hokejistů po okupaci v roce 1968. Ostatně právě v té době vzniklo heslo klubu „Més que un club,“ tedy „Víc než klub“. A co víc – v roce 1936 vypukla ve Španělsku krvavá občanská válka, která si během téměř tří let vyžádala na půl milionu mrtvých. A jedním z nich byl i tehdejší prezident Barcelony Josep Sunyol, který byl hned na počátku v Madridu popraven. A od těch dob je (a zřejmě i navždy bude) Real spojován s monarchií a následně s Frankovým režimem, kdežto Barcelona s idejemi republiky a demokracie. I přesto, že například tehdejší prezident Realu Rafael Sánchez Guerra určitě nebyl Frankovým oblíbencem, po válce byl zajat, odsouzen a uvězněn. A ani samotný klub to zpočátku neměl coby královský miláček u Franka moc dobré. Prostě jak už to tak někdy bývá, historická skutečnost je mnohem barevnější než ono jednoduché černobílé vnímání.
Přišla 40. léta, občanská válka skončila, Franco seděl neochvějně v čele Španělska, život se vracel do všedních kolejí. Ne však v případě El Clásica. A neutuchající oheň vášní fanoušků obou klubů dostal pořádnou porci benzinu v červnu 1943 při semifinále Copa del Generalísimo, jak byl na Frankovu počest přejmenován Copa del Rey. V prvním zápase vyhrála doma Barcelona 3:0. A začal tanec. Barcelonským fanouškům bylo zakázáno cestovat s klubem na odvetu do Madridu, cestou na stadion dostal autobus s barcelonskými hráči několik zásahů kameny, už před úvodním hvizdem létaly do prostoru barcelonské branky mince, ale i lahve. A i na hřišti se dělo něco nevídaného. V té době výrazně úspěšnější Barcelona dostala už v prvním poločase 8 branek, z toho 6 v rozmezí pouhých 13 minut! Dodnes se traduje, že hráči katalánského týmu prakticky nehráli, že před utkáním zašel do barcelonské kabiny jeden z šéfů bezpečnosti a upozornil hráče, aby si pořádně uvědomili, že hrají pouze díky velkorysosti režimu, že rozhodčí měl před zápasem řeč s kapitánem Barcelony a utkání řídil naprosto jednoznačně pro Real, že v poločasové pauze, kdy se barcelonští rozhodovali, jestli vůbec nastoupí do druhé půle, k nim do kabiny vtrhla policie a pohrozila jim zatčením, pokud nebudou hrát. Co z toho je pravda a co jen mýtus, dnes už těžko říct. Každopádně konečný výsledek 11:1 pro Real ve světle toho, jakou výkonnost v té době kluby měly, jednoznačně normální není. A nesnášenlivost příznivců to opět posílilo a dodnes si i tuto událost předhazují.
Lionel Messi, nejzářivější hvězda současné Barcelony.
Vzájemné zápasy obou týmů (pokud se nepočítají přátelské mače) mají obdivuhodně vyrovnanou bilanci. Dosud se jich odehrálo 241, z toho jich 51 skončilo remízou. Vítězných utkání mají oba celky stejně – 95. Takže v historické minitabulce by rozhodovalo skóre, které má o šest gólů lepší Real – 402:396. Ve žhavé současnosti má španělská La Liga jednoznačného vládce v Barceloně. S velkým náskokem vede tabulku, Real je třetí. Ze čtyř zápasů současné sezony (dva ligové a dva pohárové) skončil jeden remízou 1:1 a tři vítězstvím Barcelony (1:0, 3:0 a 5:1). Fanoušci klubu s katalánskými barvami v pravém horním rohu svého znaku tedy mají důvod k radosti. Stejně jako v loňské sezoně, kterou Barcelona také vyhrála. V té další se už ale, stejně jako například v ročníku 2016/17, budou třeba naopak radovat příznivci týmu s královskou korunkou ve znaku. Kdo ví. Jedno je ale jisté – stejně jako v uplynulých 117 letech od prvního zápasu si navzájem nenechají nic líbit. A to ani v případě z říše sci-fi, že by oba kluby nehrály španělskou elitní Primera División, ale třeba „pralesní“ Tercera División.
Ve výskoku někdejší klenot Realu – Cristiano Ronaldo. Loni přestoupil do italského Juventusu.
Pozorně sledované − mnohem víc než u jakýchkoli jiných klubů − byly, jsou a budou přestupy hráčů. Svou roli v tom sehrál i slavný Alfredo di Stéfano, který za svůj fotbalový život reprezentoval tři země (Argentinu, Kolumbii a Španělsko) a vystřídal celkem pět klubů. V roce 1953, kdy byl hráčem kolumbijského Millonarios, se ho snažil získat Real i Barcelona. S katalánským klubem už dokonce podepsal smlouvu, jenže národní fotbalová federace ji kvůli nejasnostem ohledně di Stéfanova působení v Kolumbii neuznala. V tu chvíli na scénu vtrhl Real a na světě byla druhá smlouva. Situace se nakonec tak zamotala, že federace rozhodla šalamounsky – hvězdný Alfredo patří oběma celkům, a bude proto v následujících čtyřech sezonách hrát střídavě v Realu i v Barceloně. To ale fanoušci katalánského klubu nevydýchali a po jejich mohutných protestech se Barcelona di Stéfana vzdala. Křivda a slova o krádeži ale zůstaly dodnes. Ostatně při jakýchkoli přestupech, kdy šel hráč z Realu do Barcelony či naopak (a jedno, zda přímo, či přes jiný klub), to dotyčnému fanoušci jednoho či druhého tábora nikdy neodpustili. A byla to často zvučná jména – Bernd Schuster, Luis Milla, Michael Laudrup, Luís Figo, Ronaldo (Luís Nazário de Lima, neplést si s Cristianem), Javier Saviola, Gheorghe Hagi, Robert Prosinečki, Luis Enrique, Samuel Eto’o.
reklama
