Sport

Nesmiřitelné El Clásico

Publikováno: 14. 6. 2019
Autor: Karel Černý
Foto: Shutterstock.com
logo Sdílet článek

Jestliže v Česku spolu nesmiřitelně soupeří Slavia a Sparta a jejich fanoušci nenechají nit suchou na nikom z opačného tábora, je to naprosté nic proti rivalitě dvou španělských fotbalových klubů – FC Barcelony a Realu Madrid.

U nich totiž zdaleka nejde jenom o sport. A tak jsou El Clásico, neboli jejich vzájemné souboje, jedněmi s nejsledovanějších klubových sportovních přenosů na této planetě. Oba týmy reprezentují známé a velké město, oba mají slavnou historii i současnost, oběma prošlo mnoho fotbalových legend, oba patří mezi nejúspěšnější, nejbohatší a nejsledovanější kluby světa. A v jejich kláních jde o víc než jenom o zisk bodů, titulů či pohárů. Jsou totiž historicky představiteli dvou zřejmě nesmiřitelných nacionalistických proudů – Real reprezentuje španělský a Barcelona katalánský.

Od krále k Frankovi

Začátky soupeření obou klubů přitom ničemu třaskavému nenapovídaly. Poprvé se Real s Barcelonou utkal před 117 lety, 13. května 1902, v semifinále Korunovačního poháru − Copa del Rey (Barcelona vyhrála 3:1). Ten byl pořádán k oslavám korunovace krále Alfonsa XIII., velkého příznivce madridského klubu (byl dokonce jeho čestným prezidentem a v roce 1920 mu udělil onen titul „real“, tedy „královský“). Pohár organizoval jistý Carlos Padrós, jehož bratr Juan byl prvním prezidentem Realu − oba Katalánci narozeni v Barceloně. Takže kromě obvyklých fanouškovských projevů žádné mráčky na obloze. Jenže uplynulo třicet let a ve Španělsku mimo jiné výrazně zesílily snahy o osamostatnění Katalánska. Už během diktatury generála Primo de Rivery, který zemřel v roce 1930, a zejména pak za vlády generála Francisca Franca y Bahamondeho, byli Katalánci výrazně utlačováni. V té době se pro ně mj. i barcelonský klub stal symbolem svobody a soudržnosti a utkání s madridským sokem mělo stejný politický náboj, jako například klání českých a sovětských hokejistů po okupaci v roce 1968. Ostatně právě v té době vzniklo heslo klubu „Més que un club,“ tedy „Víc než klub“. A co víc – v roce 1936 vypukla ve Španělsku krvavá občanská válka, která si během téměř tří let vyžádala na půl milionu mrtvých. A jedním z nich byl i tehdejší prezident Barcelony Josep Sunyol, který byl hned na počátku v Madridu popraven. A od těch dob je (a zřejmě i navždy bude) Real spojován s monarchií a následně s Frankovým režimem, kdežto Barcelona s idejemi republiky a demokracie. I přesto, že například tehdejší prezident Realu Rafael Sánchez Guerra určitě nebyl Frankovým oblíbencem, po válce byl zajat, odsouzen a uvězněn. A ani samotný klub to zpočátku neměl coby královský miláček u Franka moc dobré. Prostě jak už to tak někdy bývá, historická skutečnost je mnohem barevnější než ono jednoduché černobílé vnímání.

Semifinále plné pochyb 

Přišla 40. léta, občanská válka skončila, Franco seděl neochvějně v čele Španělska, život se vracel do všedních kolejí. Ne však v případě El Clásica. A neutuchající oheň vášní fanoušků obou klubů dostal pořádnou porci benzinu v červnu 1943 při semifinále Copa del Generalísimo, jak byl na Frankovu počest přejmenován Copa del Rey. V prvním zápase vyhrála doma Barcelona 3:0. A začal tanec. Barcelonským fanouškům bylo zakázáno cestovat s klubem na odvetu do Madridu, cestou na stadion dostal autobus s barcelonskými hráči několik zásahů kameny, už před úvodním hvizdem létaly do prostoru barcelonské branky mince, ale i lahve. A i na hřišti se dělo něco nevídaného. V té době výrazně úspěšnější Barcelona dostala už v prvním poločase 8 branek, z toho 6 v rozmezí pouhých 13 minut! Dodnes se traduje, že hráči katalánského týmu prakticky nehráli, že před utkáním zašel do barcelonské kabiny jeden z šéfů bezpečnosti a upozornil hráče, aby si pořádně uvědomili, že hrají pouze díky velkorysosti režimu, že rozhodčí měl před zápasem řeč s kapitánem Barcelony a utkání řídil naprosto jednoznačně pro Real, že v poločasové pauze, kdy se barcelonští rozhodovali, jestli vůbec nastoupí do druhé půle, k nim do kabiny vtrhla policie a pohrozila jim zatčením, pokud nebudou hrát. Co z toho je pravda a co jen mýtus, dnes už těžko říct. Každopádně konečný výsledek 11:1 pro Real ve světle toho, jakou výkonnost v té době kluby měly, jednoznačně normální není. A nesnášenlivost příznivců to opět posílilo a dodnes si i tuto událost předhazují.

Lionel Messi, nejzářivější hvězda současné Barcelony.

Historická vyrovnanost

Vzájemné zápasy obou týmů (pokud se nepočítají přátelské mače) mají obdivuhodně vyrovnanou bilanci. Dosud se jich odehrálo 241, z toho jich 51 skončilo remízou. Vítězných utkání mají oba celky stejně – 95. Takže v historické minitabulce by rozhodovalo skóre, které má o šest gólů lepší Real – 402:396. Ve žhavé současnosti má španělská La Liga jednoznačného vládce v Barceloně. S velkým náskokem vede tabulku, Real je třetí. Ze čtyř zápasů současné sezony (dva ligové a dva pohárové) skončil jeden remízou 1:1 a tři vítězstvím Barcelony (1:0, 3:0 a 5:1). Fanoušci klubu s katalánskými barvami v pravém horním rohu svého znaku tedy mají důvod k radosti. Stejně jako v loňské sezoně, kterou Barcelona také vyhrála. V té další se už ale, stejně jako například v ročníku 2016/17, budou třeba naopak radovat příznivci týmu s královskou korunkou ve znaku. Kdo ví. Jedno je ale jisté – stejně jako v uplynulých 117 letech od prvního zápasu si navzájem nenechají nic líbit. A to ani v případě z říše sci-fi, že by oba kluby nehrály španělskou elitní Primera División, ale třeba „pralesní“ Tercera División.

 Ve výskoku někdejší klenot Realu – Cristiano Ronaldo. Loni přestoupil do italského Juventusu.

Neodpustitelné přestupy

Pozorně sledované − mnohem víc než u jakýchkoli jiných klubů − byly, jsou a budou přestupy hráčů. Svou roli v tom sehrál i slavný Alfredo di Stéfano, který za svůj fotbalový život reprezentoval tři země (Argentinu, Kolumbii a Španělsko) a vystřídal celkem pět klubů. V roce 1953, kdy byl hráčem kolumbijského Millonarios, se ho snažil získat Real i Barcelona. S katalánským klubem už dokonce podepsal smlouvu, jenže národní fotbalová federace ji kvůli nejasnostem ohledně di Stéfanova působení v Kolumbii neuznala. V tu chvíli na scénu vtrhl Real a na světě byla druhá smlouva. Situace se nakonec tak zamotala, že federace rozhodla šalamounsky – hvězdný Alfredo patří oběma celkům, a bude proto v následujících čtyřech sezonách hrát střídavě v Realu i v Barceloně. To ale fanoušci katalánského klubu nevydýchali a po jejich mohutných protestech se Barcelona di Stéfana vzdala. Křivda a slova o krádeži ale zůstaly dodnes. Ostatně při jakýchkoli přestupech, kdy šel hráč z Realu do Barcelony či naopak (a jedno, zda přímo, či přes jiný klub), to dotyčnému fanoušci jednoho či druhého tábora nikdy neodpustili. A byla to často zvučná jména – Bernd Schuster, Luis Milla, Michael Laudrup, Luís Figo, Ronaldo (Luís Nazário de Lima, neplést si s Cristianem), Javier Saviola, Gheorghe Hagi, Robert Prosinečki, Luis Enrique, Samuel Eto’o.

 

reklama

https://www.smeny.cz https://www.smeny.cz https://www.smeny.cz

Mohlo by vás zajímat

Více článků